Čech, Lech a hradiště Canburg z roku 805

Ve své knize Bylo to jinak (2008) uvádím jednoduchý výklad původu etnonyma Čech z názvu území Čáša nacházející se kolem soutoku Labe s Vltavou. Jeho použití ve významu mísa vysvětluji jako charakteristiku dané oblasti, která je zároveň protikladná k sousední kopcovité oblasti nazvané Praga. Podle mého vyřešení al-Masúdího Zmínky o Slovanech je lid zvaný Sásín-Čáši umístitelný pouze do širšího okolí dnešního Mělnicka. Jako původní tvar pro Čáša uvádím *Gait s významem stín. V zájmu prosazení této teorie je třeba učinit širší rozbor a zároveň porovnání s jinými názory, které se v poslední době uplatnily.

A. Erhart vychází ze správného předpokladu, že Čech není staré etnonymum, které si příchozí Slované přinesli z tzv. pravlasti. Vzniklo podle něj až při novém osídlení krajiny a podle výrazu příznačného pro tvar krajiny se pak pojmenoval lid, zde usazený. Tento bezchybný základ však A. Erhart aplikoval na starší výklad o původu etnonyma z *kel a přidání hypokoristického -ch. Ve snaze toto doložit jiným příkladem, řešil záležitost společně s etnonymem Lech, ke kterému přiřadil *lędeninъ, lęchъ, lęsi, dále lénkas (lit. Polák), lengyel (maď. Polák) a ljachъ (strus. Polák). Vše vyhodnotil tak, že Čech pochází z *kel ← *guer → hora a znamená horák, či záhorák a protikladně Lech je obyvatelem nížiny.

Tento výklad má základní nedostatky, které jeho pravdivost vylučují. V době vytváření obou etnonym neexistovaly národy Čechů a Poláků obývajících svá nynější státní území a tudíž z pohledu na mapu patrný krajinný protiklad není možno použít pro 2. polovinu 1. tisíciletí. Zejména název Čech nezní Čelch, aby mohl pocházet z kořene kel. Obvykle uváděné porovnání s bratr → brach, brácha pokulhává. Původní tvar je brat a přeměna t → k/ch je v podstatě podle principu kentumizace. K témuž můžeme přidat črtat → čerchat, nebo šarlat → šarlach. Narušení základního slovního kořene kel/čel náhradou l za ch není možné.

Polský státotvorný proces začal v Malopolsku, které je charakteristické kopcovitou krajinou kolem Sandoměřské kotliny. Jedině odtud se po hlavních kupeckých stezkách mohlo koncem 9. století rozšířit etnonymum *Leg/Lech do Litvy, Uher a Ruska. Nížinné Velkopolsko, v němž se asi někdy ke konci 10. století prosadilo Palani, bylo směrem od Uhrů a Kyjevských Rusů až za Malopolskem. Takže u *Leg/Lech původní význam nížina také nepřichází v úvahu. Pro lénkas, lengyel a ljach je jednotící původní kořen R.T/L.T s kentumovými obměnami L.G/L.K/L.CH. Z nich pochází různorodá škála výrazů, například lítý nebo lichý, bez možnosti najít smysluplné vysvětlení pro předpokládané použití v Malopolsku na horní Visle.

Jiné je to s původem názvu ústředního hradiska a dnešního města Krakov (Krak-ov). Leží při pohledu ze středu sídelní oblasti směrem na západ stejně, jako kronikář Kosmas umístil sídlo bájného Kroka u vsi Zbečno, od Prahy přesně směrem na západ. Přidáme-li k porovnání část těla zvanou krk, která je uprostřed, je jisté, že Krok i Krak jsou zosobněním rovnodennosti. Příbuznost se slovem krok je také jasná, ale komu onu kráčivost přiřadit? Bohové a hérojové zimní poloviny roku jsou běhající oproti letním kulhajícím, či valícím se, protože v zimě je den kratší a zimní polovina roku je také kratší oproti letní. Proto také krok je kentumový tvar pro rozvinutý výraz krát-ký. Podle umístění krku pod hlavou, by se zdálo, že Krok a Krak by měli být podzimní rovnodenností po níž jsou nízké dráhy Slunce.

