Kniha Bylo to jinak | Jan Cinert

Čech, Lech a hradiště Canburg z roku 805

Ve své knize Bylo to jinak (2008) uvádím jednoduchý výklad původu etnonyma Čech z názvu území Čáša nacházející se kolem soutoku Labe s Vltavou. Jeho použití ve významu mísa vysvětluji jako charakteristiku dané oblasti, která je zároveň protikladná k sousední kopcovité oblasti nazvané Praga. Podle mého vyřešení al-Masúdího Zmínky o Slovanech je lid zvaný Sásín-Čáši umístitelný pouze do širšího okolí dnešního Mělnicka. Jako původní tvar pro Čáša uvádím *Gait s významem stín. V zájmu prosazení této teorie je třeba učinit širší rozbor a zároveň porovnání s jinými názory, které se v poslední době uplatnily.

A. Erhart vychází ze správného předpokladu, že Čech není staré etnonymum, které si příchozí Slované přinesli z tzv. pravlasti. Vzniklo podle něj až při novém osídlení krajiny a podle výrazu příznačného pro tvar krajiny se pak pojmenoval lid, zde usazený. Tento bezchybný základ však A. Erhart aplikoval na starší výklad o původu etnonyma z *kel a přidání hypokoristického -ch. Ve snaze toto doložit jiným příkladem, řešil záležitost společně s etnonymem Lech, ke kterému přiřadil *lędeninъ, lęchъ, lęsi, dále lénkas (lit. Polák), lengyel (maď. Polák) a ljachъ (strus. Polák). Vše vyhodnotil tak, že Čech pochází z *kel *guer → hora a znamená horák, či záhorák a protikladně Lech je obyvatelem nížiny.

Tento výklad má základní nedostatek, který jeho pravdivost vylučuje. V době vytváření obou etnonym neexistovaly národy Čechů a Poláků obývajících svá nynější státní území a tudíž z pohledu na mapu patrný krajinný protiklad není možno použít pro 2. polovinu 1. tisíciletí. Polský státotvorný proces začal v Malopolsku, které je charakteristické kopcovitou krajinou. Jedině odtud se po hlavních kupeckých stezkách mohlo koncem 9. století rozšířit etnonymum *Leg/Lech do Litvy, Uher a Ruska. Pro lénkas, lengyel a ljach je jednotící pouze kořen *rag/reg: rig (germ. král), regen (něm. pršet), řeka, rek/lech, ale také rok a roh.

Vysvětlení, proč se v Malopolsku uplatnilo *rag/regLjach/Lech není jednoduché, v úvahu však přichází astronomický princip. Horní tok řeky Visly souhlasí s linií paprsků vycházejícího slunce při letním slunovratu a západu slunce při zimním slunovratu. Při průmětu paprsků do půdorysu svatyně je to pravý, respektive levý roh býčí hlavy. U nás jsou na této linii Říp a Krkonoše. Naší personifikací zimního slunovratu a snad zároveň i solárního roku je Kosmův mýtický Krok a ústředním hradištěm v Malopolsku byl Krakov. Pak je možné vyslovit hypotézu, že by Sandoměřská kotlina byla nazvána *Rag/Ręg, přechýleně Lech v původním smyslu rok. Příklady Žatce a Kanburgu ukazují, že i Krakov mohl být pojmenován starým sakrálním výrazem, obdobou územního názvu *Reg/Lech. Jestli k uplatnění názvu Krakov mohlo dojít až za jeho obsazení Boleslavem I. podle českého Kroka není jisté, neboť tato mýtická postava mohla být vlastní i ostatním západním Slovanům. Jistotu máme díky koncovce -ov, že název je odvozen od osobního jména mužského rodu, tedy od Krak. O dějích v Malopolsku, mimo Metodějovy pohrůžky knížeti Vislanů, nejsou do získání tohoto území Boleslavem I. žádné zprávy, se kterými by tuto teorii bylo možno porovnat. Tak si jenom připomeňme, že moravská řeka Dyje (něm. Thája) leží na linii paprsků vycházejícího slunce při rovnodennostech. Proto byla pojmenována podle personifikace podzimní rovnodennosti germánského jednorukého boha Tyra, jehož slábnutí s příchodem jara znamená, že vlahý vánek duje a sníh taje.

