Kniha Bylo to jinak | Jan Cinert

Doudlebové, Dulěbi a druhá vlna osídlení

Když jsem ve své knize na str. 193 uvedl svůj výklad o původu názvu Dúlaba/Dulěbibolev, netušil jsem, jak komplikovaná záležitost se z toho vyvine v diskuzi na tomto webu. Zmíněný výklad mi již v době svého vzniku připadal poněkud krkolomný, ale natlačil jsem se do něho ve snaze podpořit nové zjištění, že al-Masúdího Dúlaba jsou zcela jistě jihočeské Doudleby na Malši a Nestorova vzájemnost Volyňjanů a Dulěbů pochází z jižních Čech. Bylo mojí velkou a poučnou chybou, že jsem nezohlednil existenci dalších toponym spojitelných s Dulěbi/Doudleby a že jsem celou záležitost více neprověřil. Připomínky diskutujících pomohly posunout celou záležitost dále a já za to účastníkům děkuji.

Nejprve je třeba se vypořádat se současným tvrzením lingvistů, že západoslovanské -t/d- před -l- je zachováním původního stavu, zatím co u jižních a východních Slovanů došlo na přeměnu -tl- a -dl- na -l- (sedlo → selo, modlitba → molitva, mýdlo → mylo). Jazykovědci nám ovšem zatajují, že podle toho došlo k jiho- a východoslovanskému pozdějšímu výpadku dentály i u baltských Litevců: milinas (lit. mýdlo), meltis (lit. modlit) a mélinas (lit. modrý). Tím je jasné, že tato teorie není obecně použitelná. Do skupiny zjednodušených skupin souhlásek kt t, ps s a ds s nelze zjednodušení tl/dl l bez výhrad zařadit.

Pro objasnění musíme začít u mého oblíbeného „etymologie a mytologie jsou dvě spojené nádoby“. Asi již v období gravettienu byla vytvořena představa o prvotním bohu počasí. Proto má většina původně sakrálních kořenů slov spojitost se stínem, mrakem, vodou, pršením a deštěm. Tento bůh oplodňoval deštěm Matku Zemi a tím se s ní miloval. Zároveň byl tento bůh vzýván, čili mluvilo se k němu, modlilo a byl prosen o darování vláhy.

Porovnání významových obsahů slov

Vzájemná provázanost kořenů slov s významem vzývat:

*par (→pršet)

- pray (ang. modlit)

- prier (fr. modlit)

-

-

pray/plead (ang. prosit)

prier (fr. prosit)

 

prosit

speak (ang. mluvit)

parler (fr. mluvit)

sprechen (něm. mluvit)

*pat (→voda) - beten (něm. modlit) bitten (něm. prosit)
*rag (→luh) - ruga (rum. modlit) ruga (rum. prosit)
*mar (→mrak) - molit (vslov. modlit) molim (chorv. prosím) mluvit

Vzájemná provázanost kořenů slov s významem milovat:

*mar

- mer (stegypt. milovat), amare (it. milovat), mrdat (čes. vul. milovat), miléti (lit. milovat)

*rap

- rýpat, love (angl. milovat), lieben (něm. milovat), ljubiť (rus. milovat)

*par

- pierdolić (pol. mrdat), prcat (čes. vulg. milovat), pršet, pluie (fr. pršet)

*rag

- regen (něm. pršet)

 

Z přehledů je zřejmé, že je původní molit, neboť patří do souboru s milovat a mluvit, tedy s výrazy příslušejícími bohu zatažené oblohy. Dentála v západoslovanském modlit mohla být přidána pouze dodatečně.

O tom, zda molit je skutečně původním tvarem patřícím do souboru s mluvit a milovat je třeba vést další diskuzi. V případě, že by bylo původní modlit, tak musí pocházet z kořene *mat a přidaného -r. Kořen *mat se však s původním významem vzývat a milovat jinde neuplatňuje, zatímco jiné kořeny se takto prolínají v různých jazycích. Z původně sakrálního z kořene *mat-r lze vytvořit pouze následující řadu: mateř, Mutter (něm. matka), moterišké (lit. žena), moudrý a modrý. Přítomnost mateře atd. v souboru není překvapující, mytologická jména ženských podstat často vznikala jako přídomky: Prthaví, Afrodita, Fergion (ind., řec., germ. Letní bohyně – Pršaná/Prcaná = plodící), ale Persefona (řec. novolunní bohyně – Zastíněná) a Venuše (řím. Letní bohyně - Modřená ← venetus = modrý). Ovšem podle těhotná z *taig (světlo) byla Letní bohyně také osvětlená bohem příchodu jara. Mateř je pak přídomkem podle mittanského a indického jarního boha mi-it-ra/Mitra, který byl podle indických hymnů mírný a moudrý.

