Kniha Bylo to jinak | Jan Cinert

Archeologický atlas Pražského hradu I. - recenze

Předmětem této recenze je Archeologický atlas Pražského hradu I. (2009), dále AA PH, autorů Jana Maříková-Kubková, Iva Herichová a Jiří Šindelář, dále autoři, vydaný Archeologickým ústavem AV ČR s podporou GA AV, GA ČR a AREA IV.

Významnou součástí AA PH je nová rekonstrukce původního terénu hradního ostrohu, proto autoři nejprve uvádějí prameny pro tuto rekonstrukci. Následuje heslovitý soupis výzkumů v letech 1876–2009, geologický a topograficko-urbanistický vývoj areálu a kapitoly věnované stavebním objektům nacházejícím se v areálu sledovaném v prvním díle. Jsou to: kostel sv. Víta – rotunda, biskupský dům s kaplí sv. Mořice, románská bazilika sv. Víta, Václava a Vojtěcha, následující gotická katedrála a Vikářská ulice s kanovnickými domy. Přiloženo je šest mapových listů a jeden se svislými řezy.

Smyslem této recenze není konfrontace AA PH s poznatky a chronologií uvedenými v mé knize Bylo to jinak (2008), ale posouzení samotné objektivity autorů ke známým skutečnostem. AA PH je dílem veskrze encyklopedickým, přebírajícím informace dříve publikované a spoluautoři se oprávněně brání uvedení polemických výkladů k jednotlivým archeologickým situacím. To je jistě správný metodický přístup, ale na několika místech se tomuto svému předsevzetí zpronevěřují.

Str. 21: U výzkumu z let 1910–1911 v kapli sv. Václava je uvedeno: … dva prstence jižní apsidy rotundy z 1. poloviny 10. století a 1. poloviny 11. století, … Jako zdroje je uvedena literatura z let 1910–1934. Uvedená časová interpretace však pochází až z doby nedávné.

Str. 31: U znovuodkrytí hrobů K1 a K2 antropologem E. Vlčkem v roce 1974 je uvedeno: … u hrobu K1 objevena jednoduchá komora … hroby byly mylně považovány za starší než rotunda, tzn. nežli Václavova rotunda údajně z 20. let 10. století. Není zde žádná zmínka o tom, že jednoduchá vydřevěná hrobová jáma odpovídá pohřbu v 9. století, a že v zásypu hrobu K1 byly zároveň nalezeny úlomky malty. Jedná se o subjektivní znevážení výkladu daného archeologickou nálezovou situací a výsledky antropologického výzkumu v zájmu uplatnění současného odporu k závěrům E. Vlčka. To by se v Archeologickém atlasu nemělo objevovat, obzvláště když dosud nikdo jasně nedoložil, že uvedené hroby jsou mladší než 20. léta 10. století.

Výborným novým poznatkem, vycházejícím z nové rekonstrukce tvaru hradního ostrohu je, že hlavní jižní portál románské baziliky a tzv. Zlatá brána gotické katedrály byly směrovány do jižní rokle. Ta byla terénním trychtýřem usměrňujícím pohledy z prostoru Malé Strany na uvedené kostelní dominanty. Poznatek však autoři uplatnili i u zdůvodnění umístění rotundy v tomto místě (str. 63). To je velmi polemické, neboť umístění jiných nejstarších kostelů říká, že byly postaveny v blízkosti brány. To je právě případ hradní rotundy, která byla postavena vpravo od cesty vstupující jižní bránou. Existence jižní brány bývala zpochybňována, patří se poděkovat autorům, že se k této teorii vrátili podle I. Boháčové (Boháčová 2001). Ostatně nic jiného nezbývá. Nálezy J. Čihákové (Čiháková Havrda 2008) opevnění podhradí v prostoru Malé Strany určují, že tento areál musel mít přímé spojení s vnitřním hradištěm, tedy Pražským hradem.

