Kostel sv. Petra knížete Spytihněva
Dnes je všeobecně přijímáno, že kníže Spytihněv (vláda 895–915) byl stavebníkem rotundy sv. Petra na hradisku Budeč. To nepřichází v úvahu, neboť podle přirozené hranice, tedy rozvodí, nepatřilo hradisko Budeč do sídelní oblasti Praga, která byla rodovou doménou Přemyslovců. Podle náznaků v legendách byla sídelní oblast *Čaša s hradištěm Budeč připojena k Praze až v roce 928 dobytím kněžnou Drahomírou. Legendární zprávy o postavení kostela sv. Petra na Budči Spytihněvem by pak byly nepřesností vzniklou ze znalosti data založení nebo vysvěcení kostela spadajícího do období Spytihněvovy vlády. V době psaní legend a zároveň v době již sjednocených Čech, by se autoři domnívali, že i Budeč za vlády Spytihněva již patřila pod moc pražského knížete. Tím se dostáváme k tezi založené na „domnívám se, že se domnívali“, která může být realitě vzdálena. Zkusme nově porovnat znění legend podle jejich filiace a zohlednit dosavadní archeologické nálezy.
Zprávy legend o postavení kostela sv. Petra knížetem Spytihněvem
Diffundente sole (archetyp pocházející snad z doby kolem 961, dochovaná podoba nejdříve z konce 13. století): Ujal se po něm jeho syn vlády, prvorozený Spytihněv, … Napodobitel proto otce byl, zakladatel stal se chrámů božích, ...
Gumpoldova legenda (kolem 983):...chrámy Boží k památné úctě nejblahoslavenější Rodičky Boží Marie a svatého apoštolů knížete vystavěl, …
II. staroslověnská legenda (1. polovina 11. století): ...zbudoval dva chrámy na čestnou paměť Boha a jeho blahoslavené Rodičky, jakož i svatého knížete apoštolů Petra.
Crescente fide (spíše až 12. století): ...vystavěl chrám svaté boží rodičky Marie a jiný k poctě svatého Petra, knížete apoštolů, …
Bödecký rukopis (asi 1. polovina 12. století, dochovaný rukopis z 15. století) nejprve opisuje z Diffundente sole: … Napodobitel proto otce byl, zakladatel stal se chrámů božích, ...Potom přidává vlastní přídavek: Syna pak svého Václava, hocha vroucí mysli, písmenům božským dal [Vratislav] vyučit do města, které Budeč nazýváno, kde od předchůdce bratra jeho Spytihněva v poctě knížete apoštolů svatého Petra zasvěcen byl kostel.
Legenda tzv. Kristiána (poč. 14. století) přebírá z Bödeckého rukopisu: … Napodobitel proto otce byl, zakladatel stal se chrámů božích, ... a dále: … syna pak svého věkem staršího Václava vroucí mysli, zákonu božskému písmen vyučit dal [Vratislav] do města, které Budeč nazýváno, kde od předchůdce bratra jeho Spytihněva v poctě knížete apoštolů blaženého Petra zasvěcen byl a je kostel.
Zřetelně vidíme, že ke spojení kostela sv. Petra postaveného Spytihněvem s rotundou sv. Petra na Budči došlo až v archetypu Bödeckého rukopisu. Samotný unikátní přídavek této legendy „byl“ vztažený jen ke kostelu sv. Petra a rozšířený na „byl a je" v legendě tzv. Kristiána by mohl pomoci vyřešit spor dataci vzniku Kristiánovy legendy. Tudy ale cesta nevede, protože koncem 10. století „byl a je“ i kostel P. Marie Na baště postavený Spytihněvem. Sama jedinečná formulace má však svojí jasnou vypovídací hodnotu. Autor Bödeckého rukopisu, píšící nejméně tři sta let po události, věděl o Spytihněvově kostelu sv. Petra totéž, co moderní badatelé, tedy vůbec nic. Informaci z textu Gumpoldovy legendy a neurčitost v legendě Difundente nahradil výrokem, že Spytihněvovým kostelem sv. Petra je v jeho době vysvěcená rotunda na Budči. Formulace „byl" v Bödeckém rukopisu má smysl „byl zasvěcen", nikoliv „byl kostel". Později opisující Kristián rozšířil výrok na „byl a je", protože nepochopil původní smysl věty. Domníval se, že když rotunda sv. Petra stále stojí, je výrok „byl" chybný a je nutné ho rozšířit a tím mu dát smysl „byl a je kostel". Z toho je jasné, že legenda tzv. Kristiána vznikla až po archetypu Bödeckého rukopisu.
