Kniha Bylo to jinak | Jan Cinert

Bůh Cernunnos a kultovní vozík ze Strettwegu

Při chůzi po ne zcela vyšlapaných stezkách se občas stane, že jedna noha sklouzne do vedle se nalézajícího bahna. Důležité je dokázat nohu z bahna vytáhnout a kráčet dál. O něčem takovém je i tento článek. V knize Bylo to jinak (2008) jsen ztotožnil keltského boha Cernunna (podle stlat. vyslov Kernunos) s naší mýtickým Krokem, starořeckým bohem Kronem a „čarodějem“ z jeskyně Les Trois Fréres s výkladem, že se u všech jedná o zbožnění solárního roku. Svedla mne k tomu shoda jmeného kořene K-r-n(k) a přítomnost parohů. Z toho jsem odvodil, že k použití parohů, jako základního atributu, vedlo jejich každoroční shazování a obnovování. Pro moderního člověka je někdy velmi obtížné se zcela přenést do doby před desítkami tisíc let a hned úplně pochopit myšlení našich tehdejších předků. Vydejme se tedy znovu do dávných časů po stopách jeleních parohů.

 

troif001_04jelen

 

 

Jeden, dva, já a ty

V době před 50–40 tisíci lety se z prostoru západní Asie vydali západním směrem lovci a sběrači, kteří v pásu jižní poloviny Evropy vytvořili v období 40–30 tisíc let př. n. l. kulturu Aurignacien (čti óriňasjen). V této epoše se počínají vytvářet kultovní sošky, které dokládají pokusy o zobrazení nehmotných projevů reálným způsobem. Lidé již dříve přešli od skřeků k artikulovaným hláskám, ale používali je velmi jednoduše. Jejich výrazy byly tvořeny pouze samotnými hláskami. Dodnes se nám skze tyto hlásky dochoval jeden prapůvodní způsob nazírání na svět.

Naši předchůdci šli do Evropy vystřídat neandrtálce a ve své slovní výbavě již měli základní způsob rozlišování protikladů použitím samohlásky (vokálu) jako kladu a souhlásky (konsonantu) jako záporu. Nejstaršími jsou A a N, které se staly základem pro vyjádření souhlasu a záporu. Prvotním rozlišením jedinců bylo Já–Ty, vytvořené protikladem samohlásky a souhlásky A–T(D). Tito lidé už také počítali, ale opět velmi jednoduše. Měli pojmenované pouze číslovky jedna a dvě, nejspíše původně opět protikladem na principu A–T(D). Při počítání s vyššími číslovkami se používaly pouze dva prvky: tři = A + T, čtyři = T + T. Zatímco střídání ročních dob bylo pozvolné, pro život lidské skupiny byl zásadní počátek dne a jeho ukončení. Během dne se po zemi posouvá hranice mezi světlem a stínem, a jejím sledováním se zrodila představa o nerozlučně spojených blížencích Světlo (Jas)–Stín, kteří spolu navzájem soupeří. Opět byl pro vyjádření tohoto protikladu použit princip A–T(D). Tyto způsoby použití se zachovaly v tzv. indoevropských jazycích ve výrazech pro 1. a 2. os. j. č. a částečně u pojmenování číslovek jedna a dvě. Avšak prvotní teogonický princip Jas–Stín podlehl později v názvosloví vývoji v jednotlivých kulturách, přesto se dá původní podoba zpětně vyložit.

Zrození boha

V následujícím gravettském období před 30–20 tisíci lety došlo k dalšímu posunu v rozvoji života lidské populace. Lidé výrazněji vnímali každoroční obnovu vegetace a úctu k tomuto jevu vyjadřovali zhotovováním tělnatých zralých žen typu Věstonická Venuše. Bylo to symbolické vyjádření zázraku, že stará matka Země stále opakovaně rodí vegetaci. Pro lidské činnosti začalo být více rozhodující počasí, jehož nepředvídatelnou změnu způsobovala zázračná neuchopitelná síla a zrodil se prvotní bůh – Bůh počasí, jinak vyjádřeno Bůh oblohy. Vedle blíženců Světlo–Stín ovlivňoval i Bůh počasí konání lidí během dne a navíc obsahoval také protikladné prvky, jasnou a zataženou oblohu s deštěm. Nemohl tedy být pojmenován jinak, nežli spojením protikladů vokál–konsonant a vzniklo snad první skutečné slovo – název prvotního boha AN.

Tvorba pojmenování Boha, tím zároveň vytvoření 3. os. j. č. – On a původní pojmenování číslovky tři, již neproběhla jednotně. Od pokračující aurignacské AN-ové větve se oddělily AR-ová a AT-ová. Gravettská kultura se podle archeologických nálezů skládala ze čtyř mírně odlišných okruhů: iberský, italský, středoevropský a ukrajinský. Na konci gravettienu 20–18 tisíc let došlo k poslednímu maximu evropského zalednění a gravettští lovci se stáhli do jižnějších poloh. Pro toto období paleogenetika rozděluje populaci podle tří haploskupin: Iberský okruh s R1b, Italsko-balkánský s I1b1 a východoevropský s R1a. To souhlasí s uvedeným etymologickým rozdělením do tří skupin. U skupiny AR došlo později k přeměně hrdelního R na kultivovanější L. Při posuzování proměn R → L se jeví jako nejlepší postup podle náročnosti vyslovení hlásky. Původním by mělo být hrdelní R, blízké dnešnímu germánskému R, z L se nejspíše vyvinulo zase náročnější „východní“ R. Odraz existence uvedených tří skupin nalezneme v různých jazycích u názvů pro srnčí a jelení zvěr, výrazů pro roh a jsou i základem pro názvy pozdějších bohů. To už ale předbíháme vývoj záležitosti.

 

800px-Lovci_mamutu_mammoth

 

Zatahující se obloha připomíná vztyčujícího se a rychle rostoucího obra. Takového obra gravettští lovci často lovili, byl jím mamut. Jeho užívané pojmenování je novodobé a původní název není doložen. Je to logické, protože mamut v podstatě vyhynul před 10 až 8 tisíci lety, ale jeho názvy nyní můžeme zpětně rekonstruovat. Pro mamuta je příznačný kontrast mezi jeho bílými kly a tmavou výraznou srstí. To je stejné, jako když sluneční paprsky probleskují skrze zatažená mračna. Mamut tedy byl nejspíše první zoomorfikací Boha počasí a jednotlivými skupinami by měl být nazván An, Ar a At.

