Kniha Bylo to jinak | Jan Cinert

Je správně 70, 72, nebo snad 77?

První věta v Kosmově Kronice Čechů zní:

Po vylití potopy a změtění lidí, kteří se zlým úmyslem stavěli věž, pokolení lidské, skládající se tehdáž asi z dvaasedmdesáti mužů, bylo za takovou nedovolenou a nerozvážnou opovážlivost rozptýleno božskou mstou v tolik různých jazykových rodů, kolik bylo hlav mužských.1

Za číslovkou 72 a zároveň Kosmovou nejistotou, zda je číslovka správně, se skrývá tajemství dlouho řešené různými historiky zabývajícími se Biblí. Nikoliv mytology, přestože se jedná o číslovku mýtickou s astronomickou podstatou. Není pak divu, že skutečný smysl čísla 72 dosud nikdo neodhalil a další chybou je zabývání se až koncem, tedy středověkou teorií o vzniku 72 národů z Noeho potomků, jak jsou uvedeni ve Starém zákoně. Kosmova nejistota je oprávněná, protože v řeckém překladu hebrejského Starého zákona zvaném Septuaginta (značeném LXX), jsou uvedeni tři synové Noeho – Cham, Jafet a Sema, vyjadřující rozchod lidí na tři světadíly, a mající dohromady 73 potomků, čili oněch myšlených národů. V následném latinském překladu zvaném Vulgáta, z něhož vychází současný uznávaný ekumenický překlad, jsou rovněž tři Noeho synové, ale jen se 70 potomky. Nikde se tedy v Bibli neuvádí počet 72 potomků/národů narozených/vzniklých po potopě světa. Vydejme se nyní napříč epochami a světadíly při pátrání po nejstarších dokladech použití číslovek 70–77, abychom odhalili jejich společný původ.

Jako jedno z nejstarších a nejlépe dochovaných podání se jeví pohádka národa Karelů, východních sousedů Finů:

Karelové původně neznali Slunce a žili v neustálé tmě. Tento stav vyhovoval pouze 70 hadům, spokojeně žijících na hoře. Jeden chlapec však začal věřit, že Slunce někde skutečně je, a rozhodl se jej nalézt. Pomohl mu velký jelen, který svými parohy nalezenému Slunci kousek odlomil. Chlapec onen kousek donesl Karelům, 70 hadů bylo kouskem Slunce spáleno, a Karelové od té doby mají také slunečné dny, jako jiní lidé, (zkráceno).2

Na staroegyptském papyru z doby kolem roku 1300 př. n. l. je zaznamenána nedokončená pohádka Trojí osud prince:

Bohové vyslyšeli modlitby jednoho bezdětného krále a jejich přičiněním se narodil princ. Dostal do vínku osud, že jej zahubí krokodýl, had nebo pes. Proto nejprve vyrůstal oddělen od ostatního světa, pak se ale přece jen vydal do světa se svým společníkem psem. V cizí zemi žila princezna zaslíbená tomu, kdo dokáže vyskočit až k jejímu oknu ve výšce 70 loktů. Princ to dokázal. Později jeho pes náhle řekl: „Jsem tvůj osud“, princ se vylekal a spadl do vody, kde ho chytil krokodýl, (zkráceno).3

Tím dochovaný text končí, ale pro nás konec příběhu není důležitý. Je totiž jasné, že princ je sluneční héroj, narozený za zimního slunovratu, kterému je dáno, že o podzimní rovnodennosti nebo do konce solárního roku zemře. Avšak předtím za jarní rovnodennosti osvobodil zakletou princeznu, Novolunní dívku. Svým skokem překonal 70 Slunci protikladných prvků, stejně jako bylo v karelské pohádce kouskem Slunce spáleno 70 protikladných hadů.