Druhým výkladem původu etnonyma Čech z poslední doby je teorie V. Blažka (ident. se Sutnarem a Popowskou-Táborskou). Ten použil skutečně jedinou správnou, takzvanou porovnávací metodu. Na souhrnu všech známých výrazů spojitelných s Čech a jejich významů došel k závěru, že jednotícím významem je „mladý, ochlupený muž“. Velmi dobře uvádí obdobné významové vazby i u slov s jiným slovním základem. Rozhodujícím nedostatkem na práci V. Blažka je to, že důsledně nepostupuje podle poznatku, že mytologie a etymologie jsou dvě spojené nádoby a není možné je řešit odděleně. Ochlupení je zástupným vyjádřením stínu, jak dokládá chlupatý Enkidu, stínové dvojče Gilgameše (světla), chlupatý Ezau, stínové dvojče Jákoba (světla) a chlupatý Elijáš, stínový protiklad Elíše/Elizea (světla). Spojitost vlasů se stínem ukazuje jméno slovanského boha zatažené oblohy Velese, nebo jeho řecké obdoby Herma → Hair (angl.. vlasy) atd. To co spojuje V. Blažkem uvedené výrazy, je tedy primární význam stín, nikoliv jeho zástupné atributy vlasy a ochlupení, a už vůbec ne odvozené chlapec.

Rovněž přehlédnutí sakrálních výrazů čas a počasí v souhrnu V. Blažka je podstatné. Denní čas se určoval podle pohybu stínu a změna počasí je dílem boha zatažené oblohy, například vlasatého a velikého Velese. Nemá cenu zde uvádět nový souhrn, když to již učinil V. Blažek, stačí se na něj podívat novým způsobem. Jenom zdůrazněme, že pro evropská etnika je příznačné použití jmen bohů zatažené oblohy jako etnonyma, případně je od nich odvozován původ a jsou považováni za praotce. Takto se uplatnil bůh Veles v etnonymu Veleti, ale obecným známým slovanským etnonymem je Slav/Sklav. Díky pozdnímu a neúplnému zapsání slovanských mýtů tohoto praotce bohužel neznáme, ale je velmi pravděpodobné, že byl převzat Starořeky v podobě boha Asklépia. Ten je však nejspíše až zbožněním devatenáctiletého lunárněsolárního cyklu a tedy obdobou mýtického Přemysla. K tomu více v článku Oráčský výjev ve znojemské rotundě sv. Kateřiny, nejsou zde Přemyslovci.

Je třeba také důrazněji oponovat tradičnímu tvrzení, že Čech je etnonymum přenesené z pravlasti. Je to název odvozený až podle charakteristiky jedné z nově osídlených sídelních oblastí. Nejprve je třeba prověřit, že čaša (mísa) má skutečně sakrální původ a jedná se původně o obětní jámu, která byla součástí svatyně, ve které byl zároveň měřen čas. Obdobou je dubno (lit. mísa), ze kterého pochází doba, nádoba, tápat, dávat a rozšířené dobrý. Podobně s čaša souvisí čas, čaitja (ind. svatyně), čitať (počítat) a čadský (statečný). Srovnání potvrzuje zmíněný předpoklad, zejména je zřetelná shoda výsledných tvarů dubno – doba a čaša – čas, zatímco odvozená mají archaičtější podobu. To znamená, že čaša a čas, dubno a doba se vyvíjela z původních tvarů ve vzájemných vazbách, kdežto například čadský zůstalo bližší původnímu *gait. Jestliže etnonymum Češi/Čaši má tvar jako čaša a čas, musí být odvozeno z těchto výrazů a pro územní název přichází v úvahu pouze čaša (mísa). To pak muselo být vytvořeno až v Čechách, protože kdyby se jednalo o staré etnonymum, byl by jeho tvar bližší *gait, jako například čadský a čitať.