Vyhledávání zvířecích vyjádření pro Boha počasí na tomto principu bylo oblíbené ještě ve starém Egyptě. Thovt byl zobrazován s hlavou ptáka Ibise, který má bílé tělo a černou hlavu a ocas. Pro jistotu mu byl nad hlavu přidán červený kotouč vyjadřující světlo a pod něj byl umístěn černý oblouk znázorňující stín. Stávající výklady o tom, že Thovt byl bohem Měsíce, jsou velmi naivním omylem založeným na představě, že u jeho základního atributu je tmavý oblouk pod kotoučem stříbrným srpkem Měsíce. Totéž platí pro boha zvaného Chonsu. Dnes je již obtížné s jistotou určit, jestli se u Thovta původně jedná o sloučení blíženců Stín-Světlo do jedné postavy, nebo o boha počasí. Dědicem Thovtova jména Th.v.t se stal biblický David (D.v.d). Tak, jako v mýtu vyhrál Thovt pět dnů nad Měsícem, aby bylo v roce celkem 365 dnů, porazil David vyzbrojený pěti kameny do praku héroa 100 lunací Goliáše. I z toho je zřejmé, že Thovt je principem slunečního času a nikoliv měsíčního. Nemohli by Thovt ani David vyhrávat nad sebou samým.

 

Thovt-Ibis

Chonsu-relief

 

Thovt-pavian

 

Sob střídá mamuta

Po posledním maximu evropského zalednění nastal ústup ledovce, změna přírodních podmínek a postupný odchod mamuta z Evropy. Pro toto kulturní období lovců a sběračů z doby 17–11 tisíc let se používá název Magdelenien. Tito lovci ve svém jídelníčku nahradili mamuta převážně sobem polárním a ke změně došlo i v teologické oblasti. Stejný protiklad vlastní mamutovi, bílé holé (osvětlené) kly a tmavá (stínící) srst, byl shledán i u soba, tedy holé parohy a stínící srst. Během dalšího postupného oteplování se sob polární stáhl z jižní části Evropy na sever a mamutovým nástupcem v zoomorfikaci Boha počasí se nakonec stal jelen.

 

5432-004-8D25F9DD

Lidé se naučili lépe zužitkovávat to, co jim příroda nabízela a začali více rozlišovat jednotlivé části z velkých celků. Chudá slovní zásoba složená z hláskových výrazů a jejich jednoduchých kombinací neumožňovala vše výstižně pojmenovat. Proto se výrazy vlastní celku přenášely i na jeho dílčí části. V našem případě došlo k přenesení výrazů pro soba a jelena na jeho hlavní atribut parohy a u skotu na rohy. Zřejmě již v této době docházelo i k prvním jazykovým výpůjčkám mezi jednotlivými skupinami, avšak vývoj během této etapy nutně vedl k tvorbě nových slov na principu obohacení kořene vokál–konsonant o další předřazený nebo přiřazený konsonant. Zde je nutné oddělit ze systému pozdější přidané předsunutí (proteze) V-, H-, a J-.

Nejvýznamější složku potravy v tomto období tvořili sob a kůň. Sob je oproti koňovi tučné zvíře, a tak se na zužitkovávaný sobí tuk přenesl i obecný název pro jelení zvěř. V některých jazycích je uchován jako olej (EL), nebo se projevila tvorba rozšířením jednoduchého kořene o předřazený konsonant. Příkladem je české tuk (T-AK), nebo germánské varianty anglického fat (P-AT). Později došlo k významovému posunu kořenů do titulatury a z TAK vzniklo dux (lat. kníže), z PAT pater (lat. otec). V těchto příkladech máme zachovány původní gravettské jazykové skupiny AR-ové (EL) a AT-ové (PAT), později kentumované na TAK.

Možná, že až první pokusy o domestikaci a tendence k usedlému životu ke konci etapy vyvolaly zvýšený zájem o zákonitost chodu ročních období. Již v době sezónního putování za stády si lidé povšimli, že samci jelení zvěře každoročně shazují paroží a s příchodem jara jim narůstá nové. Tím došlo k přiřazení příchodu nového roku a původního „jelenního“ slovního kořene k samotným parohům/rohům, ale nikoliv už k celému jelenovi! K rozpoznání slunovratů a rovnodenností je zároveň nutné zdržovat se na jednom místě, což je právě to, co by mělo začít být vlastní lidem v závěru magdalenienu. Objevením místa východu Slunce na obzoru při jarní rovnodennosti se zrodil další bůh. Ten ukončil dobu, kdy je den kratší nežli noc, přinášel období růstu vegetace a tím zahajoval nový rok. Na obzoru jsou východy Slunce za slunovratů pravým a levým rohem býčí hlavy, za rovnodenností jsou východy Slunce uprostřed, takže nový bůh byl vlastně jeden prostřední roh. Nemohl být pojmenován jinak, nežli užívaným výrazem pro roh (paroh), protože jiný výraz nebyl k mání.

 

trojrohy_buh_EBtrojroh_bh_II

 

 

V tomto článku se řeší pouze etymologická vazba na evropský kontinent, ale stejný popisovaný princip se odehrál i jinde. Proto si musíme povšimnout i blízkého okolí a teorii porovnat také s nejstaršími písemnými prameny a vyobrazeními. Prvotní princip použití spojených protikladů A-N se uchoval ve slovanském zájmenu 3. os. j. č. – on. Stejně tak i u nejstarších známých bohů počasí – oblohy, sumerského Ana (Anu), chetitského Ana (Anu), římského Aióna a protezí vzniklého římského J-Ana (Janus). Tím je dáno, že tento princip byl lidstvu vlastní již před oddělením evropské aurignacké větve. Později přibyla u Sumerů dvojice bohů EnkiEnlil. Enki převzal určitou podobnost s prvotním bohem přinášejícím vláhu, ale je vyjádřením nízké dráhy Slunce po podzimní rovnodennosti, čili blíže k Zemi -Ki, zatímco protikladný Enlil je bohem jarní rovnodennosti, po níž Slunce putuje výše, tedy u nebes -(L)il. Jedná se tedy až o magdalenskou teologickou vrstvu a obě jména vznikla rozšířením o rozdílné konsonanty, aby se rozlišila podstata obou bohů, tedy původně AN-K(i) a AN-L(il). Pro tato jména použila později akkadština tvary Ea a El, vzniklé jiným způsobem. Soubor jmen Anu, Enki Enlil byl tedy nejspíše vytvořen severně v době před rokem 10 000 př. n. l. Následně se přesunul zřejmě skrz vyspělé kultury reprezentované nálezy v Catal Hüyük a Göbekli Tepe (Turecko) do Mezopotámie. Do jaké míry se jednalo o demickou (lidskou) nebo kulturní difuzi (rozptyl), může stanovit pouze jiný výzkum.

Janus je římský bůh se dvěma tvářemi vyjadřujícími protiklad Světlo–Stín a jedná se o spojení blíženců do jedné osoby. Jméno vzniklo použitím aurignackých vyjádření kladu a záporu, takže A-N, přidáním protetického J- a koncovky vznikl tvar J-AN-us. Dnešní jméno Jan z něj ale nepochází, to má původ v hebrejském Jóchanan s údajným významem „Bůh je milostivý“. Z něho dále vzešlo latinské Johanus, při neexistenci hlásky H v některých jazycích vznikl Jan. V němčině se naopak vytvořilo zkrácené Hanz, které přejala čeština jako Honza. U Jóchanana by ale mělo být základem jméno již uvedeného egyptského boha Chonsa, takže Ió-Chan-an. Vidíme, jak si oklikou sama ústní dutina vynutila skrz Honzu návrat k původnímu tvaru Chonsu.