Na hliněné tabulky byl klínovým písmem v 2. polovině 2. tisíciletí př. n. l. zapsán chetitsko-churitský mýtus O Ullikummim:

Na pravé rameno obra Upelluriho byl posazen balvan Ullikummi, který rychle a nezadržitelně rostl. Bůh Bouře a Bůh Slunce propadali beznaději, a tak se do hry vložila bohyně Ištara. Svými vnady se pokusila Illikummiho svést, jenže ten byl proti ženským svodům slepý a hluchý. Následovalo vyslání vojenské výpravy 70 bohů, kteří poraženi skončili v moři, (zkráceno).4

Úplný konec mýtu se nedochoval, ale je zřejmé, že Ullikummi měl stejně vyměřený čas, jako princ v předcházející egyptské pohádce. Jak sám název Ullikummi napovídá, byl totiž stejným principem, přibývajícím Sluncem po jarní rovnodennosti. Proto byl posazen na pravém rameni, takže z pohledu diváka vlevo, rovnodennostního boha Upelluriho, neboť na jaře se východy Slunce na obzoru posouvají doleva, dráhy Slunce se zvyšují a Slunce tím zároveň nezadržitelně roste. Opět tedy 70 prvků bylo poraženo slunečním hérojem.

Ugaritský tzv. Baalův cyklus z asi 13. století př. n. l. popisuje oslavu stavby Baalova paláce (KTU 1.4.vi). Na ní bylo pozváno 70 synů Ašery, partnerky nejvyššího ugaritského boha Ela.5

Ve Starém zákoně je četné použití číslovky 70 v různých významech a vyberme ty nejpoučnější. V Knize Soudců (Sd 9, 2–5) se píše:

Jerobál, předtím zvaný Gedeon, měl syna Abimelecha a dalších 70 synů. Se zdůvodněním, že lepší je vláda jednoho muže nežli 70, jich Abimelech 70 zavraždil na „jednom kameni“, pouze nejmladší bratr zůstal na živu, neboť se ukryl, (zkráceno).6

Vyprávění je rozporné, mělo být zavražděno všech 70 bratrů, ale zároveň jeden přežil, takže by jich ve skutečnosti mělo být celkem 71. Zapisovatel mýtu se do počtů nejspíše zamotal tím, že převzal tradiční počet 70 bratrů, ale zároveň znal podstatu příběhu. Věděl, že se jedná 70 ukončených pětidenních týdnů, ale zároveň že do ukončení 12 lunací ještě zbývají asi čtyři dny. Pak 71. musel přežít, když jeho čas ještě neuplynul. Úmrtí Abimelecha bylo také zvláštní, jakoby osudové. Při dobývání věže uprostřed města mu jednou ženou shozený žernov prorazil hlavu a Abimelech se pak nechal zabít svým služebníkem, aby nikdo nemohl říct, že jej zabila žena. Díky stejným prvkům mýtu – žena na věži, překonání 70 prvků a osudové úmrtí hrdiny vidíme, že tento příběh má vazbu na egyptskou pohádku o Trojím osudu prince uvedenou výše. Při porovnání s dochovanými zobrazeními bohyně Kybelé, ztotožněné s řeckou bohyní Reou, která mívá na hlavě věž či hradbu a v ruce kotouč převedený na tamburínu, je jasné, že se jedná o bohyně letní poloviny roku, ve které dosahuje novolunní srpek Měsíce nejvyšších poloh.

V Druhé Knize Královské (2Kr 10, 1–10) je také řešena samovláda na úkor 70 bratrů:

Po zemřelém Achabovi zůstalo 70 synů v Samaří. Jéhu napsal Samarským list, aby si z pozůstalých synů vybrali toho nejlepšího za vládce, který by je vedl do války. Samarští se lekli takové zodpovědnosti, a tak Jéhu napsal druhý list, že mu mají donést hlavy oněch 70 bratrů. Samarští tak učinili. (zkráceno)7

V tomto příběhu je Jéhu jednoznačně kladným hrdinou. Byl totiž pomazán za izraelského krále z vůle proroka Elizea, který je biblickou obdobou řeckého Odyssea, tedy zosobnění 19letého lunárně-solárního cyklu.