Jenže, původní nerozvinuté slovo je krutý a nahradíme-li krk původnějším hrd-lem (tedy nikoliv hr-dlo, ale hrd-lo), majícím vazbu na hrozný, je prapůvodním základem G.R ,horní, hořící‘. Bohové jarní rovnodennosti jsou přicházející a přinášející již dorostlého slunečního Syna. Potom je kráčení významovou obdobou německého kommen ,přicházet‘. Slovanská oslava narození nového slunečního Syna zvaná kračum, je tudíž správně pojmenovaná. Z porovnání je jisté, že Krok/Krak je již předslovanský pojem pro jarní rovnodennost. Předslovanský proto, protože se slovo uplatnilo při vytváření u Řeků dochovaného slova krokodeilos ,krokodýl‘. Jestli k uplatnění názvu Krakov mohlo dojít až za jeho obsazení Boleslavem I. podle českého Kroka není jisté, neboť tato mýtická postava byla spíše vlastní i ostatním západním Slovanům. Jistotu máme díky koncovce -ov, že název je odvozen od osobního jména mužského rodu, tedy od Krak.

Druhým výkladem původu etnonyma Čech z poslední doby je teorie V. Blažka (ident. se Sutnarem a Popowskou-Táborskou). Ten použil skutečně jedinou správnou, takzvanou porovnávací metodu. Na souhrnu všech známých výrazů spojitelných s Čech a jejich významů došel k závěru, že jednotícím významem je „mladý, ochlupený muž“. Velmi dobře uvádí obdobné významové vazby i u slov s jiným slovním základem. Rozhodujícím nedostatkem na práci V. Blažka je to, že důsledně nepostupuje podle poznatku, že mytologie a etymologie jsou dvě spojené nádoby a není možné je řešit odděleně. Ochlupení je zástupným vyjádřením stínu, jak dokládá chlupatý Enkidu, stínové dvojče Gilgameše (světla), chlupatý Ezau, stínové dvojče Jákoba (světla) a chlupatý Elijáš, stínový protiklad Elíše/Elizea, který je hérojem 19letého lunárně-solárního cyklu. To co spojuje V. Blažkem uvedené výrazy, je tedy primární význam stín, nikoliv jeho zástupný atribut ochlupení, a už vůbec ne chlapec, až odvozené od chlap/chlup. Rovněž přehlédnutí sakrálních výrazů čas a počasí v souhrnu V. Blažka je podstatné. Denní čas se určoval podle pohybu stínu a změna počasí je dílem prvotního Boha oblohy.

Je dobré důrazněji oponovat tradičnímu tvrzení, že Čech je etnonymum přenesené ze slovanské pravlasti. Je to název odvozený až podle příznačné podoby jedné z nově obsazených sídelních oblastí. Nejprve je třeba prověřit, že čaša (mísa) má skutečně sakrální původ a jedná se původně o obětní jámu, která byla součástí svatyně, ve které byl zároveň měřen čas. Obdobou je dubno (lit. mísa), ze kterého pochází doba, nádoba, tápat, dávat a rozvinuté dobrý. Podobně s čaša souvisí čas, čaitja (ind. svatyně), čitať (počítat) a čadský (statečný). Srovnání potvrzuje zmíněný předpoklad, zejména je zřetelná shoda výsledných tvarů dubno – doba a čaša – čas. Jestliže etnonymum Češi/Čaši má tvar jako čaša a čas, musí být odvozeno z těchto výrazů a pro územní název přichází v úvahu pouze čaša (mísa). Ten pak musel být použit až v Čechách, kde tvar sídelní oblasti kolem soutoku Labe s Vltavou připomínal mísu – čašu.

O francké výpravě do Čech roku 805 máme ve franckých kronikách a análech dva základní okruhy zpráv. První reprezentují Annales Mettenses priores. Z nich se dozvídáme o třech vojscích samostatně proniknuvších „na planinu Behaim“. Cesta vojska vedeného Karlem, synem Karla Velikého, je upřesněna: Hyrkánským lesem (Smrčinami). Dále je důležité: Slované však pronikajíce neschůdnými cestami a hvozdy, nijak se k bitvě nechystali. Když pak byla ona země po čtyřicet dní pustošena a pálena, usmrtí jejich vévodu jménem Lech (Lechonem).

Do druhého okruhu patří Chronicon Moissiancense. Nejprve se zmiňuje o druhém vojsku Sasů a Slovanů, které cestou porazilo Semelu, krále polabských Glomačů, překročilo Krušné hory (Ferguna) a po spojení s ostatními vojsky dosáhlo řeky Ohře. Potom vojska: …, odtud přitáhla ke Kanburgu (Canburg), oblehla jej a zpustošila okolní krajinu v té oblasti u Labe i za Labem.