Archaické znění jména boha Jana souhlasí s prvotní představou o jeho personifikované podobě. Protiklad světla a stínu se jednoduše spojil do jedné osoby. Stavbou jména i výtvarnou podobou Janovi odpovídá sumerský Isimu, který ovšem v mýtech vystupuje již jen jako správce – dveřník svatyň, zejména boha Enka. To znamená, že sumerským bohem počasí byl nejprve Isimu a později přibyla jeho obdoba Anu. Podobně byl „od vlády“ odstraněn chetitský Alalu bohem Anem. Z toho se dá odvodit, že Alalu byl rovněž archaickým bohem počasí se dvěma tvářemi, což se promítlo do tvorby jeho jména AL-ALU. Tímto jménem se dostáváme ke starému etymologicko-mytologickému problému.

Dvojjedinná blíženecká podstata Světlo–Stín se stala vlastní bohu počasí a dřívější blíženci začali být zobrazováni jako totožná zvířata, mládenci nebo pacholata, bez vzájemné rozlišení. To se někdy promítlo do tvorby jejich nových jmen, která byla jen vzájemnou obměnou. Například sumerští Lahmu a Lahamu (Lachmu a Lachamu) nebo římští Romulus a Remus, i z toho důvodu lze předpokládat, že Alalu byl také starým typem boha se dvěma tvářemi. Nejstarší vyobrazení Blíženců máme až z dob vyspělých kultur, ale jejich základní podstata je zachována. Jsou strážci bran měst, vchodů do domů a svatyň, takže střeží rozhraní mezi světlým venkovním a zastíněným vnitřním prostorem. Mimo to jsou také ochránci božích trůnů a trůnů zástupců bohů na zemi, tedy panovníků. Chrání tak nedotknutelnost zbožnělé podstaty před vnějším světem a nechybí na žádném starověkém panovnickém nebo božím trůnu.

Jméno démonického ptáka se lví hlavou, tedy opět protiklad Světlo–Stín, znělo sumersky Imdugud. Tento složený tvar byl v akkadštině nahrazen Anzu. Zájemce o lepší pochopení mytologie je třeba upozornit, že v některých případech došlo k převedení principů Jeden – Světlo, Druhý – StínTřetí Světlo + Stín na Tři bratry, z nichž jeden je úspěšný. To má někdy odezvu v trojhlavých skulpturách, které vyjadřují spojení těchto prvků do jedné postavy boha počasí. V pozdějších mýtických příbězích a pohádkách také někdy dochází ke splývání vlastností denních blíženců Světlo–Stín s „velkými blíženci“ vyjadřujícími střídání zimní a letní poloviny roku, tedy héroi podzimní a jarní rovnodennosti. To nás nesmí mýlit. Původní princip se někdy ještě jednoduše rozpozná tak, že denní blíženci prožívají svůj příběh společně – neoddělitelně, denní stín se obvykle rodí první a také první umírá. Rovnodennostní héroiové se ve svém působení naopak střídají, předávají si vládu, nebo se dokonce zabíjejí.

 

Imdugud

Mezolit, neolit a eneolit

Nejspíše v období mezolitu 10 000–6 000 let (datování kolísá podle zemské šířky) došlo k ukončení hlavního promísení skupin AN, AR a AT slovními výpůjčkami a demickou difuzí. V následném neolitu 6 000–4 000 let nebo až eneolitu 4 000–2 200 let nastalo mísení nových tří jazykových skupin. Tím byla ukončena základní tvorba příbuznosti tzv. indoevropských jazyků.

Známá teorie o rozdělení indoevropských jazyků na východní satémovou a západní kentumovou větev je dnes již antikvována, ale samotný princip je platný. Někdy v době po roce 10 000 se vydělily skupiny S-ová a K-ová z původní T-ové. V této souvislosti dosud unikala pozornosti nutná existence P-ové skupiny. Například dochované relikty keltských jazyků tvoří dvě skupiny Q- (K-)ová a P-ová, takže ta druhá by měla být právě pozůstatkem neolitické P-ové skupiny.

 

Základní působ vytváření nových slov souvisejících s jelení zvěří, parohy a rohy v přibližné chronologii; A – vokál; N, R(L), T(D), S, K(G,Q), P(V,B) – konsonant:

Aurignacien 40–30 tisíc let př. n. l.: A-N

Gravettien 30–20 tisíc let př. n. l.: A-R, A-T

Magdalenien 20–10 tisíc let př. n. l.: AN-R, AN-T, R-AN, T-AN, N-AR, N-AT

Mezolit až neolit 10–6 tisíc let př. n. l.: S-AN, K-AN, P-AN, P-AT, T-AK, K-AR apod.

Eneolit 6–2,2 tisíce let př. n. l.: KAR-P, KAR-N, TEL-AN apod.

(Nutno zdůraznit, že závazná je pouze posloupnost. Výzkum na základě multidisciplinární komparace může rozložení v čase zkrátit nebo prodloužit jako harmoniku.)

 

Aby to nebylo tak jednoduché, je rozpoznatelné ještě oddělení M-ové skupiny od N-ové již ve fázi jednoduché tvorby slov předřazeným konsonantem typu N-AT a M-AT nebo přiřazeným RA-N a RA-M. Obě skupiny jsou zastoupeny těmito několika příklady:

N-AT – Nut (egyptská bohyně fáze Měsíce), noc, nitro (vnitřek), nit, rána atd.

M-AT – maid (angl. dívka), matka, Mitte (něm. střed), Mitra (bůh jarní rovnodennosti), motat, rámus atd.

Uveďme si praktický příklad tvorby nových slov obohacením slovního kořene a použití výpůjčky „slovanskými“ chovateli dobytka. Kořen AK, ve významu roh, byl rozšířen o P- a vzniklo *Pek → *Bek → Býk. Pro pojmenování kleštěného býka byl zvolen kořen AL a obohacen rovněž o P-. Vzniklo *Pel → Bel → Vol → Vůl. Pro pojmenování samice se použilo výpůjčky kořene typu KARP v podobě Karv, z toho dnešní Kráva. Pojmenování potomka se vytvořilo obohacením kořene AL o T-, a z kořene TAL vzniklo Tele. Z porodu telete, tedy Telení, vzniklo pozdější změnou hlásky slovo Dělení a Dělání, dalším rozšířením o -G vznikla DělogaDěloha.

Tato tvorba slov měla úzkou vazbu na rozvíjející se teologii. Jestliže byl bůh počasí jednou skupinou nazván El, jeho syn a tudíž letní slunečné období, byl nazván rozšířeně Tel. V teogonii se částečným dědicem původního boha počasí stal héroi/bůh podzimní rovnodennosti. Jeho zoomorfikací se stal býk, zdědil také tvorbu lidí a stal se rovněž i otcem potomka – letního slunečného období, tedy telete.