Na staroegyptském papyru asi z 1. poloviny 2. tisíciletí př. n. l. je zapsán opis staršího mýtického příběhu O trosečníku na ostrově:

Za velké bouře ztroskotala loď a zachránil se jediný námořník, který byl vyplaven na malý ostrov. Na tři dny usnul a po probuzení zjistil, že ostrov oplývá množstvím všelijakých plodů a začal rozdělávat oheň. V ten okamžik se objevil obrovský had, poděšený námořník mu vysvětlil, jak se na ostrov dostal a posléze začal had vyprávět svůj příběh. Prý jich bylo na ostrově původně s bratry a dětmi celkem 75 hadů a malá holčička. Jednou, když onen velký had byl jinde, spadla s nebe hvězda, která všechny spálila. Od té doby zůstal na ostrově sám. Příběh končí námořníkovým návratem s velkým bohatsvím, které mu had daroval, (zkráceno).8

Začátek je podobný prvnímu příběhu námořníka Sindibáda ze sbírky Pohádky tisíce a jedné noci. V něm námořníci se Sindibádem vystoupili z lodi na čarovně krásný ostrov plný rostlin s ovocem. Když rozdělali oheň, vyšlo najevo, že ostrov je hřbetem obrovské ryby. Kdysi usnula a na jejích zádech se začal usazovat písek, růst rostliny a vznikl ostrov. Po zapálení ohně se ryba probudila, zničila námořníkům loď, pak se ponořila do moře a z celé posádky se zachránil jediný Sindibád. Příběhy o ostrovech, v nichž se zapálením ohně probudil had či velká ryba, se obloukem vracíme k úvodní karelské pohádce o spálení 70 hadů kouskem Slunce. Nastal tedy čas začít si vysvětlovat, co je společnou podstatou uvedených příběhů.

 

Původ číslovky 70

Lidé od pradávna sledovali čas a hned si povšimli zásadní nesrovnalosti. Čas počítaný podle Měsíce ubíhá rychleji než podle Slunce, takže v jednom slunečním roce je 12 ukončených lunací a uběhne ještě téměř 11 dní ze 13. lunace. Tento zásadní princip se ještě použil v Evangeliích, kde 12. apoštol Jidáš zradil slunečního héroa Ježíše. V mýtických příbězích o slunečních a měsíčních hrdinech se rozpor řešil přelstěním, usnutím či naopak neusnutím, případně úspěchem ve hře. U ostrovů mizejících v moři se jedná o usnutí měsíčního hada žijícího v oceánu a svým vlněním způsobujícího přílivy a odlivy podle pohybu Měsíce na obloze. V novolunní fázi Měsíce (v novu) se nachází Měsíc mezi Zemí a Sluncem, tím se sečte přitažlivost (slapové síly) obou těles a na Zemi dochází ke skočnému dmutí. Při něm se voda v mořích na Zemi nahrne směrem k uvedeným tělesům a na odvrácené straně se na několik hodin objeví výčnělky mořského dna, po zbytek lunárního měsíce ukryté pod vodou. Co se ale stane, když měsíční had usne a tyto vyčnívající části jeho hřbetu zůstanou nad vodou? Začne se na nich usazovat písek, začnou růst rostliny a vznikne ostrov nabízející plody ztroskotanému námořníkovi. Po zapálení ohně, tedy uplatnění slunečního světla, se had probudí, měsíční čas se opět rozeběhne a jeho hřbet, pohádkový ostrov, začne díky přílivu opět mizet v moři. Tato pohádková představa musela být hodně rozšířená, neboť i Cyril s Metodějem na takovém místě vynořivším se na krátkou dobu z moře prý zázračně nalezli ostatky sv. Klimenta.

