Kniha Bylo to jinak | Jan Cinert

Bohové Arés, Mars, Tyr a další

Lidé zabývající se historií se průběžně setkávají s dřívějšími výklady historiků a archeologů v tištěných knihách a občasnících. Nevím, jak je to u ostatních, ale často mne napadne, co si vlastně takoví autoři myslí o svých myšlenkách uvedených třeba před 10–20 roky? Zastávají je stále, nebo pod vlivem přibývajících poznatků by již napsali něco jiného? Jak by se člověk o tom mohl něco věrohodně dozvědět? Výhodným a jednoduchým řešením dneška je provozování vlastních webových stránek a jejich postupné doplňování. Já takové stránky mám, a proto mohu napravit jeden svůj dřívější omyl. Budiž pochválen internet!

Docela zásadního omylu jsem se dopustil u přiřazení germánského Tyra k jarní rovnodennosti, k čemuž se mělo dospět vývojem. K tomuto bodu vzestupu dráhy slunečního kotouče jsem rovněž přiřadil bohy Krona (Kronos) a Saturna (Saturnus) s tím, že jejich význam se posunul do pojmu jeden solární rok. Tak byla zdánlivě vyřešena potíž s tím, že se oba božské principy objevují v názvech dnů v týdnu podle viditelných pohyblivých nebeskách těles. Důsledkem bylo označení pojmenování Týra v Lučanské válce za omyl. To je poučné, omylů se někdy spíše dopouští novodobý vykladač teorií, nežli zapisovatel mýtu. Jméno germánského Tyra souvisí etymologicky s naším taje (sníh), duje (vlahý vánek) a praevropským názvem řeky Dyje (něm. Thaya), jejíž tok směřuje od bodu rovnodenností na západním obzoru. Zároveň germánský bůh Tyr byl levoruký, což je zástupné vyjádření směru postupu východů Slunce po podzimní rovnodennosti.

Celé tajemství spočívá v tom, že hlavním svátkem v rámci roku byla oslava jarní rovnodennosti, po které nastala letní polovina roku. Součástí takové oslavy byla symbolická smrt héroje podzimní rovnodennosti, který vládl během zimní poloviny roku. Z toho důvodu je i uplatnění slovního kořene Ty-(r) ve slovech taje a duje, neboť už před jarní rovnodenností bůh Tyr ztrácí na své síle. Slunce již výrazně stoupá na své dráze po obloze a Tyrovo slábnutí způsobuje tání sněhu a příliv vlahého vzduchu, takže opět nikoliv až příchod jeho jarního protikladu.

Náš hrdina Týr v Lučanské válce se převléká do Neklanovy zbroje stejně, jako Patroklos do zbroje Achillovy a David do zbroje Saulovy. Jedná se olest, kterou má být prodloužen sluneční čas a poražen zástupce času měsíčního. V Mabinogi si sice Arawn s Pwyllem také vyměňují podobu, ale Pwyll dále v příběhu vystupuje jednoznačně jako otec Potomka nazvaného Pryderi, takže je héroi podzimní rovnodennosti. V Arawnově podobě neumírá, ale naopak vítězí nad Havganem stejně, jako David nad Goliášem. Výměna jejich podoby je mylně převráceným motivem převlečení do zbroje druhého. Tyr, Patroklos, David, Pwyll i náš Týr jsou všichni héroiové/bohové podzimní rovnodennosti a vládnoucí během zomní poloviny roku.

Jméno Georgios nebylo vytvořeno z Ge-Orgios, ale jak dokládá slovanský tvar Jiří a hrdina (lat. heros), z Geor-gi-os. Původním jmenným kořenem je zde tedy GAR, což souvisí s naším hora, nahoře, hřát, hořet a žár. Po jarní rovnodennosti stoupá dráha Slunce nahoru až dosáhne vrcholu (hory) a zároveň nejvíce hřeje. Svatý Jiří je hérojem jarní rovnodennosti a při svém příchodu zabíjí draka – pozdní zoomorfikaci héroia podzimní rovnodennosti. Ve jméně Arés pak nemúže být kořen AR, který obecně dává indoevropská  horní, hořící a pálivá slova. Musí se jednat o protezi A- a kořenem je Ret/s, kentumově Reg/Rex.

 

Kizyl_ern_bl

 

Rozpačitě jsem se vyrovnával s Tyrovou jednorukostí. V knize Bylo to jinak (2008) jsem uvedl, že u boha Tyra a římského heroia Mucia Scaevoly je jednorukost dokladem, že zastupují princip jarní rovnodennosti, když jim zůstala levá ruka a po jarní rovnodennosti se východy Slunce posouvají doleva. Zároveň jsem uvedl, že u keltských jednorukých héroiů Nuady a Lugaida by se mělo jednat o podzimní rovnodennost. Nyní je to již vše zcela jasné. Při pohledu na východ Slunce se nám zjevuje héroj podzimní rovnodennosti tak, že je čelem k nám. Takže z našeho pohledu jeho zůstavší levou ruku vidíme na pravé straně, kam po podzimní rovnodennosti postupují východy Slunce. Levoruký héroi nám tak ukazuje, kterým směrem bude kráčet až do zimního slunovratu. Všichni jednorucí bohové a hérojové jsou levorucí, takže zbožněním a zosobněním principu podzimní rovnodennosti. Zajímavé je, že máme poměrně hodně levorukých héroiů ve slovesné tvorbě, ale z vyobrazení známe s jednou rukou jen egyptského boha Mina, navíc někdy pravorukého a jindy levorukého. Je to zřejmě dáno tím, že ztráta ruky je převážně epickým obohacením v mýtech a levorukost byla ve skutečnosti vyjadřována převážně jinak. Podle těchto poznatků je nyní také možné s větší jistotou přiřazovat dosud nejasné bohy k jarní rovnodennosti. Ti totiž drží ve své pravé ruce, z pohledu diváka na levé straně, řezací nebo sekací nástroj. Příkladem je římský bůh Silvanus, v galořímské obdobě Silvano. Drží v pravé ruce sekací/řezací nástroj a je doprovázen psem, zoomorfikací jarní rovnodennosti.