Na první pohled je zřetelné a dosud nezohledněné, že se jedná o dva samostatné zápisy pořízené dvěma notáři patřícími ke dvěma různým vojskům. Pak se průběh tažení dá rekonstruovat následovně. Po spojení vpadla všechna tři vojska společně od Ohře do územní oblasti Čaša. Její obyvatelé se protivníkovi nepostavili v poli, ale nalezli útočiště na nepřístupném Kanburgu. Saská část hradisko oblehla a zároveň pustošila okolní krajinu po obou stranách Labe. Kanburg dobyt nebyl, a tím zde nemohl být ani zabit vévoda Lech. Vojsko vedené Karlem se muselo oddělit a proniknout až do sousední oblasti Charvat, kde byl ústředním hradištěm Klučov nebo spíše Tismice. Tato hradiska byla podle archeologických výzkumů v této době vypálena a vzápětí bylo založeno lépe hájitelné hradiště dnes zvané Stará Kouřim. Lech mohl být zabit jedině na některém z dobytých hradisek, neboť v této části Polabí nebylo žádné jiné hradisko, které by mohlo být ústředním a v této době mohlo být zničeno.

Při objasňování původu jména Kanburg se hned nabízí jednoduché řešení. Mohlo by se jednat o překlad do latiny podle canis (lat. pes), takže Kanburg by byl totožný s později známým Pšovem. Uznávaný výkladem původu jeho názvu a i osady a říčky Pšovka je z pše ,pšenice'. Pšenice ale nemohla dát název hradišti, znamenalo by to, že říčka nebo hradiště byly charakteristické pěstováním pšenice a tím se odlišovaly od ostatních míst a vodních toků. O Pšovu se zmiňuje prvně latinsky píšící autor latinské legendy Diffundente sole asi ze 60. let 10. století: ...dceru vévody jménem Slavibor ze země Mělnické ( ... de provincia Melnicensi).

Kronikář Kosmas až na počátku 12. století: Ludmila byla dcerou Slavibora, předáka z hrádku Psov (Psov, Psow). Autor archetypu Bödeckého rukopisu to ve 12. století rozšířil na: ... Ludmilu (Liutmilam), dceru Slavibora (Zlauboris), předáka ze země Slovanů, která Psov (v opisu mylně Speu) se dříve nazývala, nyní nově tam postavené nové město se Mělník (Milnick) nazývá.

Následuje tzv. Dalimil: Jemuž tehdy Pšov diechu, témuž potom Mělník vzděchu; neb přěd Mělníkem hrad bieše, ten sobě Pšov jině jmějieše. Následuje rukopis C1 b Kosmovy kroniky z 15. století, který má na okraji přípisek: ... kterému nyní Mělník (Mielnik) říkáme. Podle posloupnosti se zdá, že teprve následně došlo k přenesení názvu i na říčku a změkčení původní Psovka na Pšovka. Podle tohoto výsledného tvaru se dnes považuje za původní Pšov, namísto předpokládaně správného Psov. V kronice tzv. Dalimila není jednotný systém pro použití grafémů odlišujících s a š, a tak není jisté, zda autor měl již na mysli tvar Pšov nebo ještě původní Psov..

Anály zaznamenaný kořen Kan- by mohl být archaickým sakrálním výrazem. Podle slovního kořene je možno vytvořit tuto řadu: Kanne (něm. konvice), konev, konat/činit, kotel, kundí (ind. mísa) a kontina (pomoř. svatyně). Souhrn ukazuje významovou spojitost s nádobou čaša a tak by byla jako název hradiště použita archaická obdoba ve tvaru *Kana s významem mísa i svatyně. Dokládá to, vedle Kaniny, také Kanín u Libice nad Cidlinou v blízkosti pohřebiště a tím by měl název upomínat na přítomnost pohanské svatyně, v době počínajícího křesťanství již vytěsněné mimo hradisko. Nepřehlédnutelné jsou také koncovky v Kanín u Libice a Kanina nedaleko Kanburgu (Hradsko), dokládající, že *Kana byla ženského rodu, tak jako mísa a svatyně. Přidejme ještě, že vymyšlený první příchozí křesťanský kněz Kaich (lat. Caych) v legendě Diffundente..., byl nejspíše pojmenován podle mýtického prvního příchozího praotce Čecha. Jméno je však ještě uchováno v archetypální podobě před přeměnou palatalizací k → č.