Rovněž je možné vytvořit časovou posloupnost. Moudrý má zřetelnou vazbu na Mitra, neboť má obdoby: mudryj, mudry, mudar (rus., bělrus., chorv. moudrý) a išmitangas (lit. moudrý). Oproti tomu obdobné západoslovanské modrý je mladší, neboť: goluboj, sini, plavo (rus., bělrus., chorv. modrý), ale i mélinas (lit. modrý). Nyní je jasné, že moudrý Mitra nebyl zároveň modrý, neboť tím byl pouze bůh zatažené oblohy např. Merkur (← mar). Ten smáčel Matku Zemi, čili plival (← per), blil (← per) a byl blue (angl. modrý). Závěr je jednoznačný. Slovo modrý nepatří do souboru s významy spojitelnými s bohem příchodu jara, ale do souboru boha zatažené oblohy. Západoslovanské modrý vzniklo samostatným vývojem z *mad-r spolu s madere, madryon a madaras (lat., řec., lot. modrý). Nezapomeňme ještě na mýdlo, tento civilizační výdobytek by tedy měl vzniknout z kořene *mat-r a jiho- a východoslovanské milo být pozdější, po vynechání dentály. Znamená to snad, že mýdlo používala jen mateř/matka, nebo lidé používali mýdlo pouze na jaře v době příchodu jarního Mitry, aby mohlo vzniknout z *mat-r? Původním může být pouze kořen *marmilo, z toho zkrácené mýt/myje a to dále rozšířené na mý-dlo podle černilo černidlo.

Teorie o výpadku dentály je neplatná

Je již zřetelné, že vysvětlení existence západoslovanského -d- vyžaduje jednotlivý přístup. V prvé řadě je nutné odlišit tvary vzniklé přidáním západoslovanské „nástrojové“ přípony -dlo podle principu myje-dlo mýdlo (šídlo, jídlo, lepidlo atd.). Slovo modlitba by pak muselo vzniknout následovně. Původní bylo *molo/mola, po změně přípony modla, z toho modlit a dále modlit-va/modlit-ba podle např. žát žat-va, ale odlišně mluvit → mlu-va.

Co s nešťastným sedlákem a selkou, kteří celý zmatek způsobili? Původní může být jen výraz šít/sít s významem vkládat do děr nit nebo zrno. Z toho potom název pro uložení obilí silo a selo (vesnice), tedy název místa kde žijí selští lidé, kteří sejí. Ti se pak nazývali selák a selka. V západoslovanském prostoru po uplatnění přípony -dlo vzniklo sí-dlo/se-dlo z původního sije/seje. Teprve z toho se-dl-ák, ovšem kvůli špatné výslovnosti se-dl-ka se uplatnilo původní se-lka. Sející sedlák potom nemá nic společného se sedícím člověkem, neboť všeslovanské sedět má původní význam „obsadit nové místo“ a poslední ve vývoji je sáz-et saz-enice, což nesouvisí se sí-t . Selo (vslov. vesnice) zároveň nemůže mít nic společného se sal (stněm. obydlí) a sella (lat. sedlo). To by podle stávající teorie došlo k jiho- a východoslovanskému výpadku dentály i v němčině a latině.

Ještě na III. vojenském mapování z let 1876–1878 je u názvu historické obce Sedlec, dnes součásti Prahy 6, použit tvar Selz. Znamená to snad, že teprve koncem 19. století dorazila do Prahy nějaká zpozdilá vlna slovanských kolonistů, která si vynutila návrat k údajně prvotnímu použití -dlo v názvu obce?

Dudleipin, Doudleby a Dulěbi

Ještě kontroverznější je stávající výklad renomovaných lingvistů, že původním tvarem je Dudlěbi, nikoliv Dulěbi, a že je to etnonymum přenesené z pravlasti. Pokud by opravdu bylo původní Dudlěbi, pocházelo by ze složení dvou slovních kořenů *tat/dat a *lep. Zde totiž není možné uplatnit teorii o vynechání dentály v jednokořenových tříhláskových slovech a nemohlo z toho dodatečně vzniknout jiho- a východoslovanské Dulěbi.