Silvano_Capitoline_Museums

Velká část mýtů a pohádek je založena právě na soupeření rovnodennostních héroiů o vládu a zároveň o Dívku novolunního Měsíce. Jedná se o astronomický princip, kdy v letní polovině roku putuje Slunce na obloze po vyšší dráze a v témže období dosahuje nejvyšších výšek novolunní srpek Měsíce. Podle toho jsou partnery héroi jarní rovnodennosti a Dívka novolunního srpku. V době nízkých drah Slunce po podzimní rovnodennosti vládne protikladný héroi a zároveň novolunní srpek Měsíce dosahuje nejnižších poloh. Dívka novolunního srpku tak během solárního roku střídá své mytologické rovnodennostní partnery. To se v mýtech a pohádkách projevuje různě. Nejčastěji je Dívka manželkou podzimního héroia, nebo jemu určena, avšak ve skutečnosti miluje mladšího a hezčího héroia jarní rovnodennosti. V pohádkách pro dospělé, tedy mýtech, je svému manželu často nevěrná. Její sestra, Dívka měsíčního úplňku, není o moc lepší. Ta se pokouší svést svého synovce, čili letní slunečné období, který je synem podzimního héroia a novolunní Dívky. Činí tak nejspíše o jarní rovnodennosti, ale je neúspěšná a předstírá z pomsty znásilnění. Jakkoli je uvedený princip jednoduchý, bývá v aktualizovaných mýtech poněkud zamotaný a není snadné se hned zorientovat. Například starořecká Afrodité není manželkou Arése, ale jeho milenkou a jejím manželem je božský kovář Héfaistos. Ten je pravděpodobně původně principem potomka, přetvořeným na božského řemeslníka. Z mladého slunečního krasavce byl učiněn ošklivý a umouněný kovář, z boha podzimní rovnodennosti Arése se stal milenec.

 

souboj_o_divku

Zajímavý je také vývoj zobrazování jednorožce. Na harappské pečeti s tzv. Proto-Šivou (viz článek o bohu Cernunnovi) je jako podzimní rovnodennost skutečný nosorožec a bůvol je zimním slunovratem. Na dalších pečetích se ale setkáváme s nereálným jednorožcem s rohem na čele a tělem bůvola. Zjevně došlo ke změně nazírání v teologii. V mezopotámském prostoru na pečetích a později i reliéfech vidíme totéž, pouze se nejedná o bůvola, ale mladého býka. Tímto jednorožcem je už jistě Syn, nové slunečné vegetační období rodící se za zimního slunovratu. Jeho otcem ve zvířecí podobě je býk (bůvol), a protože Syn se prosazuje až za jarní rovnodennosti, je zpodobněn jako Jednorožec.

 

unicorn-seal-3_0

V evropských středověkých bestiářích je často uveden jednorožec v podobě bílého koně. Ke spojení koně s pohybem Slunce mohlo dojít jedině až v době bronzové a tento princip do jižních oblastí se starověkými kulturami nepronikl. Výjimkou je Indie v Árijském období a jeho původ je někde v pásmu severně od Kavkazu. Teprve v evropském středověku se objevuje jednorožec v podobě koně a není zřejmá spojitost se starověkými zobrazeními. Nejspíše se jedná o přenost povědomí o bájném Jednorožci z východního Středomoří během křížových výprav.

 

k_S._Concordio

Na reliéfu ze S. Concordio vidíme vlevo výjimečného jednorožce, který má podle tlap a ocasu lví tělo a je u něj jakýsi rostlinný sedmiramenný svícen. Vyjadřuje sedm letních lunací, takže se vlastně díváme na východní obzor: kříž uprostřed je rovnodennostní osou, vlevo letní lví jednorožec a vpravo je tvor se zdůrazněnou srstí a zjevně sudokopytník. Je ale bez rohů/parohů nebo kančích klů, což je chyba. Tvůrce se patrně chtěl vyhnout správnému zpodobnění zimního období, protože to se už stávalo Dei Baalem – ďáblem.

Trochu zavádějící je láskyplné objetí bestiářového jednorožce se zlatovlasou pannou, někdy dokonce s Pannou Marií, jako by se jednalo Ježíše Krista. Vysvětlení nalezneme porovnáním s mýty. Ke zkrocení bujného až rozuřeného slunečného héroje často dochází ukázáním ženské nahoty a nabízením se nahých žen. Je to astronomický princip, v době kolem letního slunovratu se novolunní srpek Měsíce dostane do své nejvyšší polohy a zároveň dráhy Slunce začnou klesat. Mýtická novolunní Dívka se tak ukazuje „v celé své kráse“ a krotí héroje vyjadřujícího Slunce v jeho stoupání po obloze. Stejně krotí panna v bestiářích jednorožce svojí nahotou, ukázáním ňader, nebo alespoň cudnějším objímáním.

 

691px-Unicorn_hunt_-_British_Library_Royal_12_F_xiii_f10v_detail

unicorn

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jednorozec_vessantara-jataka-manuscript-cover-painted-on-wood-bengal-circa-1200-B5W4RD

 

 

Jan Cinert

4. 2. 2014

(poslední úprava 3. 6. 2016)