O francké výpravě do Čech roku 805 máme ve franckých kronikách a análech dva základní okruhy zpráv. První reprezentují Annales Mettenses priores. Z nich se dozvídáme o třech vojscích samostatně proniknuvších „na planinu Behaim“. Cesta vojska vedeného Karlem, synem Karla Velikého, je upřesněna: Hyrkánským lesem (Smrčinami). Dále je důležité: Slované však pronikajíce neschůdnými cestami a hvozdy, nijak se k bitvě nechystali. Když pak byla ona země po čtyřicet dní pustošena a pálena, usmrtí jejich vévodu jménem Lech (Lechonem).

Do druhého okruhu patří Chronicon Moissiancense. Nejprve se zmiňuje o druhém vojsku Sasů a Slovanů, které cestou porazilo Semilu, krále polabských Glomačů, překročilo Krušné hory (Ferguna) a po spojení s ostatními vojsky dosáhlo řeky Ohře. Potom vojska: …, odtud přitáhla ke Kanburgu (Canburg), oblehla jej a zpustošila okolní krajinu v té oblasti u Labe i za Labem.

Na první pohled je zřetelné a dosud nezohledněné, že se jedná o dva samostatné zápisy pořízené dvěma notáři patřícími ke dvěma různým vojskům. Pak se průběh tažení dá rekonstruovat následovně. Po spojení vpadla všechna tři vojska společně od Ohře do územní oblasti Čaša. Její obyvatelé se protivníkovi nepostavili v poli, ale nalezli útočiště na nepřístupném Kanburgu. Saská část hradiště oblehla a zároveň pustošila okolní krajinu po obou stranách Labe. Kanburg dobyt nebyl, a tím zde nemohl být ani zabit vévoda Lech. Vojsko vedené Karlem se muselo oddělit a proniknout až do sousední oblasti Charvat, kde byl ústředním hradištěm Klučov nebo Tismice. Tato hradiska byla podle archeologických výzkumů v této době vypálena a vzápětí bylo založeno lépe hájitelné hradiště dnes zvané Stará Kouřim. Lech mohl být zabit jedině na některém z dobytých hradisek, neboť v této části Polabí nebylo žádné jiné hradisko, které by mohlo být ústředním a v této době mohlo být zničeno.

Při objasňování původu jména Kanburg se hned nabízí jednoduché řešení. Mohlo by se jednat o překlad do latiny podle canis (lat. pes), takže Kanburg by byl totožný s později známým Pšovem. Uznávaný výkladem původu jeho názvu a i osady a říčky Pšovka je z pše ,pšenice'. Pšenice ale nemohla dát název hradišti, znamenalo by to, že říčka nebo hradiště byly charakteristické pěstováním pšenice a tím se odlišovaly od ostatních míst a vodních toků. O Pšovu se zmiňuje prvně latinsky píšící autor latinské legendy Diffundente sole asi ze 60. let 10. století: ...dceru vévody jménem Slavibor ze země Mělnické ( ... de provincia Melnicensi). Kronikář Kosmas až na počátku 12. století: Ludmila byla dcerou Slavibora, předáka z hrádku Psov (Psov, Psow). Autor archetypu Bödeckého rukopisu to ve 12. století rozšířil na: ... Ludmilu (Liutmilam), dceru Slavibora (Zlauboris), předáka ze země Slovanů, která Psov (v opisu mylně Speu) se dříve nazývala, nyní nově tam postavené nové město se Mělník (Milnick) nazývá. Následuje tzv. Dalimil: Jemuž tehdy Pšov diechu, témuž potom Mělník vzděchu; neb přěd Mělníkem hrad bieše, ten sobě Pšov jině jmějieše. Následuje rukopis C1 b Kosmovy kroniky z 15. století, který má na okraji přípisek: ... kterému nyní Mělník (Mielnik) říkáme. Podle posloupnosti se zdá, že teprve následně došlo k přenesení názvu i na říčku a změkčení původní Psovka na Pšovka. Podle tohoto výsledného tvaru se dnes považuje za původní Pšov, namísto předpokládaně správného Psov. V kronice tzv. Dalimila není jednotný systém pro použití grafémů odlišujících s a š, přesto její autor měl již pravděpodobně na mysli tvar Pšov.