Nelze však s jistotou ze svévolného ztotožnění Spytihněvova kostela s rotundou na Budči obviňovat autora latinského archetypu Bödeckého rukopisu. Omyl mohl být přítomen již v nedochované staroslověnské legendě o sv. Ludmile snad z 2. poloviny 11. století, jejímž latinským opisem se jeví Ludmilské pasáže Bödeckého rukopisu díky své kompletnosti.
Rotunda sv. Petra na Budči a kostel sv. Petra na Malé Straně
O postavení rotundy sv. Petra na Budči v době Spytihněvovy vlády zároveň není možné pochybovat. Podle stavebně historického a archeologického výzkumu datování odpovídá (Macek 1993, Bartošková 2011) a je v souladu i s poznatky historického bádání o časové ose podle znění písemných pramenů. Archeoastronomické datování nabízí pro období vlády knížete Spytihněva a zároveň pro možné období Ludmila vdovského a zděděného údělu data založení rotundy 14. 8. 904. To s velkou pravděpodobností osvětluje část příběhu přemyslovského rodu. Z nedochovaných Starých análů pražských, ale dalších na ně navazujících, je známo chybné datum úmrtí Bořivoje (851–889/894) v roce 901 (Třeštík 1997). Podle toho všeho kněžna Ludmila (860–928) se roku 902 ujala svého dědictví, přesídlila na Budeč a v roce 904 zde založila kostel. Chybné datum úmrtí Bořivoje pak pochází z informace o jejím ujmutí se dědictví, zároveň funkčně jako vdovského údělu, nebo se jedná o jinak vzniklou datovou chybu. Zároveň v roce 901 dosáhl plnoletosti Vratislav (882–928), vznikl mu nárok na vlastní úděl a další setrvávání jeho matky Ludmily v Praze přestalo mít smysl a právní základ.
Kronikář Kosmas podává k roku 1100 zprávu o vysvěcení obnoveného kostela sv. Petra dne 3. října, který byl na statcích kláštera sv. Jiří a předtím ...pro stáří od základů pobořený. Zmíněný kostel byl oprávněně ztotožněn s kostelem sv. Petra a Pavla v osadě později zvané Rybáře v předpolí brodu přes Vltavu v místě dnešního Mánesova mostu (např. Hlavsa – Vančura 1983). V tomto místě mimo opevněný areál postavení kostela v době knížete Spytihněva nepřichází v úvahu a kostel mohl být postaven až někdy v době po založení pražského biskupství a v počátcích vzniku farní soustavy. Smysl umístění kostela je dán blízkostí konce brodu a souvisel s vybíráním poplatků spojených s jeho údržbou a navazujícími službami.
Poznatky z archeologických výzkumů kostela Nanebevstoupení Panny Marie Na baště
V letech 1951–1952 objevil I. Borkovský (1953), z písemných pramenů již dříve známý kostel P. Marie v místě zvaném Na baště. Nalezené zdivo interpretoval jako dvě fáze podle legendárních údajů o stavebnících kostelů P. Marie, tedy že první fázi postavil kníže Bořivoj a druhou jeho syn Spytihněv. Revizní výzkum J. Frolíka et al. (2000) toto změnil tak, že druhá fáze pochází až z 11. století, avšak autoři nadále zůstali u přiřazení první fáze ke knížeti Bořivojovi podle I. Borkovského. K této první fázi má náležet pouze rozměrná tumba, zdivo v základu severovýchodního nároží a částečně i v hmotě základu apsidy. Zbylé dochované zdivo náleží až do druhé fáze. J. Frolík et al. se ve výborně udělané revizi přitom nijak nevyrovnali se skutečností, že v dodatečně vestavěné hrobce do velké tumby byl pohřben kníže Spytihněv, nikoliv údajný stavebník Bořivoj (Vlček 1997). Přihlédneme-li k nalezení otisků látky na vnitřní omítce vložené menší hrobky se Spytihněvovým pohřbem (Borkovský 1953), je interpretace nálezů se zřetelem k výsledkům samotného revizního výzkumu (Frolík et al. 2000) jedině následující.