Číslo 70 je z matematického, astronomického a tím i časového hlediska velmi nešikovné číslo. Bylo pečlivě ověřeno, že pouze v jednom případě je použitelné jako časová jednotka při zohlednění mýtického překonání měsíčního času slunečním héroem. Je to 70 původních pětidenních sumerských a staroegypských týdnů, založených na počtu prstů jedné ruky. Sedmdesát těchto týdnů je celkem 350 dnů a počet dnů ve 12 lunacích je 354 dnů (29,5 x 12 = 354). Po uplynutí 70 týdnů (lidských končetin – hadů) musí měsíční čas usnout, aby jej sluneční dostihl. K dostihnutí dojde o 11 dní později za zimního slunovratu, kdy se narodí nové slunce, pohádkově „spadne hvězda“, a lidé budou obřadně na oslavu zapalovat nové ohně, stejně jako pohádkoví ztroskotaní námořníci si rozdělali oheň pro přípravu jídla. Rozděláním ohně začne znovu plynout čas měsíční i sluneční a tajemné ostrovy se ponoří do moře.

 

Některé početní odchylky

Při převodu základní časové poučky o odlišné rychlosti slunečního a měsíčního času na mýtická a pohádková vyprávění a při jejich zápisech v době bronzové, došlo někdy k odchylkám od původní hodnoty čísla 70. Jakkoliv se liší, chyby byly učiněny v podstatě stejným způsobem. Před vznikem písma používali lidé jednoduché značky. V zásadě se nám nedochovaly v hmotné podobě, ale dokládají je právě mýty, ve kterých zůstaly zachovány stejné číslovky, přestože se významový obsah těchto číslovek ve vyprávění změnil. V prvé řadě to tedy byly značky ucelených jednotek s časovým obsahem, které tvořily neměnnou kostru vyprávění. Jejich zřetelnou stopu najdeme například v jednom ze zastavení, mýtickém usnutí měsíčního času, během Mojžíšova návratu z Egypta (Ex 15, 27). V místě zastavení zvaném Elim bylo 12 studen a 70 palem. S vodním živlem jednoznačně spojených 12 studen je probíraných 12 lunací během 70 pětidenních týdnů, tedy zapsaných palem. Jako symbol byly zvoleny palmy, protože listy palmy žumary, řecky Chamaerops, připomínají dlaň s prsty a dlaň s pěti prsty je latinsky palma. Těchto 70 palem, ovšem datlových (Phoenix), je na pohádkových ostrovech mnohými rostlinami s plody.

V již zmíněné egyptské pohádce je místo 70 spálených hadů uvedeno 75 hadů s malou holčičkou a vyprávějící had měl náhodně přežít. Autor se ještě snažil držet závazných značek, ale rozvíjením příběhu se do nich trochu zamotal. Aby se příběh vůbec mohl vyprávět, tak po rozdělání ohně se ostrov nepotopil, ale objevil se na něm obrovský had, byť jeho vlastním hřbetem onen ostrov byl. Tento had tedy do počtu spálených dílčích „potomků“ nepatří. Počet 75 hadů vznikl prostým sečtením značek pro 5 dní v týdnu a jejich množství 70. Pozůstatkem lunární značky je zmínka o malé dívence, která jinak v příběhu nevystupuje. Mýtická novolunní Dívka je vždy mladší ze sester, které jsou již navíc dcerami půlročních období matky Země, tedy generačně je tato Dívka vnučkou. Proto pohádkové zdůraznění, že byla malou dívenkou, a přestože se v příběhu nijak neuplatnila, soubor původních značek velel ji zmínit. Stejným způsobem vytvořenou chybu najdeme několikrát v Ugaritských textech. V nich je používán počet 77, neboť tam se tehdy již používal sedmidenní týden, a značka pro týden byla považována za hodnotu 7, namísto původních 5, jako ještě v egyptské pohádce. Sedmidenní týden se patrně poprvé objevuje v Chammurapiho zákoníku z doby kolem 1780 př. n. l. a v Baalově cyklu na něj jsou už také odkazy (KTU 1.4vi). V chetitském mýtu o Elkunirsovi (semitském Elovi) je dokonce uveden počet 77 až 88 synů jeho partnerky Ašerdy, která je v ugaritském tzv. Bálovském cyklu Ašerou, mající správně 70 synů. Vznik chetitské chyby si snadno ukážeme na jednom z možných příkladů, na úryvku z Baalova cyklu (KTU 1.5.v):9

Poslechl Vítězný Baal, miloval jalovici na pastvině, krávu na břehu smrti. Ulehl s ní sedm a sedmdesátkrát, nechala se osedlat osm a osmdesátkrát. A [ …? ] porodila mu chlapce.