Z chetitského mýtu známe boha letního (vegetačního) období jménem Telepinu a synem slunečního héroia devatenáctiletého cyklu Odyssea byl Telemachos. Součástí eleusinských mystérií o zrození nového vegetačního boha byl obřad teleté, konaný v telestériu. Samotný kořen Tel- je uchován v lotyšském déls (syn) a albánském dielli (slunce).

S-ová skupina prosadila pojmenování telátkova domestikovaného vrstevníka – Sele, tím i přejmenování božího potomka (letní slunečné období) z TAL na Sel → Sol. K-ová skupina přetvořila kořen na KAR, z čehož vzniklo kolo (sluneční kotouč) a později v češtině dokonce kolouch, kamarád telete i selete. V mystériu na počest původně slunečního boha Dionýsa byl obětován kolouch a ženy se oblékaly do kolouší kůže, aby se přiblížily podstatě boha. Zároveň K-ová skupina rozšířila variantní gravettský název boha At o K-, a z Kat vznikl kotouč. Nejspíše v neolitu došlo k určitému sjednocení názvů pro číslovky. Při tomto procesu byla nová číslovka tři (T-AR) ovšem zase pojmenována jelenem – dre (alb.), deer (angl.). Ze stejného důvodu bylo město Ílion, původně podle EL, přejmenováno na Troja a podobně je v němčině zachováno znění ukazovacího zájmena der (T-AR), oproti slovanskému ten (T-AN).

 

solar_calf_adored_sun

 

Někomu by mohlo porovnávání výrazů pro slunce a slona připadat jako naivní etymologie, když slon navíc žije pouze v Africe a Indii, ale opak je pravdou. Během starověku a středověku probíhal obchod se slonovinou, která se používala na výrobu luxusních výrobků. S obchodem se zároveň musela šířit informace o původu suroviny a zřejmě i mýty vázané na toto výjimečné zvíře. Takovým je indický mýtus o Ganéšovi. Bůh Šiva se vrátil po nějaké době od narození syna Ganéši. Ten se mu jako vzrostlý a nepoznaný mladík postavil do cesty a Šiva mu setnul hlavu. Po vysvětlení, že se jedná o jeho syna, mu Šiva nasadil náhradní hlavu slona. Jedná se o obdobu univerzálního mýtu, kdy letní a vegetační (slunečné) období je usmrceno, často náhodně, nebo jako nepoznaný syn. Pro náš výklad je podstatné, že syn je zde slonem a zároveň můžeme porovnat latinské filius (syn), turecké fil (slon) a islandské Fíll (slon).

Vydáme-li se po stopě kořene G-AN, z něhož je utvořeno jméno Ganéša, dostaneme se k některým turkickým jazykům, v nichž slovo pro Slunce zní Günes s variantami. V Kazachstánu se odůvodněle předpokládá nejvýznamější ohnisko domestikace koně a výraz pro Slunce je zde Kun. Etymologicky nejasné slovanské kůň, je pak nejspíše dávnou výpůjčkou s posunutým významem. Kůň je totiž v mytologii často spojován s pohybem Slunce a věcné objasnění by mělo souviset s užíváním kola a koňského zápřahu. Kola vozu, v podobě kotoučů připomínajících Slunce, se dají do pohybu díky koňovi.

 

Trundholm

Kdo je vlastně otcem syna?

V Markově Evangeliu je Ježíšův skon na kříži v denní hodinu devátou (t. j. 15:00) popsán takto: „… a zvolal Ježíš hlasem velikým, řka: Eloi, Eloi, lema sabachtani? Což se překládá jako: Bože můj, bože můj, proč jsi mě opustil? A někteří z okolo stojících slyše to pravili: Hle, Elijáše volá“. Podle Lukáše ale zvolal: „Otče (Πάτερ), v ruce tvé poroučím ducha svého!“ Pro Ježíše byl Bůh zároveň otec, ale kdo byl ve skutečnosti tím Eloem, Bohem – otcem? Byl jím jelen s parohy nebo býk se dvěma rohy, či snad jednorožec? A proč okolní dav posměšně zaměnil Ela za Elijáše (Elijahu)?

Na první otázku najdeme z různých možností nejlepší odpověď v Nestorově Letopisu ruském. Ze Skandinávie přišli k Rusům tři bratři. Nejstarším byl Rurik, mladšími byli Sineus a Truvor. Po dvou letech oba mladší bratři, tedy blíženci Světlo–Stín, zemřeli a Rurik (bůh počasí) vládl sám. Když i on zemřel, převzal vládu místo jeho malého syna Igora příbuzný Oleg (jarní rovnodennost), který se stal synovým ochráncem a pak přinašečem do Kyjeva. Posléze se ujal vlády Rurikův syn Igor (letní období) a jednou na podzim zemřel. Přestože se Nestor snažil z mýtických postav udělat postavy historické, je zde patrný základní teologický princip. Synovým (Igorovým) otcem je bůh počasí (Rurik) a jarní rovnodennost (Oleg) je pouze jeho přinašečem. Boží syn, sluneční héroi Ježíš, tedy měl za otce původního boha počasí Ela. Jenže sumerský Dumuzi měl za otce Enkia, boha podzimní rovnodennosti, který vládl během zimní poloviny roku. Zdánlivá složitost je jednoduchá. V zimním období je dráha Slunce nejníže, takže v božském podsvětí, a nejnižší úrovní příbytku bohů – nebeské oblohy je vrstva s mraky. V tomto prvotním Abzú, „moři sladké vody“, se nově usídlil Enki a tím také zdědil některé vlastnosti boha počasí. Na vyobrazeních stéká Enkimu voda s ramen, jako by on přinášel déšť, v příbězích se stal tvůrcem lidí a také otcem letního období. Jeho zvířetem byl býk a jeho syn, narozený v době zimního slunovratu, byl teletem. Toho, coby letní slunečné období, přináší jeho „strýc", bůh – héroi jarní rovnodennosti zobrazovaný jako tesař se sekerou, případně jiným podobným nástrojem.

Jestliže je v biblickém podání použit kořen El- ve smyslu otec, nemůže se jednat o boha jarní rovnodennosti, jak by k tomu mohla svádět podoba se sumerským Enlilem. Biblický El je totožný s ugaritským Elem, bohem typu An, prvotním otcovským bohem počasí. Naopak sumerský Enlil je biblickým Josefem, tesařem a pouze partnerem Marie, který Ježíše jen přináší (do Egypta), stejně jako ruský Oleg přináší Igora (do Kyjeva). Tito héroiové jarní rovnodennosti nejsou otci potomka, pouze pěstouny, otci jsou hérojové podzimní rovnodennosti, případně původně prvotní bůh počasí, tedy jelen, Vidíme, že v Bibli je takto vyjádřen návrat k původnímu monoteismu z dob před desítkami tisíc let. Posměšná záměna boha – otce Ela za proroka Elijáše patrně spočívá v tom, že chlupatý Elijáš je obdoba boha počasí Ela nebo boha podzimní rovnodennosti. Jeho nástupce prorok Elíša (Elizeus) je římský Ulysses (Ulixes), známý hlavně pod řeckým jménem Odysseus, tedy héroj lunárně-solárního 19letého cyklu. Prvním, co Eliáš ve svém mýtu udělal, bylo, že zmizel a s ním odešel i déšť. Podle toho je pak těžké s jistotou stanovit Elijášovu podstatu. Samo uvedené evangelijní přirovnání Ježíšova otce k Elijášovi je asi záměrným odkazem na Elizeovo zvolání „Můj otče, můj otče“, když Elijáš mizel v nebi..