Záležitosti kolem výskytu toponym vytvořených na základě dulěb/dudlěp lze shrnout do těchto bodů:

1. Název místa Dudleipin (Conversio... k r. 860) může pocházet pouze z *tat-leip. Koncovka v Dudleip-ín určuje, že název je odvozen až následně z pojmenování v ženském rodě Dudleipa (tamtéž k r. 891), čili původní je „ta župa Dudleipa“ (comitatus Dudleipa). Jedná se o ojedinělý název, který nemá další obdoby ve slovech, není toponymech a ani etnonymem, ale územním názvem. Pojmenování země/župy Dudleipa není možné dát do souvislosti s druhou osídlovací vlnou západoslovanského prostoru reprezentovanou mohylovými pohřby, protože v Karantánii/Korutanech se slovanské mohyly nenacházejí. Tato druhá vlna není totožná s vlnou slavinizovaných Antů, pocházejících z kultury Peňkovka na Ukrajině a údajně také dodatečně osídlujících panonsko-moravský prostor. Nemůže ani náležet k hypotetické vlně reprezentované obtáčenými okraji v ruce stavěných keramických nádob, která se měla rozšířit z Podunají. Obtáčené okraje jsou civilizačním posunem, snahou napodobit točenou keramiku z bývalých římských kolonií. Dnes je teorie o druhé vlně z Podunají založena pouze na pověsti o příchodu praotce Čecha z Chorvatska v Kronice tzv. Dalimila z poč. 14. století (!) a rozporném Nestorově údaji z poč. 12. století, že Slované se rozešli z Podunají. U Nestora se může jednat pouze o záměnu za šíření staroslověnské liturgie a písemnictví z Metodějovy diecéze.

2. Pozdější výskyt toponym na západní Ukrajině Dulěby, v Chorvatsku Dulepska a v Karantánii Dulieb (1068) dokládá, že se jedná o použití původního výrazu *dulěp jako charakteristiky místa nebo lidí dodatečně osídlující a tedy i nedůvěryhodné. Všechna uvedená místa se nacházejí ve vyšších polohách a jsou tedy až důsledkem dosídlování krajiny.

3. Pouze vesnice Dulěbo a říčka Dulěbka v jižním Bělorusku se nachází v nížině. Třeba i jen shodou okolností, jsou zde pouze nížiny, se tato oblast stává žhavým kandidátem na pravlast druhé osídlovací vlny. Zde se rozvinula kultura zvaná KoločinTušemlja, která v 8. století pozvolna upadala. To souhlasí s datováním vzniku západoslovanských mohyl kladeném do přelomu 7. a 8. století a 8. století a  zániku těchto pohřbů v 10. století. Podle toho by přišla jediná, skutečně doložená, druhá vlna ze severovýchodu a nikoliv z Podunají, kde se také mohylové pohřby nenacházejí.

4. Al-Masúdího Dúlaba ve Zmínce o Slovanech dokládá, že i v jižních Čechách se nejprve používal tvar bez vložené dentály. Potom Dudlebci (1227), Dudlebci (1165) → Doudlebce a dnešní Doudleby (Kosmas – Dudlebi) na Malši, Doudleby nad Orlicí a Doudlevce v Plzni mají dodatečně vloženou dentálu. Zkusme ještě prověřit možnost, že by si druhá vlna sebou přinesla již upravený východoslovanský tvar Dulěbi a ten se uplatnil v Dúlaba. Potom by první vlna s hrnci Praha-Korčak musela znát a užívat původní tvar Dudlěby a ten teprve po al-Masúdího zápisu Dúlaba přenést do jižních Čech. Jenže žádné Dudlěby se v rámci prvotně osídlených oblastí nevyskytují a není ani známo všeslovanské slovo vytvořené ze spojeného*tat-leip. Zároveň by tím bylo vyloučeno, aby karantánské Dudleipin souviselo s druhou vlnou a hypotetickým kmenem Dudlěbů, protože tento tvar s -d- by musel být vlastní první vlně.

Je pouze jedna možnost, jak vysvětlit přítomnost -d- v českých Doudlebech. Prvotním kořenem musel být tvar blízký *dulo, po změně koncovky *dudlo a výsledná podoba mohla vzniknout pouze přidáním další koncovky -ava (*-javá), tedy nejprve *Dul-ava a z toho *Dudl-ava. Toto čtení arabský zápis ve Zmínce o Slovanech skutečně umožňuje D.lába/D.láwa. V jiných rukopisech je i D.lana, což je zjevný omyl, neboť záměna -n- s -b/w- ve slovanském názvu není možná. *Dudlava bylo dále změněno na *Dudlaba podle modlitva modlitba a až na závěr vznikl pomnožný název Doudleby.