Za poměrně volnou hypotézu lze považovat vymezení trvalého prostoru pro biskupský dům již někdy po roce 973 (str. 63). Zde byly nalezeny zbytky srubové stavby a vedle umístěných kůlových jamek; obojí datováno po roce 973. Nedá se objektivně stanovit souvislost těchto reliktů s pozdější kamennou architekturou skutečného biskupského domu v tomto místě, která je datována do 1. poloviny 11. století. Správným postřehem ovšem je, že prostor biskupského domu je od tehdy biskupského chrámu – rotundy příliš vzdálen. Z toho všeho autoři vyvozují, že již po roce 973 mohlo být uvažováno o výstavbě velkého chrámu směrem na západ od rotundy, a tak by se biskupský dům výsledně ocitl v bezprostřední blízkosti chrámu. Známé informace tomu jasně odporují. Někdy po roce 976 byla zahájena nová výstavba biskupského kostela sv. Jiří, jehož funkci dokládá křtící útvar v podobě kříže související s maltovou podlahou příslušející, dle I. Borkovského (1975), ke kostelu Boleslava II. Není tedy možné, aby ve stejné době byl stavěn nový biskupský chrám sv. Jiří a zároveň existoval záměr postavit nový biskupský chrám rozšířením západně od rotundy, který ovlivnil umístění biskupského domu.

Samotná myšlenka, že umístění biskupského domu má souvislost se záměrem výstavby nového biskupského kostela, převážně západně od rotundy, je ovšem výborná. Jenže k tomu mohlo dojít nejdříve v době vlády (1012–1034) knížete Oldřicha po rozhodnutí, že kostel sv. Jiří Boleslava II. nebude už dostavěn. Hrob knížete Oldřicha (č. 98) porušuje křtící útvar v podobě kříže, což potvrzuje opuštění původního záměru Boleslava II. Máme tím zcela nový poznatek, že záměr postavit nový biskupský kostel na místě rotundy může pocházet již z doby Oldřichovy nebo jeho následníka Břetislava. Tehdy by mohl být také postaven zmíněný první kamenný biskupský dům datovaný do 1. poloviny 11. století. Břetislav ale, jak se dá odvodit z Kosmy, postavil pouze snad západní přístavbu k rotundě, vytvářející jen jakousi její předsíň. Teprve Spytihněv II. skutečně zahájil v roce 1060 výstavbu nové románské baziliky a biskupský dům se tak ocitl v její těsné blízkosti. Jenže, románská bazilika měla dvě stavební fáze, a tak prvotní biskupský kamenný dům může náležet až k první fázi baziliky, ze které se dochovala jen východní krypta. Výsledné natěsnání západního průčelí baziliky k biskupskému domu je nejspíše výsledkem prodloužení baziliky za druhé fáze k západu po roce 1091 a tento biskupský dům by pocházel až ze 60. let 11. století, tedy výstavby první fáze baziliky.

Za polemické lze rovněž označit rovné ukončení východního závěru jižní lodi románské baziliky na přiloženém mapovém listu, tedy bez typické východní apsidy. Tuto hypotézu nedokládají žádné nalezené fragmenty. Je postavena pouze na zjištění, že závěr jižní apsidy rotundy byl vetknut do vnějšího (jižního) zdiva jižní lodi baziliky. To samo neurčuje absenci východní apsidy jižní lodi. Zachovaný fragment apsidy rotundy dosahuje úrovně románské podlahy. Tím je dáno pouze, že jižní apsida existovala až do závěrečné fáze výstavby baziliky, a proto se její zdivo promítající se do vnější zdi baziliky, stalo její součástí. Teorie o rovném východním ukončení jižní lodi je zjevně inspirovaná rekonstrukcí podoby obdobného románského kostela sv. Štěpána ve Vídni, založeného nejspíše v roce 1137.