Vše se tedy dá shrnout tak, že Kan- i Čaša mají zřejmě společný sakralizovaný původ a může být určitá vzájemná ovlivněnost. Není ale zcela nutná a vznik obou názvů v době, do níž nemůžeme zcela nahlédnout, mohl být i samostatný. Jistotou zůstává, že rodiště kněžny Ludmily Psov v provincii nově nazývané Mělnicko, může být jen dnešní Hradsko u Mšena.

Zároveň je možno znovu otevřít diskuzi o „ ... Sclavi, que vocabantur Cinu“ z Annales Tiliani, což se také objevuje ve variantě B 5 Annales regni Francorum. Tento ojedinělý záznam jména napadených Slovanů roku 805 je většinou považován za chybu opisovačů archetypu. Jenže ta vzácná shoda mezi al-Masúdího Sásín (Čáši), umístitelných pouze do okolí Mělnicka, s Cinu [Kinu] ve zprávách o obležení Kanburgu, předpokládaného ústředního hradiska v Čaše. Podle toho by zmíněný název měl být původním upřesněním napadeného lidu (oblasti), obecně nazývaných Bohemani Sclavis, Beu-Widines atd., podle tradičního geografického názvu české kotliny Boemia. Z franckých zpráv je totiž zcela zřejmé, že nebyly napadeny jiné sídelní oblasti v Čechách, nežli ta s ústředím Kanburg a ta s vévodou Lechem. Většinové použití názvů vycházejících z Bohemani/Bohemia ve franckých zprávách k roku 805 by pak bylo zjednodušením, po vypuštění analistům neznámého dílčího názvu vycházejícího z Kan.

Židovský cestovatel Benjamin ben Jonah z Tuledy v popisu své cesty v roce 1173 zapsal: A dále je krajina Behem. A ona se nazývá Prag. Je počátkem krajiny zvané Isklavonia. A Židé, kteří tam sídlí, jí nazývají krajinou Kanaán, protože obyvatelé této krajiny prodávají své syny a dcery všem národům. Před tím Chazdaj ben Šaprút zmínil nějakého krále Gbalů, kteří jsou Slovani (melech ha-Gbalím še-hem as-Saqláb), který by měl podle souvislostí vládnout někde mezi Východofranskou říší a Chazary v jižním Rusku. Moderní historické bádání považuje krále Gbalů za Boleslava I. a tyto dvě rozdílné a z jiných dob pocházející informace spojilo dohromady a vytvořilo obtížněji přijatelnou konstrukci. Židovští obchodníci měli nazývat Behem (celé Čechy) jménem fénické krajiny Kanaán, podle mýtu pojmenované po starozákonním Chámově synu Kanaánovi, který byl proklet za provinění svého otce: Prokletý Kanaán, otrokem otroků buď svým bratrům. V Kanaánu se nalézal významný obchodní přístav Byblos (Gebal, Džebél) ve Starém zákoně zapsaný jako Gbál, a tak by měli Židi také nazývat obchodně významnou Prahu jménem Gbál.

Pravděpodobnější bude, že Benjamin z Tuledy převzal od v Čechách usedlých Židů starý tvar *Kana pro název sídelní oblasti Čaša v době, kdy Česká kotlina byla již sjednocena. Zachování původního tvaru diasporou bez ohledu na vývoj názvosloví dominantního jazyka je obvyklé. K tomu přidal vlastní učenou spekulaci o původu židovského názvu pro území Čech podle krajiny Kanaán v době, kdy již o obchodu s otroky v Praze nemůže být uvažováno. Na nejisté představě, že král Gbalů byl skutečně Boleslav I., nelze stavět historickou hypotézu. K tomu by bylo možné pouze přidat název obce Kbely, nacházející se na významné stezce mezi Prahou a tranzitní cestou východ-západ v Polabí. Jenže pro ztotožnění lidu Gbali s Prahou je to opravdu málo.

Závěrem si dovolím jedno zdůraznění. Po tom co se dříve ukázala jako dále nepoužitelná teorie o „minikmenech“ R. Turka, není možno dále rozvíjet opačnou představu D. Třeštíka o „volné, přece však jednotě Bohemanů“. Soulad mezi historickými prameny, archeologickými nálezy a danou geografií české kotliny, lze nalézt pouze po opuštění teorie o „velkých kmenech“ a přenosu jejich etnonym z pravlasti. Nezbývá nežli přiznat existenci samostatných sídelních oblastí v Čechách s vlastními jmény vzniklými až v Čechách a používanými až do konečného sjednocení za Boleslava I. s tím, že jména ještě nadále přežívala v archetypální podobě a někdy se zároveň uplatňovala i ve své novější podobě, závislé na vývoji českého jazyka.