Anály zaznamenaný kořen Kan- by mohl být archaickým sakrálním výrazem. Podle slovního kořene je možno vytvořit tuto řadu: Kanne (něm. konvice), konev, kůň (*konj), konat/činit, kanec/konec, kotel, kundí (ind. mísa) a kontina (pomoř. svatyně). Kůň je mýtickou zoomorfikací běhu času a kanec zase konce roku, tedy příchodu zastíněného období. Souhrn ukazuje významovou spojitost se slovem čaša a tak by byla jako název hradiště použita archaická obdoba ve tvaru *Kan(t)a s významem mísa i svatyně. Dokládá to, vedle Kaniny, také Kanín u Libice nad Cidlinou v blízkosti pohřebiště a tím by měl název upomínat na přítomnost pohanské svatyně, v době počínajícího křesťanství již vytěsněné mimo hradisko. Nepřehlédnutelné jsou také koncovky v Kanín u Libice a Kanina nedaleko Kanburgu, dokládající, že *Kan(t)a byla ženského rodu, tak jako mísa a svatyně. Přidejme ještě, že vymyšlený první příchozí křesťanský kněz Kaich (lat. Caych) v legendě Diffundente..., byl nejspíše pojmenován podle mýtického prvního příchozího praotce Čecha. Jméno je však ještě uchováno v archetypální podobě před přeměnou palatalizací k → č.

Vše se tedy dá shrnout tak, že Kan- i Čaša mají zřejmě společný sakralizovaný původ a může být určitá vzájemná ovlivněnost. Kan/canis (pes) i kůň jsou mýtické zoomorfikace spojované s letním obdobím a pohybem Slunce. Zároveň se kořen K.N bez ohledu na vokál uplatňuje u názvů nádob a nádobou je i čaša ,mísa'. Ovlivněnost ale není zcela nutná a vznik obou názvů v době, do níž nemůžeme zcela nahlédnout, mohl být i samostatný. Jistotou zůstává, že rodiště kněžny Ludmily Psov v provincii nově nazývané Mělnicko, může být jen dnešní Hradsko u Mšena.

Zároveň je možno znovu otevřít diskuzi o „ ... Sclavi, que vocabantur Cinu“ z Annales Tiliani, což se také objevuje ve variantě B 5 Annales regni Francorum. Tento ojedinělý záznam jména napadených Slovanů roku 805 je většinou považován za chybu opisovačů archetypu. Jenže ta vzácná shoda mezi al-Masúdího Sásín (Čáši), umístitelných pouze do okolí Mělnicka, s Cinu ve zprávách o obležení Kanburgu, předpokládaného ústředního hradiska v Čaše. Podle toho by zmíněný název měl být původním upřesněním napadeného lidu (oblasti), obecně nazývaných Bohemani Sclavis, Beu-Widines atd., podle tradičního geografického názvu české kotliny Boemia. Z franckých zpráv je totiž zcela zřejmé, že nebyli napadeni Lemuzi (podle názvu hradiště Brušani = Veruzani = B.rán.džábín) ani Lučané, ale ti, jejichž ústředím byl Kanburg a následně i ti, kterým vládl Lech. Většinové použití názvů vycházejících z Bohemani/Bohemia ve franckých zprávách k roku 805 by pak bylo zjednodušením, po vypuštění analistům neznámého dílčího názvu vycházejícího z *Kan.

Židovský cestovatel Benjamin ben Jonah z Tuledy v popisu své cesty v roce 1173 zapsal: A dále je krajina Behem. A ona se nazývá Prag. Je počátkem krajiny zvané Isklavonia. A Židé, kteří tam sídlí, jí nazývají krajinou Kanaán, protože obyvatelé této krajiny prodávají své syny a dcery všem národům. Před tím Chazdaj ben Šaprút označil svého současníka Boleslava I. za: krále Gbalů, kteří jsou Slovani (melech ha-Gbalím še-hem as-Saqláb). Moderní historické bádání tyto dvě rozdílné a z jiných dob pocházející informace spojilo dohromady a vytvořilo obtížněji přijatelnou konstrukci. Židovští obchodníci měli nazývat Behem (celé Čechy) jménem fénické krajiny Kanaán, podle mýtu pojmenované po starozákonním Chámově synu Kanaánovi, který byl proklet za provinění svého otce: Prokletý Kanaán, otrokem otroků buď svým bratrům. V Kanaánu se nalézal významný obchodní přístav Byblos (Gebal, Džebél) ve Starém zákoně zapsaný jako Gbál, a tak by měli Židi také nazývat obchodně významnou Prahu jménem Gbál.