Jedná se o „paralelismus“, kdy v uměleckém přednesu je verš umocněn zopakováním za pomoci synonym. Slovo jalovice lze nahradit krávou, ulehnutí zase osedláním, ale u číslovky 77 to nelze. Musí se použít vyšší, v tomto případě 88. Mimochodem, podobné navyšování číslovek a ze stejného důvodu lze nalézt i ve finské Kalevale (26, 280), kde Väinämöinen je obdoba Baala:10

A tu moudrý Väinämöinen zrn šest vyňal nalezených, sedm semen semenitých, …

Chetité tedy spolu s klínovým písmem, sumerskými a akkadskými bohy, přebírali i mýty včetně některých chyb v číslovkách vzniklých při psaní klínopisných tabulek.

Vraťme se ješte k poslednímu úryvku z Baalova cyklu. Co nám vlastně říká? Pořád to samé, pokud si text převedeme zpět do prapůvodních značek a správně je přečteme. Takže značka pro týden, zde 7, dále značka pro počet 70 týdnů, značka pro novoluní Dívku, zde jalovice. Následuje narození syna, který je tím rozdělaným ohníčkem trosečníkovým, ve folklóru novým ohněm vzníceným za zimního slunovratu, novodobým Betlémským světlem, mýtickým Potomkem – Synem, Sluncem, Ježíšem Kristem.

 

Přeměna 70 na 72

Řecký učenec Plutarchos (asi 40–120 n. l.) napsal novou verzi tzv. Královského mýtu známého z Textů pyramid. Základem široce rozvinutého příběhu je soud bohů, kteří mají rozhodnout, jestli má větší váhu primogenitura (prvorozenost) nebo seniorát (starší v rodě), při uplatnění práva na trůn. V mýtu je vládce zimní poloviny roku bůh Usír zabit svým bratrem a protikladem Sutehem, vládcem letní poloviny roku, v mýtu vladařem nad jižní polovinou Egypta. Jenže zabitý Usír má syna Hóra a tak oba soupeří o vládu nad celým Egyptem. Nakonec zvítězí potomek Hór nad svým strýcem Sutehem, takže trosečníkův ohníček a zároveň předobraz Ježíše, syn Hór pak vládne nad celým pozemským rokem, v egyptském mýtu nad celým Egyptem. Plutarchos ve svém podání chybně zaměnil boha jarní rovnodennosti Suteha za řeckého Týfóna, příšeru 100 lunací, pravděpodobně díky podobnosti jména Suteh se satémovými tvary pro 100. Plutarchův omyl způsobil, že dnes je Suteh považován za jakéhosi boha chaosu, pouště atd. Hlavně ale Plutarchos do příběhu přidal 72 Týfónových/Sutehových pomocníků, kteří se účastnili zabití Usíra. Snad správně chápal, že Týfón má souvislost s měsíčním časem, ale nepochopil, že číslovka 70 je závazná. Zjevně byl ovlivněn jiným egyptským mýtem, který rovněž uvádí. V něm bůh Thovt vyhrál nad Měsícem pět dní, takže k 360 dnům, tedy 72 pětidenním týdnům, se mohlo přidat oněh pět vyhraných dnů na celkový počet 365 dnů v pozemském roce. Egyptský kalendář byl totiž postaven na 12 třicetidenních kalendářních měsících (360 dnů) a pěti dodatečných dnech. Tím došlo ke změně chápání mýtu. Původních přesných 12 lunací o 29,5 dnech, odpovídajících ukončeným 70 týdnům a chybějícím 15 dnům do konce roku, bylo přeměněno na 12 kalendářních třicetidenních měsíců, to je 72 pětidenních týdnů a chybějících pět dnů. V následných mýtech tato záměna byla dalekosáhlá. Ale již biblický David (D.v.d), jmenující se po úpravě výslovnosti podle jména egyptského boha Thovta (Th.v.t), porazil příšeru 100 lunací Týfóna s biblickým jménem Goliáš tak, že si vzal do mošničky pět kamenů do praku. To je také oněch pět chybějících dnů do konce roku, které vyhrál Thovt v Plutarchově podání na měsíčním čase. I pět dnů/kamenů zděděných Davidem po Thovtovi je nepřesností. V závěru osmiletého Venušina cyklu je jich osmkrát více, takže 40 dnů po které Goliáš vyzýval Izraelce k vyslání jejich muže na souboj.