Podobný problém je u akkadského boha Šamaše, sumersky Utu. Všeobecně je považován za „boha Slunce“, neboť je zobrazován se sálajícími paprsky. Podle takového chápání by pak měl být synem, čili letním obdobím, případně slunečním kotoučem. Jenže jeho základním atributem je pila, kterou drží v ruce. Pila nemůže mít společného s vlastním Sluncem vůbec nic. Z již zmíněného chetitského mýtu o Kumarbim víme, že tento bůh jarní rovnodennosti zbavil boha počasí Ana mužství a podobně tak učinil srpem Kronos svému předchůdci Uránovi. Atributem keltského Esa je sekera. Šamaš s pilou tedy odpovídá ostatním bohům jarní rovnodennosti a slunečné období pouze přináší. V eposu Enúma eliš (akkad. Když nahoře) je toho odezva. Nový nejvyšší bůh „typu Jupiter“, zvaný Marduk, určil Šamašovi, že bude dohlížet nad průběhem roku a střídáním jeho období. Původní sumerský Utu, kterého akkadský Šamaš nahradil, tedy nebyl chápán jako viditelný sluneční kotouč, ale jako neuchopitelná síla, která s ním něco způsobuje. Ostatně kořen SAM, použitý ve jméně Šamaš, ukazuje na letní a sluneční výpůjčku ze severu.

Z celého rozboru je zřejmé, že i přes objevení planety Jupiter s jejím 12letým rokem a vytvoření odpovídajícího nejvyššího boha Marduka, byl stále chápán a uznáván princip boha počasí a s ním spojený slovní kořen El-.

O jelenu se zlatými parohy

Snad každý zná pohádku Jezinky (I) zapsanou K. J. Erbenem. Jelen, zvaný Zlaté parohy, žil s malým Šmolíčkem a nabádal ho, aby nikomu neotevíral dveře do chaloupky, když bude na pastvě. Tři zlé Jezinky měly v úmyslu Šmolíčka unést a sníst, a proto se pokoušely Šmolíčka přemluvit, aby jim dveře otevřel. Napotřetí se jim to povedlo a Šmolíčka unesly, ale jelen ho nakonec zachránil. Jelenovy zlaté parohy vyjadřují světlý protiklad stíněnému osrstěnému tělu a jelen je tedy zoomorfikací boha počasí. Tři Jezinky mohou být jedině tři zimní lunace mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností. Jestliže jsou Šmolíčkovými nepřáteli měsíční sestry, tak ten je jejich protikladem, tudíž slunečním časem. Ve výsledném mravoučném podání, že děti nemají otevírat dveře cizím lidem, se vytratilo, že se vlastně jedná o tři zkoušky, jestli nově narozené roční sluníčko přežije a že jelen pak předá Šmolíčka na jaře do výchovy psovi. Bylo by to již dětem nepochopitelné. Samo jméno Šmolíček, věrně zachycené K. J. Erbenem, má nejspíše původ již v době vzájemného jazykového ovlivňování nově příchozích Slovanů se starousedlíky v České kotlině. Správně slovansky by jméno mělo znít Malíček, od slova malý, protože základem všech personifikací vegetačního období je mladost a malost. Tvar Šmolíček má vazbu na small (angl. malý) a schmale (něm. úzký).

Bůh Cernunnos

Po důkladné přípravě se můžeme snadno pustit do určení podstat bohů Krona a Cernunna. Přestože obě jména mají stejný jmenný kořen Karn-, byl použit s jinými významy. U Krona má význam roh, zatímco u Cernunna je význam rohatý, ve smyslu jelení parohaté zvěře. Kronos je tedy původně bůh jarní rovnodennosti, byť se vývojem posunul do pojmu jeden solární rok, ale zůstal mu v ruce srp, obdoba Šamašovy pily a Esovy sekery. Pojem chronos – čas s ním nesouvisí, protože ten má vazbu na denního boha počasí, tedy parohy. Kronova podstata jarní rovnodennosti se postupně přesunula do významu jeden rok, neboť rok začínal jarní rovnodenností.

 

Cernunnos-Gundestrup

 

Při rozboru výjevu na kotli z Gundestrupu musíme nejprve odhalit způsob vrstvení autorova sdělení. První myšlenkou bylo vytvoření boha Cernunna s atributy v rukách, vyjadřujícími jeho podstatu, dvojjedinnost jasné a zatažené oblohy. Kruhový nákrčník je symbolem světla a had stínu. Druhou myšlenkou bylo znázornění všech časových prvků souvisejících s jedním rokem ve zvířecí podobě a rozvržení kompozice do dvou plánů. V předním je to, co souvisí s jedním dnem, takže samotný Cernunnos, jeho jelení podoba a blíženci Světlo–Stín jako dva totožní zápasící lvi. V druhém plánu jsou znázorněny západy Slunce během roku, tedy „trojrohost“. Rohaté zvíře zcela vlevo z pohledu diváka je zimním slunovratem, čili pravým rohem býčí hlavy, uprostřed je jarní rovnodennost jako pes a pod ním podzimní rovnodennost jako kanec. Zcela vpravo je opět rohaté zvíře znázorňující letní slunovrat, tedy levý roh býčí hlavy. Nacházíme zde univerzální astronomický princip, který je stejný jako na výše uvedeném harappském pečetidle. Zároveň je vyjádřeno určité prolínání boha počasí s bohem podzimní rovnodennosti. Cernunnovy a jelenovy parohy totiž přečnívají do zimního období. Na plátu vidíme chlapce plujícího na sumci. Tento potomek – vegetační období ovšem pluje správným směrem, totiž od jarní rovnodennosti k letnímu slunovratu. Podobně ukazuje směr pohledu rovnodennostních zvířat směr běhu času.