Za zcela mylnou informaci je možno označit tvrzení o interieru rotundy sv. Víta (str. 67): Krom hlavního oltáře sv. Víta ve východním chóru je znám oltář sv. Václava nad jeho hrobem a oltář 12 apoštolů v jeho blízkosti. Ve skutečnosti pouze I. staroslověnská legenda uvádí: Uložili jej [Václava] v kostele svatého Víta po pravé straně oltáře dvanácti apoštolů..., ten by pak měl být hlavním oltářem, určujícím kde je vpravo a vlevo. Není zároveň jisté, jaký kostel autor I. staroslověnské legendy vzniklé v 2. polovině 11. století má na mysli. Jestli v jeho době době již stojící románskou baziliku, což spíše, nebo již zbořenou rotundu. Až Kosmas na počátku 12. století uvádí s mylnou datací 967, že nově příchozí první biskup Dětmar byl u oltáře svatého Víta ode všech slavnostně nastolen. Zpráva o nastolení u oltáře těžko mohla pocházet z původních análů a může být opět až pozdějším doplňkem. O oltáři sv.Václava nad jeho hrobem v rotundě není známo nic.

Jako škodolibou perličku na závěr, jsem si nechal samu podstatu kapitoly První stavební fáze kostela sv. Víta – rotunda (str. 67). Je to ukázka, k jaké zhůvěřilosti může dojít bezmezná úcta k archeologické kapacitě (I. Borkovský) a bezvýhradný odpor k antropologické kapacitě (E. Vlček). Pro pochopení se musíme vrátit trochu do minulosti.

V letech 1951–1952 se podařilo I. Borkovskému nalézt dlouho hledaný kostel Panny Marie v místě Na baště, o jehož poloze v blízkosti hradní brány informuje kronikář Kosmas. Latinská legenda Crescente fide oznamuje postavení kostela P. Marie knížetem Spytihněvem, naopak latinská Diffundente sole, vycházející zřejmě ze staroslověnského archetypu 10. století, považuje za stavitele kostela P. Marie již knížete Bořivoje. Borkovský zjistil, že zbytky kostela Na baště mají dvě stavební fáze a tak se šalamounsky rozhodl. První fáze je kostelem P. Marie postaveným Bořivojem a druhá fáze Spytihněvovým kostelem P. Marie. Toto se za základní dogma většinou považuje dodnes, byť podle J. Frolíka et al. (2000) náleží druhá fáze až do 11. století.

V roce 1971 se J. Pošmourný pokusil vyrovnat s existencí samostatného tzv. vnitřního prstence zdiva v jižní apsidě rotundy sv. Víta, která tehdy nebyla uspokojivě řešena. Označil vnitřní prstenec za původní apsidu rotundy sv. Víta a vlastní apsidu za dodatečné rozšíření. Tím dal základ teoriím o přístavbách apsid k rotundě.

V roce 1974 byly vyzdviženy ostatky z hrobu K1 shodně orientovaného s vnitřním prstencem a tím i s jižní apsidou. Na základě archeologické nálezové situace a antropologického výzkumu E. Vlčka byly ostatky přisouzeny knížeti Bořivojovi. S přihlédnutím k nálezu kousků malty v hrobovém zásypu již K. Hilbertem, se naskytla šance změnit původní „dogma“ I. Borkovského. Mohl být učiněn výrok, že pozůstatkem Bořivojova kostela P. Marie je vnitřní prstenec v jižní apsidě a do tohoto kostela byl Bořivoj také pohřben. Jenže, E. Vlček následně zjistil jiné dožité věky u Ludmily, Vratislava a Václava, nežli si dosud historici představovali. Zároveň proti sobě popudil archeology, protože ostatky z hrobů K 1 a K 2 vyzdvihl bez jejich odborného dohledu. Následovalo období zpochybňování všeho, co je spojeno s Vlčkovým výzkumem prvních Přemyslovců, zejména D. Třeštíkem (1983, 1997). Tím došlo i na zpochybnění ztotožnění ostatků z hrobu K1 s Bořivojem (Frolík – Smetánka 1997).