Stavebníkem kostela Nanebevstoupení P. Marie Na baště byl Spytihněv, podle archeoastronomického datování mohl být kostel založen 16. 8. 897. V kostele byla vybudována tumba jako společná hrobka pro knížecí pár. Způsob zaklopení této rozměrné tumby je obtížně vysvětlitelný, ale spíše mohla být zakryta dřevěnou podlahou s tím, že po pohřbu bude nahrazena kamennými deskami. Zdá se, že se jednalo o nedomyšlený záměr, protože Spytihněv s manželkou nemohli zemřít zároveň, být i společně pohřbeni a tím i jejich hroby zároveň zaklopeny rozměrnými kamennými deskami po celé šířce tumby. Spytihněv zemřel v roce 915 a uvedený problém byl vyřešen vložením menší zděné hrobky do tumby tak, aby její druhá polovina zůstala volná pro jeho manželku. Spytihněvova samostatná hrobka byla zakryta kamennými deskami pouze přes její šířku (Borkovský 1953). Asi o tři roky později zemřela i Spytihněvova manželka (Vlček 1997), ale nebyla pro ní obdobně vyzděna samostatná hrobka v tumbě po boku manžela. Po otevření Spytihněvova hrobu bylo její tělo pouze položeno na Spytihněvovy ostatky. Později byl zbylý prostor tumby zasypán a provedena maltová podlaha (Borkovský 1953).
Zásadními poznatky pro řešení záležitosti kostela sv. Petra jsou následující. Otisk látky na vnitřní omítce Spytihněvovy hrobky dokládá nejen, že hrobka byla před pohřbem vyložena látkou (Borkovský 1953), ale i že byla postavena narychlo a látka byla přiložena na ještě čerstvou omítku. Spytihněv byl pohřben v rakvi, jeho hrobka zakryta deskami, takže se neprovedl hrobový zásyp nutný při finální úpravě maltovou podlahou, a tím ani nemohlo dojít k otisku látky na omítku tlakem hrobového zásypu. Urychlené provedení hrobky v době po Spytihněvově úmrtí dokládá přítomnost lidí schopných provést maltou spojovanou zeď, takže v roce 915 byla v Praze přítomna stavební huť. Byla-li zde přítomna, tak jedině proto, že zde stavěla kostel! Když asi o tři roky později zemřela také Spytihněvova manželka, tak se tato stavební huť již v Praze nejspíše nenacházela, proto pro ní nebyla postavena samostatná hrobka a zemřelá manželka byla pouze poněkud nepietně vložena do Spytihněvova hrobu. Další přítomnost stavební huti v Praze je dána až založením kostela sv. Jiří knížetem Vratislavem, podle archeoastronomického datování 17. 8. 924.
Na akropoli hradiště Praga, čili dnešním Pražském hradě, není již nikde místo pro předpokládaný kostel sv. Petra, stavěný ještě v roce 915. Zbývá jižní předhradí, tedy prostor dnešní Malé Strany, a pouze zde se Spytihněvův kostel sv. Petra mohl nalézat. K souběžné přítomnosti kostelů zasvěcených P. Marii a sv. Petru na jednom hradišti máme dnes známé analogie na hradišti Budeč a například též v polské Poznani.
Doklady předrománské stavební činnosti na Malé Straně
Pod dnešním Hartigovským palácem čp. 259/III byly nalezeny zbytky dřevěné „strategické stavby“ (Čiháková 2001), patrně související s předpokládanou bránou v soustavě opevnění označené autorkou jako příkop 2. Podle posloupnosti vývoje pražského opevnění, by některé fáze dřevohliněného opevnění souvisejících s příkopem 2 měly náležet do vlády knížete Spytihněva (Cinert v tisku). Na předzákladu strategické stavby směrem do hradiště byly nalezeny 2 slitky malty připomínající složením beton (Zeman–Růžičková 1996). Slitky malty by měly spíše pocházet ze staveniště, takže nikoliv až z destrukce kostela. To rovněž možná podporuje absence vápna ve vzorku a slitky by mohly být produktem mezifáze přípravy malty. Zde však musíme přihlédnout ke skutečnosti, že nejstarší kostely prováděly pozvané zahraniční stavební huti, které se vyspělostí a technologiemi lišily, a proto nelze vždy analogicky porovnávat. Zmíněné slitky pak mohou být i pouze dokladem odlišné technologie konkrétní huti při vytváření malty pro základy nebo klenbu. Takový ojedinělý nález by ovšem mohl být i nechtěným vedlejším produktem nějaké pyrotechnické činnosti, při které došlo k přepálení vápence a smíchání s říčním pískem. Stratigraficky spadají nalezené slitky do doby bezprostředně následující po postavení „strategické stavby“ (Čiháková 2001), která by mohla náležet ke Spytihněvovu opevnění. Pokud se slitky dostaly na místo svého uložení přirozeným splavem nebo shrnutím, tak získáváme možnou polohu zděné stavby proti vrstevnicím, a to je prostor východní fasády Lichtenštejnského paláce čp. 258/III. Lokalizace vyhovuje i principu zakládání prvních kostelů vlevo od cesty vstupující do hradiště, stejně byly umístěny i pohanské svatyně, pouze rotundy někdy bývají v opozici vpravo od cesty (Cinert 2008).