Vysvětlení spojitosti syna – slunečného (vegetačního) období se sumcem nabízí etymologie. Lidská společenství se nazývala podle jména svého boha počasí, kterého zároveň považovala za svého praotce, který je stvořil. Došlo tím ke ztotožnění syna boha počasí s člověkem. Kým je tedy sumec/samec, na kterém pluje chlapec? Je jím zoomorfikace akkadského Šamaše a dalších personofikací jarní rovnodennosti s řezacím nebo tesacím nástrojem v pravé ruce, které jsou přinašeči letního období. Sumec je největší evropská sladkovodní ryba, je to tedy takový rybí slon, ale hlavně v zimě spí a probouzí se s příchodem jara, což má zjevnou souvislost s například sommer (něm. léto). Pro sumce jsou v jiných jazycích použity obdoby latinského silurus, tedy SAL-AR. Pro obyvatele středomoří byl takovým mořským „sumcem" delfín (lat. delphinus). I v jeho jméně je zjevný základ TAL-(P)AN a delfín je v mytologii spojen se „slunečními" bohy Dionýsem  a Apollónem.

Zajímavá je také velšká pověst v Maginogi, ve které vystupuje Dylan ail Don, prý ve smyslu Dylan druhé vlny. Jméno se jeví jako archaické, tedy obsahující neolitický základ TAL-AN, s významem potomek (Tele) Ana. V mýtu se Dylan rodí jako první z blíženců, je tady Stínem, a proto se proměňuje v tvora spojeného s vodou. Druhou vlnou je zřejmě míněna hladina skočného (výrazného) dmutí (přílivu) za novoluní. Ke skočným přílivům dochází tehdy, když se Slunce, Měsíc a Země nalézají na stejné přímce, což je za měsíčního novoluní a úplňku. Zatímco za úplňků se výška skočných přílivů v zimě snižuje, za novoluní dosahuje hladina nejnižší úrovně v létě. V zimě se do nejvyšších poloh na obloze dostává Měsíc za úplňku, naopak v létě se Měsíc dostává do nejvyšších poloh za novoluní. To spojuje mytologické principy: letní období Země – Letní bohyně a novoluní – Dívka přibývajího srpku Měsíce, naopak zimní období Země – Zimní bohyně a úplněk – Dívka měsíčního úplňku. Dylan se narodil za zimního slunovratu a je synem novolunní dívky, ovšem narozeným v době nejvyšší polohy úplňkového Měsíce. Patrně díky této vazbě dostal Dylan přídomek druhá vlna.

 

skon_dmut_2013

 

dylan-w

 

Qyzyl_novolun._plnk

 

Kyzyl_zlivy_barevne

 

Rozdílné přílivy v létě a v zimě souvisí s výškou Měsíce nad obzorem za protikladných měsíčních fází – novoluní a úplňku. V mytologii ovšem není míněno skutečné novoluní, neboť přesně v této fázi se Měsíc nachází v noci na opačné straně zeměkoule a za dne je neosvětlený, takže není vidět. Jedná se o následně viditelný přibývající srpek Měsíce, ztotožněný v mytologii s mladou dívkou nebo mladší sestrou. K rozdílným výškám přibývajícího srpku, tedy nejvýše v létě a nejníže v zimě, máme poměrně známá vyobrazení ze starého Egypta v různých variantách.

 

Geb_Nut_Shu

 

Na staroegyptském papyru vidíme podobnou kompozici jako na druhém plánu plátu z Gundestrupu. Po stranách jsou zosobnění zimního a letního slunovratu s rohatými (beraními) hlavami. Uprostřed stojí Šov s jedním rohem na hlavě a je jarní rovnodenností. Vůbec nepodpírá bohyni Nut, ale gestem svých rukou kyne, aby nadzvedla své tělo, zatímco ta nohama a rukama spočívá pevně na zemi. Nut tedy není nějakou bohyní oblohy, ale dívkou přibývajícího srpku Měsíce, jejíž dráha po obloze se s příchodem jarní rovnodennosti začíná klenout do výše přesně tak, jak to na obrázku vidíme. Na zemi leží zemdlený a poražený Geb, čili podzimní rovnodennost. Zobrazená varianta motivu zachycuje jarní rovnodennost, jenže podstata je již trochu přetvořena. Nejde už jen o vyjádření posunů východů Slunce na obzoru, ale také o rozdílné výšky drah Slunce a Měsíce v letním a zimním období. Ležícímu Gebovi náleží nízko položená dráha Slunce po podzimní rovnodennosti, stojícímu Šovovi vysoko položená dráha Slunce po jarní rovnodennosti. Oba tak vlastně soupeří o jednu novolunní dívku Nut, jejíž dráha je v létě blízká Šovovi a v zimě Gebovi.

Geb_a_Nut

 

nut-and-geb

 

Nut_Geb_a_zimni_slunovrat

 

Není zcela jasné, jak bůh Cernunnos ke svému jménu přišel. Pravděpodobně je jméno s významem rohatý pozdějším označením a jeho původní jméno nejspíše tvořil základ (G/H)-El/Er. Řeckým bohem stejné podstaty byl Hermés v lineárním písmu B zapsaný jako eremasio. Jméno je zjevně složené z GAR-MAT/S, kde první kořen vyjadřuje žár Slunce a druhý kořen má nejspíše původní význam močit/máčet, což souvisí s oplodňováním Mat(ky) Země deštěm. Jistotou u Cernunna zůstává, že se jedná o prvotního boha, tedy boha počasí, jehož zomorfikací byl jelen.

Strettwegský vozík

Podobně jednoduché je nyní i objasnění postav v božském průvodu na bronzovém kultovním vozíku ze 7. století př. n. l. nalezený v rakouském Strettwegu. V čele stojí bůh počasí Cernunnos v podobě jelena a po stranách má blížence Světlo–Stín, kteří se jej drží za parohy. Za nimi je vpravo mužská postava s pravou rukou srostlou se sekerou, takže je to bůh jarní rovnodennosti a jeho jednorohost je zde navíc vyjádřena zdůrazněným pyjem. Vedle něj vlevo stojí ženská postava a za nimi ústřední postava velké bohyně. Tyto dvě ženské postavy si musíme více objasnit.

 

kult.voz.Strettweg

 

Původní představa o jedné Matce zemi se vyvinula ve zdůrazňování její dvojstrannosti – letního a zimního období. Potom se princip vyvinul tak, že matka Země má dvě dcery, z nichž se v řecké mytologii staly nahá (osvětlená) Afrodité a oblečená (zastíněná) Athéna. Každá z těchto dcer je matkou protikladných měsíčních fází. Letní bohyně je matkou Dívky novolunního srpku Měsíce, který v létě dosahuje nejvyšších poloh a v zimě nejnižších. Naopak Zimní bohyně má úplňkovou dceru. Princip Letní bohyně matky s novolunní dcerou, zosobněný v řecké bohyni Deméter a její navracející se dceři Persefoně, je vyjádřen i v ženských postavách na vozíku.