Celý proces nakonec doslova „posvětil“ M. Lutovský (1998) vytvořením novodobé legendy. Hrob K1 nemá patřit Bořivojovi, ale Boleslavovi I. Ten se zde, jako legendární bratrovrah, měl nechat záměrně pohřbít jako kajícník, protože před smrtí prozřel a přál si, aby každý kdo přistoupí k hrobu sv. Václava šlapal po jeho vlastním hrobě. Je to legenda, tak samozřejmě vůbec nepřihlíží k tomu, že kníže z hrobu K1 se dožil podle Gustafsonovy metody 40,8 ±4,3 roku, což přibližně odpovídá, spíše nepřesnému, legendárnímu úmrtí Bořivoje ve 36 letech. Boleslav I., zemřelý v roce 972, by se tak stal bratrovrahem v roce 936 asi ve věku čtyř let, podle legendárního údaje dokonce v roce svého narození. Zároveň by se narodil, podle dosud uznávané chronologie, asi jedenáct let po smrti svého otce Vratislava, údajně zemřelého v roce 921.

Dno Václavovy hrobové jámy je ovšem asi o 50 cm výše nežli dno hrobu K1. Tím je dáno, že Václavův hrob byl vyhlouben až v závislosti na úrovni podlahy románské baziliky a nemůže být starší než hrob K1, jehož hloubka je odvislá od úrovně podlahy předchozí rotundy. Co k tomu dodat? Grafickým vyjádřením těchto absurdit je následující obrázek.

 

 

Br_AA_PH

 

Tyto tři brambory s podivnými výrůstky jsou v AA PH uvedeny s naprostou samozřejmostí jako: Obr. 120: Rekonstrukce jednotlivých stavebních fází na základě nově zaměřených a nově vynesených fragmentů.

Podle mého názoru by v Archeologickém atlasu měl být výrok: byly nalezeny zřetelné stavební spáry dokládající dodatečné přistavění apsid. Jestliže takové stavební spáry mezi zbytky apsid a lodí nebyly nalezeny, protože žádné nejsou, tak by se v Archeologickém atlasu neměla objevit nedoložená spekulace o přístavbách, navíc uváděná jako něco naprosto jednoznačného. Rozeberme si vyobrazení podrobně.

Brambora č. 1 – Jako nutný podklad pro teorii o přístavbách bylo nutné zrušit většinovou představu o čtyřapsidové rotundě. Mimochodem, nevím jestli to již někdo někde uvedl, ale u tak rozměrné rotundy byly čtyři apsidy ze statického hlediska velmi výhodné. Pomáhaly eliminovat šikmé tlaky kupole na válcové těleso lodi, bránily vyvalení korunního zdiva a tím i zřícení kupole. Velmi závažné je chybné zakreslení domnělých zbytků nejstarší rotundy (černě) podle J. Frolíka et al. (2000). Levý fragment má být umístěn jako vnější líc zdiva, nikoliv jako vnitřní.

Brambora č. 2 – Toto je teorie I. Pošmourného o příslušnosti malého vnitřního prstence jižní apsidy k velké rotundě. Tloušťka zdiva lodi rotundy je odvozena podle konce vnitřního prstence. Domnělý pravý fragment zdiva, který má být zřejmě totožný s pravým fragmentem v č. 1 má být zakreslen vlevo mimo vnitřní prstenec, neboť je údajně dokladem původně probíhajícího zdiva lodi rotundy před postavením malé apsidy (vnitřního prstence). Hlavně je spodní zdivo vnitřního prstence dochováno po celém obvodu, takže tato apsida by měla být vyčerněna celá. Kreslíř to zde hodně popletl.