Souhrn

Lingvisté vytvořili schéma vývoje slovanských jazyků na základě jejich porovnání a zároveň porovnání s dalšími příbuznými jazyky podle nedůvěryhodné teorie o existenci indoevropského jazyka. Skutečnost je taková, že opravdová podoba jazyka lidí žijících v české kotlině v 2. polovině 1. tisíciletí je nedoložená. Tito lidé používali slovní zásobu vytvořenou spojením z jazyka starousedlíků a příchozích Slovanů. Míra slovotvorné tradice byla v jednotlivých sídelních oblastech různá podle dominance přežívajících starousedlíků z různých epoch a závislá na prosazení slovní zásoby příchozích Slovanů ve více vlnách. Z toho pak dochovaná nářečí. Proto je obtížné s jistotou stanovit původní podobu názvů, určit jejich významový obsah v té době a celá záležitost vyžaduje další zkoumání.

Ukazuje se, že názvy známé nebo uplatněné v 9. století mají archaičtější sakrální podobu, nebo jsou právě odrazem složitější slovní zásoby vytvořené starousedlíky a Slovany. Jednotné vysvětlení tedy nelze stanovit. Někdy se jedná o přenesení archaického názvu sídelní oblasti na její ústřední hradisko. To je případ hradiska Praga, na které byl přenesen název země nacházející se na prahách (kopcích), která se tím jako jediná odlišovala od ostatních oblastí Slovany prvotně osídleného prostoru ležících v nížinách. Původ v názvu země dokládá ženský rod a dochovaná koncovka -a.

Přítomnost koncovky -i v názvu lidu Češi určuje, že je odvozen od názvu země Čaša. Pokud by byl odvozen od ústředního hradiska, obsahoval by příponu -ani a byl ve tvaru *Česani. Zároveň zde bylo hradisko zvané Psov (dnes Hradsko), přeložené do latiny v roce 805 jako Canburg. Zápis vocabantur Cinu by měl být správněji vocabantur Canu, nejsprávněji vocabantur Canani, jako název lidu spadajícího pod hradisko Canburg. To nepřímo potvrzuje Židy používaný název Kanaán. Teprve v průběhu 11. století se nejspíše začal přenášet název sídelní oblasti Čaša na celou sjednocenou Českou kotlinu. Kosmas na počátku 12. století ještě použil výraz praotec Bohemus, aniž by se pokusil o českou obdobu, přestože jinak překládá význam českých jmen do latiny.

Kolem poloviny 9. století bylo založeno hradisko nazvané *Sat(-ec) s obsahovým významem Nový, v Kosmově kronice k roku 1004 zapsané jako Satzi, dnes Žatec. Jedná se starý sakrální výraz vyjadřující stý lunární měsíc, ve kterém začíná počítání nového osmiletého Venušina cyklu. Avšak ještě v roce 950 byl význam znám a ve Widukindově kronice byl přeložen do latiny jako nova. K tomu více v článku Hrad Nova z roku 950 byl opravdu Žatec. V 10. století byla doloženě dvě nová hradiska v území Praga pojmenována podle mytologických personifikací měsíčních fází Libušín a Tetín.

Uvedený souhrn ukazuje tendenci k používání tvarů pro názvy zemí a hradisek, které jsou proti své soudobé mluvě archaické, méně obvyklé a sakrálního původu. Vysvětlit si tento fenomém můžeme nejspíše snahou o vyjádření výjimečnosti a snad také původní přítomností ústřední svatyně na hradiscích s níž spojené výrazy se přiliš neměnily. Netýká se to ostatně jen zemí a míst, ale i osobních jmen. Legendista Bruno z Querfurtu po úmrtí sv. Vojtěcha již vůbec netušil, co jeho jméno znamená a ve své legendě uvedl klasickou ukázku naivní etymologie. Vysvětlil jej jako Voje [Vojska] útěcha, což zopakoval kronikář Kosmas a je to dodnes bezmyšlenkovitě přebíráno. Jméno je složeno z věje (vát) a toch/těch, tedy Vějící (Vanoucí) světlo s významem přicházející nebo sílící světlo. Není potom divu, že i dnes obtížně nalézáme skutečné původy názvů.

 

 

Jan Cinert

27. 1. 2010

(poslední úprava 12. 2. 2017)