Jezdci na koních, vyzbrojení štíty a oštěpy, tvoří na první pohled ozbrojený doprovod, ale jistě také vyjadřují nějakou zbožnělou podstatu. V takovém případě mohou být jezdci jen pravým a levým rohem „býčí hlavy“, tedy letním a zimním slunovratem, což je vyjádřeno jejich výrazně špičatými přilbami. Vozík byl vytvořen v době znalosti osmiletého cyklu planety Venuše, dvanáctiletého roku planety Jupiter, třicetiletého roku planety Saturn i devatenáctiletého lunárněsolárního cyklu. Nic z toho se ve zbožnělé podobě na vozíku nenachází. Je to dáno tím, že hlavní uctívanou bohyní je zde Letní bohyně (úrody) typu Deméter. Proto jsou přítomny pouze postavy znázorňující časové prvky do rámce jednoho roku, které ovlivňují rození Matky Země během letního období. Snad se dá odhadnout, že výjev oslavuje příchod letního období přímo za jarní rovnodennosti.

Výjev na vozíku zachycuje v podstatě totéž, co vidíme i na plátu s bohem Cernunnem na kotli z Gundestrupu. Rozdíl je jen v přítomnosti „svatebního páru“, měsíční Dívky a héroia jarní rovnodennosti na vozíku, zatímco na kotli je příchod letního období zosobněn chlapcem na sumci. V obou případech se jedná o stejné božské podstaty známé již z předchozích epoch. Opět je tedy ukázáno, že všelijaké filozofování nad funkcemi bohů, o divošských animismech, totemismech, myšlenkovém obsahu mýtů a podobně, je naprosto zbytečné. Vše je jen o rozvíjejícím se poznání měření času a všichni bohové a héroiové jsou jen zbožněním a personifikacemi různých časových prvků.

Vývoj prvotního boha počasí

Mytologům se podařilo příběh prvotního boha počasí neuvěřitelně zamotat. Had má být od počátku zobrazením prvotního chaosu a dále ohrožujícím řád světa a především Slunce. Každý bůh zpodobněný s blesky v ruce má být bohem počasí, potažmo bohem válečným. Jenže každý takový bůh je ve skutečnosti Hromovládcem, čili bohem typu Jupiter s jeho 12letým rokem, který není původním tvůrcem proměny počasí. Takže si raději stručně shrňme základní vývoj.

Jako prvotní projev boží vůle byla vnímáma nepředvídatelná proměna počasí během dne. Bůh byl hodný, předával lidem teplo hřejivého Slunce i očistný déšť při zatažené obloze. Zároveň svým deštěm oplodňoval Matku Zemi. Po rozpoznání zákonitosti změn ročních dob závislých na místě východu Slunce na obzoru, byl stanoven nový bůh jarní rovnodennosti. Svým jarním příchodem převzal odpovědnost za rození Matky Země během léta. Tím musel v mýtech prvotního boha připravit o jeho otcovskou a ploditelskou funkci, což je v mýtech vyjádřeno symbolickým zbavením mužství. Zároveň byl vytvořen protiklad nového boha jarní rovnodennosti – bůh podzimní rovnodennosti, který dále vládne během zimní poloviny roku. V zimě je dráha slunce nejníže, tak jako je nejníže z nebeských sfér vrstva s oblaky, a tak bůh podzimní rovnodennosti převzal i otcovskou roli od boha počasí, jakožto tvůrce lidí i otec mytologického potomka – letního slunečného období. Snad někdy v průběhu 3. tisíciletí př. n. l., nebo i dříve, byl rozpoznán 12letý rok planety Jupiter a zrodil se nový bůh s tehdy nejdelším astronomicky viditelným cyklem. Mimo to, že dal základ šedesátkové početní soustavě, opět zdědil hromovládnost a otcovskou funkci prvotního boha počasí i následného boha podzimní rovnodennosti.

Nejpozději v průběhu doby poledové, tedy po roce 10.000 let př. n. l., bylo lidem jasně patrné, že počítání času podle Měsíce a Slunce se rozchází. Dvanáctá lunace v jednom solárním roce je totiž ukončena dříve, nežli dojde k zimnímu slunovratu. Měsíční čas se tak stal nepřítelem času solárního a tím se staly měsíční zoomorfikace a personifikace společným nepřítelem všech bohů a héroů spojených se solárním časem. Tím byl vytvořen základ jedné z dualit v mytologii. To, co jiní nazývají učeně počátečním chaosem, který je poražen správným bohem, je ve skutečnosti poražení měsíčního času časem solárním. V mýtech se měsíční čas stal hadem po uvědomění si, že Měsíc ovlivňuje mořské přílivy a odlivy. Takový měsíční had, původně soupeřící s hlavním bohem o vládu na zemi, žije poražen v moři a svým vlněním nezpůsobuje možské vlny, ale přílivy a odlivy. V mýtech je princip měsíčního hada poražen obvykle na počátku vyprávění bohem podzimní rovnodennosti, v ugaritském mýtu je zván Jamem, ve finské Kalevale Joukahainem a v germánské mytologii Jörmungandrem. Po uplatnění poznatku, že Venušin osmiletý cyklus je ukončen v počátku sté lunace, začal být měsíční princip nazýván Stovákem, jako je například řecký héroi Hektór, případně mají příslušné nestvůry Tyfón a Ladón sto hlav. Jsou poraženy jupiterským Diem, dědicem funkcí boha počasí a boha podzimní rovnodennosti. Podle satemizovaného sto (SAT) byl ve středověku vytvořen název Satan, který se stal soupeřem křesťanského a islámského boha, původně boha počasí.

Nastíněný vývoj se nedá zcela doložit obrázky, neboť nejsou pro celé období samozřejmě k dispozici a správné pochopení vyobrazených hadů má navíc svá úskalí. Jsou-li například zobrazeni dva totožní hadi, jedná se o blížence Světlo-Stín. Také u zobrazených příšer není vždy jasné o jaký princip se jedná a novodobé výklady záležitost spíše ještě zamotávají. Platí ale toto základní rozlišení, vlnící se had je měsíčním časem, drak je zoomorfikací tří lunací zimního období a sedmihlavá saň je vyjadřuje sedm lunací letní poloviny roku. Její obdobou je i devítihlavá saň, což je devět letních dvacetidenních „měsíců“.

 

Samas_pluje_na_hadovi

 

Na akkadské pečeti vidíme boha, jehož jedna noha je v podobě hada zároveň člunem vezoucím Šamaše, kterému sálají z ramen sluneční paprsky. Šamašovi ale chybí pila, jeho známý atribut na jiných pečetidlech. Kdo je navíc nestvůrou připoutanou k bohovi, který je převozníkem a kým je tento bůh, který je zároveň hadem? Výklad by mohl začít už tím, že je zachycena podoba loděk v té době a s hadem nemá nic společného, když je navíc přítomno realistické bidlo s rozvětveným koncem, aby se dalo lépe odrážet od bahnitého říčního dna v Mezopotámii. To je však nemožné, jestliže je příď tvořena bohem s božskou rohatou čepicí, takže je zde nějaké konkrétní sdělení.