Brambora č. 3 – Tady je nejpozoruhodnější změna tloušťky zdiva rotundy. Určuje jí dochovaný fragment zdiva lodi spojený bez stavební spáry s jižní apsidou. Podle toho by předchozí rotunda 1 a 2 měla být zbořena a nahrazena novou s větší tloušťkou zdiva. S vysvětlením nás autoři nezatěžují. Zjištění původu podivného tvaru severního výrůstku brambory je velmi jednoduché. Severní apsida byla oproti jižní vychýlena o několik stupnů a měla stejný tvar jako apsida jižní. Na bramborové „rekonstrukci“ jsou osy apsid srovnány do pravých úhlů a tím podle dochovaného fragmentu vyšel atypický tvar severní apsidy. Její tvar rovněž ovlivnilo chybné zakreslení geodetického zaměření fragmentu severní apsidy. Výborným, ale nechtěným, poznatkem autorů tedy je, že brambora č. 3 nemá nic společného s bramborami č. 1 a 2 vzhledem k rozdílné tloušťce zdiva lodi rotundy. Zodpovědné posouzení zbytků zdiv by mělo jasně ukázat příslušnost vnitřního prstence k menší Bořivojově rotundě P. Marie. Její přibližné rozměry stanovuje kánon pro vytyčení rotund; průměr apsidy byl zpravidla polovinou průměru lodi. Vnější prstenec jižní apsidy pak musí náležet pozdější větší rotundě, jejíž rozměry byly již dávno odvozeny. Škoda, že autoři tuto zásadní skutečnost „z nějakého důvodu“ pouze ukryli do „bramborového“ vyobrazení a neupozornili na ní slovně. I zde, jak se zdá, je vysvětlení jednoduché. Autoři by se tím ocitli na opačné straně barikády a přešli do tábora odpůrců Borkovského dogma o postavení kostela P. Marie Na baště knížetem Bořivojem a zastánců Vlčkova přiřazení hrobu K1 Bořivojovi. To by znamenalo ztrátu grantových podpor a další díly AA PH by již nevyšly, protože autoři by se stali zlobivými. (Ke stavebnímu vývoji rotundy více v článku Rotunda sv. Víta 100 roků poté: Nepostavil ji kníže Václav.)

 

 

Rot.sv.Vt

 

Nezbývá nežli vyslovit naději, že v dalších dílech AA PH se s podobnými „bramborami“ a nepřesnostmi nesetkáme. Vyslovení tohoto přání není bezdůvodné. Na jednom z přiložených mapových listů prvního dílu je s názvem „bazilika sv. Jiří“ uvedena další nebezpečná „brambora“.

 

 

Ji_AA_PH

 

 

Zleva, tedy od západu, je zakreslen západní přístavek oddělený stavební spárou od zbytků zdiva Vratislavova kostela sv. Jiří, které se nacházejí kolem číslice 2. Jedná se tím o následnou stavební fázi. Stavební spára je zde vyznačena pouze na jihu, přestože byla nalezena i na severní straně. Je to pouhé přehlédnutí, nebo základ nějaké další spekulace? Dále směrem doprava (kolem číslice 2), jsou skutečné zbytky základového zdiva Vratislavova kostela, které ale nejsou kompletní. Při tisku zásadní knihy I. Borkovského Svatojiřská bazilika a klášter na Pražském hradě (1975) bylo zjištěno, že ve výkresu půdorysu baziliky nejsou zaneseny všechny nalezené fragmenty Vratislavova kostela. Na tuto skutečnost bylo upozorněno ve vložené erratě. Bohužel, nadále se v literatuře uvádí neúplné půdorysné vyobrazení. Směrem na východ je hrob č. 98 související s pozdější opukovou dlažbou v kostele a klášteře. Zobrazený výrůstek, který k němu z východu přiléhá, je křtící útvar v podobě kříže související se spodnější, a tím i dřívější maltovou podlahou, nežli je hrobka hrobka knížete Oldřicha (č. 98). Tato „brambora“ složená z reliktů pocházejících ze tří samostatných stavebních fází (Vratislav, Boleslav II. a Oldřich) není pozůstatkem Vratislavova kostela, jak to zde autoři zjevně uvádí. Doufejme, že autoři při zpracování dílu věnovaného bazilice sv. Jiří se budou více objektivně opírat o skutečné výsledky archeologického výzkumu vedeného I. Borkovským a nebudou pouze přebírat nejnovější jednostranné interpretace založené na odporu k přiřazení hrobu č. 98 knížeti Oldřichovi učiněném E. Vlčkem.