Pravděpodobnější bude, že Benjamin z Tuledy převzal od v Čechách usedlých Židů starý tvar *Kana pro název sídelní oblasti Čaša v době, kdy se její název již začal šířit na celou českou kotlinu. Zachování původního tvaru diasporou bez ohledu na vývoj názvosloví dominantního jazyka je obvyklé. K tomu přidal vlastní učenou spekulaci o původu židovského názvu pro území Čech podle krajiny Kanaán v době, kdy již o obchodu s otroky v Praze nemůže být uvažováno. Název lidu Gbali obsahuje všeslovanský kořen *gbel/kbel (*gap kapat, kapka, kopat, kobka atd.), s primárním významem dešťová voda, zastíněná prohlubeň a nádoba, ze kterého pochází dnešní kýbl. Dodnes v případě zdrobněliny sice píšeme kbelík, ale vyslovujeme původní gbelík. Gbel je tedy původně synonymem pro *Kana a Čaša. Dnes je součástí Prahy stará ves jménem Kbely (vyslovováno Gbely), která se nachází na prastaré stezce vedoucí z Prahy do Polabí a dále podél Jizery na sever. Kbely jsou zároveň na rozvodí, tedy na přirozené hranici mezi původními sídelními oblastmi Praga a Čaša, čili toto místo bylo vstupní branou z Pragy do Čaši. Mohlo by se odvodit, že Chazdaj ben Šaprút použil ve své době z hlediska Pražanů, snad i trochu pejorativní, synonymum pro oblast Čaša. Pokud ovšem byl král Gbalů skutečně Boleslav I., taková jistota není. Je třeba připomenout, že pro tranzitní obchod byla důležitější východozápadní stezka vedoucí Polabím, nežli spojení přes Prahu, protože se vyhýbala kopcovitému terénu oblasti Praga. Pro obchodníky v 10. století tedy byl důležitý záznam území v Polabí více, nežli území Praga. Proto také al-Masúdího zpravodaj zaznamenal v letech 922–929 název lidu Sásín (Čáši) a o Praze se nezmínil.

Závěrem si dovolím jedno zdůraznění. Po tom co se dříve ukázala jako dále nepoužitelná teorie o „minikmenech“ R. Turka, není možno dále rozvíjet opačnou představu D. Třeštíka o „volné, přece však jednotě Bohemanů“. Soulad mezi historickými prameny, archeologickými nálezy a danou geografií české kotliny, lze nalézt pouze po opuštění teorie o „velkých kmenech“ a přenosu jejich etnonym z pravlasti. Nezbývá nežli přiznat existenci samostatných sídelních oblastí v Čechách s vlastními jmény vzniklými až v Čechách a uplatněnými až do konečného sjednocení za Boleslava I. s tím, že jména ještě nadále přežívala v archetypální podobě a někdy se zároveň uplatovala i ve své novější podobě, závislé na vývoji českého jazyka.

Souhrn

Lingvisté vytvořili schéma vývoje slovanských jazyků na základě jejich porovnání a zároveň porovnání s dalšími příbuznými jazyky podle nedůvěryhodné teorie o existenci indoevropského jazyka. Skutečnost je taková, že opravdová podoba jazyka lidí žijících v české kotlině v 2. polovině 1. tisíciletí je nedoložená. Tito lidé používali slovní zásobu vytvořenou spojením z jazyka starousedlíků a příchozích Slovanů. Míra slovotvorné tradice byla v jednotlivých sídelních oblastech různá podle dominance přežívajících starousedlíků z různých epoch a závislá na prosazení slovní zásoby příchozích Slovanů ve více vlnách. Z toho pak dochovaná nářečí. Proto je obtížné s jistotou stanovit původní podobu názvů, určit jejich významový obsah v té době a celá záležitost vyžaduje další zkoumání.