V roce 2006 nalezla archeoložka J. Čiháková zbytky románské rotundy sv. Václava v čp. 2/III, jejíž existence byla známa již z Václavských legend z 13. století. Základy rotundy narušily utaženou vrstvu malty, zřejmě dokládající přítomnost staveniště předchozí neznámé stavby. V základech rotundy byl rovněž nalezen kamenný záklenek okna, který pocházel opět z předchozí neznámé stavby a také opracovaný kvádřík (Čiháková – Havrda 2008). Pod podlahou rotundy byl nalezen kamenný kruh, součást předkřesťanské svatyně. Vedle těchto situací byla nalezena valouny zpevněná cesta z 9. století (Čiháková – Müller 2006). Románská rotunda sv. Václava tedy byla postavena na místě předkřesťanské svatyně nalézající se vlevo od cesty vedoucí od hlavní brány do nitra hradiště. Před rotundou se zde zřejmě někde nacházel již starší kostel, z něhož byly některé opracované kameny z nadzemního zdiva použity v základech rotundy. Podle způsobu jejich opracování, podobného opracování kamenů z kostela předcházejícího rotundu na Levém Hradci, by měl onen nedochovaný kostel také pocházet z poslední třetiny 10. století.
Závěr
Ztotožnění kostela sv. Petra postaveného knížetem Spytihněvem s rotundou na hradišti Budeč je zjevným omylem, neboť v textu Bödeckého rukopisu se píše o vysvěcení, nikoli o postavení budečské rotundy knížetem Spytihněvem. Kostel sv. Petra je možné předpokládat pouze v místě centra dnešní Malé Strany, ale je nyní obtížné upřesnění.
Jan Cinert
29. 4. 2012
(poslední úprava 7. 4. 2021)
Bartošková 2011 = Andrea Bartošková: Zánik knížecího dvorce na Budči. In: Archeologické rozhledy LXIII, 284–306, 2011.
Borkovský 1953 = Ivan Borkovský: Kostel Panny Marie na Pražském hradě. In: Památky archeologické 44, 1953.
Cinert 2008 = Jan Cinert: Bylo to jinak, 2008.
Čiháková 2001 = Jarmila Čiháková: Raně středověké fortifikace na jižním okraji pražského levobřežního podhradí. In: Mediaevalia Archeologica 3 – Pražský hrad a Malá Strana, 2001.
Čiháková – Havrda 2008 = Jarmila Čiháková – Jan Havrda, Malá Strana v raném středověku. Stav výzkumu a rekapitulace poznání – Malá Strana. In: Archeologické rozhledy LX, 2008.
Čiháková – Müller 2006 = Jarmila Čiháková – Martin Müller: Zpráva o nálezu rotundy sv. Václava na Malostranském náměstí v Praze. In: Zprávy památkové péče 66 – 2, 2006.
Frolík et. al 2000 = Jan Frolík – Jana Maříková - Eliška Růžičková – Antonín Zeman: Nejstarší sakrální architektura Pražského hradu. Výpověď archeologických pramenů. In: Castrum Pragense 3, 2000.
Hlavsa – Vančura 1983 = Václav Hlavsa – Jiří Vančura: Malá Strana, 1983.
Macek 1993 = Petr Macek: Rotunda sv. Petra a Pavla na Budči. In: Zprávy památkové péče 52, 6–13, 1993.
Třeštík 1997 = Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, 1997.
Urbánek 1947 = Rudolf Urbánek: Legenda tzv. Kristiána ve vývoji předhusitských legend václavských a ludmilských a její autor I.–II., 1947.
Vlček 1997 = Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci ve světle antropologicko–lékařského výzkumu, 1997.
Zeman – Růžičková 1996 = Antonín Zeman – Eliška Růžičková: Výzkum látkového složení malt. In: Technologia artis 4, 1996.