I když není obvyklé v recenzích uvádět výsledky vlastního výzkumu, a dosud jsem se toho snažil pokud možno držet, jako zoufalé povzdechnutí si dovoluji preventivně uvést rekonstrukci základů Vratislavova kostela sv. Jiří z knihy Bylo to jinak (2008), provedenou podle popisu archeologických nálezů I. Borkovského (1975) a umístění původního Vratislavova hrobu podle E. Vlčka (1997).

 

 

Vratiskostel

 

Formální stránka Archeologického atlasu Pražského hradu není špatná. Dobře se v něm orientuje a autorům se zdařila i celková koncepce výtisku, což při přemíře informací není jednoduché. Neznám podmínky, zejména finanční, vzniku AA PH, tak jenom mohu vyjádřit, že ideální by byl rozsah alespoň o čtvrtinu širší. Vedle zobrazení nalezených pozůstatků zdiv, by zde mohly být kamenické detaily, alespoň ty zmíněné v textu, jako např. fragmenty vnitřní architektury rotundy sv. Víta. Rovněž mohlo být upozorněno na postavení východní a západní krypty románské baziliky dvěma stavebními hutěmi (Maříková-Kubková 2008) a na rozdílnost azimutů os těchto krypt. To obojí totiž jasně určuje dvě hlavní stavební fáze výstavby baziliky. (K tomu více v článku Archeoastronomické datování předrománských kostelů.)

Přestože si uživatel AA PH musí něco vyškrtnout a něco doplnit, což je v historické literatuře dneška normální, je AA PH skutečným přínosem a je možné jej doporučit každému, kdo se zajímá o nejstarší historii Pražského hradu.

Titul je možno zakoupit na adrese AÚ AV ČR, Letenská 4, Praha 1, ve středu 9:00 – 18:00 a pátek 9:00–16:00 za 170,- Kč, nebo nechat poslat na dobírku ( Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript ) s celkovou cenou 294,- Kč.

 

Jan Cinert

22. 11. 2010

 

 



Boháčová 2001 = Ivana Boháčová: Pražský hrad a jeho nejstarší fortifikační systémy. In: Mediaevalia archeologica 3. Pražský hrad a Malá Strana, 2001.

Borkovský 1975 = Ivan Borkovský: Svatojiřská bazilika a klášter na Pražském hradě, (1975).

Cinert 2008 = Jan Cinert: Bylo to jinak, 2008.

Čiháková Havrda 2008 = Jaroslava Čiháková – Jan Havrda: Malá Strana v raném středověku. Stav výzkumu a rekapitulace poznání. AR 60, 2008.

Frolík et al. 2000 = Jan Frolík – Jana Maříková – Eliška Růžičková – Antonín Zeman: Nejstarší sakrální architektura Pražského hradu. Výpověď archeologických pramenů. In: Castrum Pragense 3, 2000.

Frolík – Smetánka 1997 = Jan Frolík – Zdeněk Smetánka: Archeologie na Pražském hradě, 1997.

Maříková-Kubková 2008 = Jana Maříková-Kubková: Bazilika sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. První stavební fáze - Dizertační práce, 2008.

Lutovský 1998 = Michal Lutovský: Bratrovrah a tvůrce státu, 1998.

Pošmourný 1971 = Josef Pošmourný: Svatováclavská rotunda na Pražském hradě ve světle rotund velkomoravských. In: Památky archeologické 62, 1971.

Vlček 1997 = Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci ve světle antropologicko-lékařského výzkumu, 1997.