Dostáváme se k tomu, že zaznamenané arabské tvary D.láwa, D.lába, D.láwna s přihlédnutím ke Kosmovu Dudlebi zaznamenaly původní název země *Dulava, přenesený na název zdejšího přemyslovského správního hradiště. Významový obsah názvu by byl nížina, tedy země odlišná od přemyslovské země Praga na vyvýšeninách (prazích) a rovněž odlišná od následujích hor směrem dále na jih. Kdyby se jednalo původně o *Dalavu/Dálavu, neboť Doudleby byly prvním přemyslovským hradištěm mimo jejich vlastní rodovou doménu a skutečně se nacházely daleko, tak by bylo nutné počítat se střetem středočeského nářečí s jihočeským a méně obvyklou záměnou a ou. Vývoj názvu by proběhl podle šlapat - šloupat (doudlebské), lapat - loupit, dva - dvouma, čímž se dostáváme až k praevropskému kořeni *par/per → pára oproti českému bouřka. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že východoslovanské jazyky znají použití kořene dol- (dolní) pouze ve slově dolina, které se jeví jako pozdní výpůjčka ze západoslovanských jazyků. Jinak používají kořen niz- (nižnyj = dolní), a proto se dá odvodit, že od všeslovanského dal (dále) došlo k oddělení dol (dole) až v rámci samostatného vývoje západoslovanských jazyků. Tím pozbýváme jistoty pro určení v jakém významu, zda dále nebo dole, byl použit slovní kořen v názvu Dúlaba.

Máme tedy dvě možnosti. Buď se jedná o původně přemyslovský název daleké či dolní (nížinné) země, nebo je původ názvu v Dulěb, tak jako i jinde, a jednalo se charakteristiku původně neobdělaného, zarostlého nebo zastíněného místa. Dnes je to těžké rozhodnout.

Co zbývá ?

Zbývá se vyrovnat s existencí ruského tvaru jeda (еда) oproti českému jídlo a ruskému vjol (вёл) oproti českému vedl, které by rovněž měly dokládat přeměnu dl → l. České jídlo obsahuje zjevně běžnou příponu -dlo, zatímco ruské jeda má vazbu na české jed. Hlavně zde ale nedošlo ke zúžení dl → l, ale naopak k výpadku -l-. Rovněž můžeme očekávat odlišný původ vedl a vjol, tentokrát podle dochovaných rozdílných jmen prvořadých bohů se stejným významem. U Germánů je dochován název boha Wodana, zatímco u Slovanů byl týž nazýván Veles nebo Volos. České vedl by ovlivnil Wodan, ruské vjol zase Veles. Takže nakonec zůstává jen sedm oproti ruskému sem, ale vzhledem k podobě názvů číslovek v jiných jazycích je zřejmé, že v ruštině došlo k výpadku dentály.

Závěr

Doložené místní a pomístní názvy Dudleipa a Dudleipin v Karantánii, vznikly jinak nežli české Doudleby s obměnami a také od nich odlišně vznikly karantánské, chorvatské, ukrajinské a běloruské Dulieb, Dulebska, Dulěbi, Dulěbo atd. Není již nadále nutné přizpůsobovat historický výklad neplatné lingvistické teorii a vytvářet představy o kmeni Doudlebů, který se rozešel do různých stran z Ukrajiny, zároveň ale i z Podunají, což je celé v rozporu s migračními proudy danými geografií a archeologickými nálezy.

Shodné nářeční odlišnosti v jižních Čechách a Slovinsku nelze ničím spojit se slovanskými migracemi v 6. až 8. století a měly by být pozdějšího původu. Vznik této nářeční vazby je nejlépe vložitelný do 10. století. Po obsazení Karpatské kotliny Staromaďary a vzniku říše Boleslava I. nabyla na významu alpská severojižní obchodní spojení vyhýbající se Maďarům. Případně se může jednat o důsledek nových poměrů po pádu Avarského kaganátu na přelomu 8. a 9. století nebo souvislost s Pribinovým odchodem z Pokampí a Znojemska do Blatenska asi na počátku 30. let 9. století.

Jakkoliv se záležitosti kolem toponym a hypotetického kmene *Dudlěbů zdají složité, jedno je jisté. Toponyma nejsou žádným dokladem kmenových názvů, které si noví osadníci přinášeli sebou a nekonal se ani žádný pohyb kmenů. Známé názvy lidů jako Charvati, Srbi, Češi atd. pochází z pojmenování nově osídlené oblasti a podle jejího jména se nazvali lidé v ní žijící. Jediné původní slovanské etnonymum je Slované, možná i Veleti (od Veles) a převzaté Venedi (od *Vendan ).

 

Jan Cinert

Aktualizovaná verze z 13. 7. 2010

Poslední úprava: 4. 2. 2013