Ukazuje se, že názvy známé nebo uplatněné v 9. století mají archaičtější podobu, případně i ještě posunutý význam oproti užívané podobě jazyka v příslušné době, nebo jsou právě odrazem složitější slovní zásoby vytvořené starousedlíky a Slovany. Jednotné vysvětlení tedy nelze stanovit. Někdy se jedná o přenesení archaického názvu sídelní oblasti na její ústřední hradisko. To je případ hradiska Praga, na které byl přenesen název země nacházející se „na prahách" (kopcích), která se tím jako jediná odlišovala od ostatních oblastí Slovany prvotně osídleného prostoru ležících v nížinách. Původ v názvu země dokládá ženský rod a dochovaná koncovka -a. Totéž se může týkat původního tvaru *Kan(t)a pro oblast soutoku Labe s Vltavou, který byl přenesen na ústřední hradiště Kanburg. Právě neznalost přesné podoby slovní zásoby v této době neumožňuje s jistotou vyplnit hiát do podoby Čaša → Čechy. Zřejmě i díky palatalizaci k → č se později pro územní název uplatnilo synonymum *čensa/čaša. Podporuje to přítomnost koncovky -i v názvu lidu Češi určující, že je odvozen od názvu země Čaša. Pokud by byl odvozen od hradiště Kanburg, obsahoval by koncovku -ani a byl ve tvaru *Kan(t)ani/*Česani. Není také nutné považovat za primární 1. osobu j. č. - Čech. Jedinec měl své vlastní jméno, patřil k lidu Češi, přicházel z Češi a bydlel v Česích. Skutečně nemáme pro nejstarší období dochované označení jedince odvozené od příslušnosti k zemi nebo lidu. V záznamech se vždy jedná o název země, lidu nebo osobní jméno. To znamená, že Čech s -ch vzniklo až po vytvoření pomnožného územního názvu Čechy vynucenou depalatalizací, snad až ve 12. století. Ještě Kosmas na počátku 12. století použil výraz praotec Bohemus, aniž by se pokusil o českou obdobu, přestože jinak překládá význam českých jmen do latiny.

Kolem poloviny 9. století bylo založeno hradisko nazvané *Sat(-ec) s obsahovým významem Nový, v Kosmově kronice k roku 1004 zapsané jako Satzi, dnes Žatec. Jedná se starý sakrální výraz vyjadřující stý lunární měsíc, ve kterém začíná počítání nového osmiletého Venušina cyklu. Avšak ještě v roce 950 byl význam znám a ve Widukindově kronice byl přeložen do latiny jako nova. K tomu více v článku Hrad Nova z roku 950 byl opravdu Žatec. Na počátku 10. století byla doloženě dvě nová hradiska v území Praga pojmenována podle mytologických personifikací měsíčních fází Libušín a Tetín.

Uvedený souhrn ukazuje tendenci k používání tvarů pro názvy zemí a hradisek, které jsou proti své soudobé mluvě archaické, méně obvyklé a sakrálního původu. Vysvětlit si tento fenomém můžeme nejspíše snahou o vyjádření výjimečnosti a snad také původní přítomností ústřední svatyně na hradištích s níž spojené výrazy se přiliš neměnily. Netýká se to ostatně jen zemí a míst, ale i osobních jmen. Legendista Bruno z Querfurtu po úmrtí sv. Vojtěcha již vůbec netušil, co jeho jméno znamená a ve své legendě uvedl klasickou ukázku naivní etymologie. Vysvětlil jej jako Voje (Vojska) útěcha, což zopakoval kronikář Kosmas a je to dodnes bezmyšlenkovitě přebíráno. Jméno je složeno z věje (vát) a toch, tedy Vějící (Vanoucí) světlo s významem přicházející nebo sílící světlo. Není potom divu, že i dnes obtížně nalézáme skutečné původy názvů.

 

 

Jan Cinert

27. 1. 2010

(poslední úprava 12. 2. 2017)