Zohledníme-li přítomnost božské ženské postavy s předmětem v ruce vyjadřujícím číslo tři, tak se jedná o všesvětový mýtus o narození letního slunečního Potomka. Ženská postava nahrazuje tři pohádkové sudičky při narození Potomka o zimním slunovratu. Potomek je již převážen přes řeku oddělující letní a zimní polovinu roku a v tomto případě již po třech měsících života překonává bod jarní rovnodennosti. Zároveň si veze tři dary od pohádkových „Sudiček“, vidíme secí oradlo, kotel a snad včelí/vosí hnízdo. Pokud se jedná o včelí/vosí hnízdo, jedná se o předmět který mu má pomoci při nalezení nevěsty. V pohádkách je častá pomoc včely, která pomůže Potomkovi rozeznat vyvolenou princeznu mezi jejími sestrami. Zobrazený převoz přes vodu je obdobou návratu Plaváčka v pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Problémem ovšem zůstává, kdo je převozníkem a kdo nestvůrou. Nejpravděpodobněji je nestvůrou spoutaný měsíční čas, čili jinde had, který nesmí ohrozit Potomkův zdárný přesun ze zimní poloviny roku do letní. Převozníkem je nejspíše samotný rovnodennostní princip, proto je takovému převozníku souzeno stále jen převážet přes vodu. V chetitském mýtu o Ullikummim  je takovým obr Upelluri stojící v moři, na jehož pravém rameni se přibývající sluneční héroj Ullikummi nachází. Legenda o sv. Kryštofovi využívá stejný mýtický motiv. Obr Kryštof (Christoforos) je přenašečem Krista coby chlapce přes řeku. Není tedy důvod pro domněnku, že bárka v podobě hada má něco společného s měsíčním vlnícím se hadem.

 

Shamas_na_lodi_pecet-Mari

 

Na otisku pečetidla z Mari chybí v lodi spoutaná příšera, ale vlevo pod zádí, či ocasem hadí lodi, je zvíře, které jí připomíná. V opozici, tedy vpravo nahoře před přídí, je protikladný orel s rozpjatými křídly a pařáty do stran. Pod orlem je těžko objasnitelný hranatý předmět s držadly připomínající rohy, vedle vpravo nádoba nebo měch a nad ním snad včelí hnízdo s naznačenými vylétávajícími roji. Přes potíže s objasněním předmětů je zřejmé, že se také jedná o mýtické a pohádkové tři dary. Záměrné umístění příšery a orla nejspíše vyjadřuje směr plutí lodi, když k orlu, tak do letní poloviny roku.

 

apophis

 

Na staroegyptském obrázku vidíme již něco jiného, had je ve dvojím provedení. Stínový blíženec boha Rea je teď zván Meneh a chrání svým hadím tělem kajutu boha Rea. Ten má místo své původní sokolí hlavy boha Hora nyní beraní hlavu boha Amona. Nacházíme se totiž v období potírání kultu slunečního boha Atona, zavedeného faraonem Achnatonem (asi 1359–1342 př. n. l.) a návratu k uctívání jupiterského (beraního) Amona jako nejvyššího boha. Ve spodní části obrazu je nepochybně měsíční had Apop.

 

Re_Sutech_barka_papyrus

 

Na staroegyptském papyru je popis části Reovy cesty podsvětím zpět na východ. Sluneční bůh Re má opět sokolí hlavu boha Hora a blíženecký Stín v podobě předchozího ochraného hada Meneha je nyní ureem, kobrou obtočenou kolem slunečního kotouče na Reově hlavě. Na bárce je teď také bůh jarní rovnodennosti Sutech se šakalí hlavou a snaží se zneškodnit jednoznačně zlého hada Apopa a pomáhá tak bohu Reovi. Had Apop vyjadřuje nejen nepřátelský měsíční čas, ale i vodu, po které pluje bárka. Je zde hlavní odlišnost od výše zobrazené akkadské pečeti. Ochráncem Rea není bůh podzimní rovnodennosti vládnoucí přes zimu, ale jarní Sutech. Zatímco na akkadské pečeti je připlutí Šamaše na jaře, kdy končí role jeho ochránce boha podzimní rovnodennosti, na egyptském papyru je letní období, kdy již ochranitelskou roli převzal bůh jarní rovnodennosti Sutech.

Závěr

Čtenáři je předloženo jednoduché a úzce zaměřené porovnání základních slovních kořenů uplatněných v rámci tzv. indoevropských jazyků pro výrazy spojené s parožím, rohem a prvotní božskou představou.

Při hledání původních přírodních a astronomických významů bohů zaznamenaných v písemných pramenech a na uměleckých předmětech je několik hlavních úskalí. V mýtických příbězích, které jsou výsledkem vícekulturního a víceetnického soužití, se objevují bohové se stejnou podstatou a v některých případech spolu soupeří. Zároveň mezi sebou soupeří i bohové a héroiové různých podstat. Jmenné kořeny se přenášely a také obměňovaly, stejně jako výtvarně podané atributy. Dosavadní převažující způsob hledání božských významů a „funkcí“ podle přídomků v oslavných hymnech, konání v mýtech a naivního výkladu výtvarně podaných atributů je zcela nedostatečný. Jedinou schůdnou cestou je hledání mezioborové shody u všech vědních oborů, které objasňují vývoj lidstva a jeho historie. K tomu patří nalézání shodných prvků a motivů v mýtech porovnávací metodou.

Ukázalo se, že lze nalézt příklad božského pantheonu, který vysvětluje základní teologické myšlení starověku. Je jím Strettwegský vozík, který na rozdíl od mýtů, neobsahuje duplicitní bohy a zároveň je ve svém zadaném úseku celistvý. Podobnou celistvost obsahuje i plát s bohem Cernunnem na kotli z Gundestrupu, kde je ovšem již dvojí zoomorfní podoba jarní rovnodennosti, pes a sumec, což naznačuje vytvoření reliéfu podle vyprávěného mýtu. Porovnání s příklady z harappské kultury a starověkého Egypta opět ukazuje, že základní teogonie a mytologie má původ ve všeobecně rozšířených astronomických poznatcích.

Hledání mezioborové shody u vývoje věrských představ opět doložilo nepravdivost teorie o existenci (proto)indoevropského národa a jazyka. Tato stará filologická konstrukce, jejíž podstatou je vytváření jakýchsi zprůměrovaných slov, která nikdy nikdo neslyšel, je při interdisciplinární komparaci nepoužitelná. Uvedli jsme si, jak došlo k výslednému vytvoření slova (J)El-en a do tohoto vývoje je umělý, tzv. indoevropský základ *eln nezařaditelný. Příbuznosti indoevropských jazyků dala základ lidská skupina východně od Černého moře, která se v protoaurignacienském období vydala na západ do Evropy. Následně došlo k rozpadu této skupiny a vývoji nejméně tří-čtyř základních jazyků, které se později výpůjčkami zase sblížily. Proces sbližování vyvrcholil nejspíše někdy kolem přechodu z neolitu do eneolitu a následně nastal rozpad na různé skupiny, které daly základ dělení končícímu vznikem národních jazyků.

 

Poděkování Františku Peškovi za pomoc a cenné připomínky.

 

Jan Cinert

30. 1. 2013

(poslední úprava 4. 2. 2016)