S Měsícem, potažmo s jeho lunacemi, byla vždy spojována moudrost, a proto i Měsíc a myšlenka mají původně stejný slovní základ. Biblický had, svůdce Evy, byl dle textu nejchytřejším tvorem na zemi (Ge 3, 1–15). Za její svedení ke snězení jablka poznání, byl had odsouzen k věčnému plazení se po zemi. V jiných mýtech byl zahnán do děr v zemi, případně do moře. Odtud shoda jména ugaritského hada a zároveň moře Jama s naší jámou. Součástí trestu byl i vznik nepřátelství mezi hadem a ženou, potažmo mezi potomky hada a potomky ženy. Je tím opět vyjádřen nesoulad mezi hadovým lunárním časem, tedy jeho 70 potomky, a potomky ženy – novolunní Dívky, čili zrozenými novými slunci – pozemskými roky za zimního slunovratu.

Celkem slušnou kariéru udělala ugaritská sedmihlavá saň Litan/Lotan (L.t.n), tedy „Letňák“. Zdůrazňuji „letní saň“, protože se nejedná o mýtického hada ani draka. Jedná se o sedm letních lunací v délce 206,5 dne (7 x 29,5), které přesahují letní polovinu roku s přibližně 186,5 dne (182,5 + 4). Litan nebyl v jižním Středomoří nepřítelem jen pro svou časovou délku, ale i kvůli vedrům a suchu během léta v těchto oblastech. Pochopitelně jej musel přemoci bůh podzimní rovnodennosti Baal.

 

lotan

 

Staří Řekové kladli větší důraz na spojení Měsíce s moudrostí, a tak se ze sedmi Litanových hlav (lunací) stalo sedm Můz, ve výsledku Sedm darů Ducha Svatého. V některých mýtech Litan pozbyl sedmi hlav, dostal jen jednu lví (letní), a stal se ptákem Anzuem, který se zmocnil „tabulek Osudu“. V pohádkách byl proměněn na ptáka Ohniváka, který je dostižen lstivým neusnutím héroje. Podobným způsobem bylo ze 70 hadů učiněno 70 moudrých starců, vybraných Mojžíšem za zástupce lidu (Ex 24, 1,9; Nu 11, 16,24,25) a 70 Ježíšových učedníků (L 10, 1).

Zjednodušeně se dá situace s číslem 70 ve východním Středomoří popsat následovně. Tato tradiční číslovka byla zcela přirozeně používána jako symbol moudrosti a různě využívána v mytologických textech. V širším období kolem přelomu letopočtu si však někteří lidé uvědomili přednost matematicky a kalendářově vhodnějšího čísla 72 a patrně i spojitost čísla 70 s lunárním časem. Proto je původních popotopních potomků Noeho synů správně 73, tedy 73 slunečních pětidenních týdnů v solárním roce s 365 dny. Obsahoval je řecký překlad Pentateuchu (pět knih Mojžíšových Starého Zákona), který je nazván Septuaginta (Sedmdesátka). Ovšem i tato nevhodná „sedmdesátka“ musela být změněna, a tak už Aristeos (asi 145–127 př. n. l.) vytvořil legendu, že překlad do řečtiny učinilo 72 učenců, po šesti z 12 pokolení, v době 72 dní. Proto také Isidor ze Sevilly (asi 560–636) ve své Etymologii vysvětluje, že byť je popotopních potomků 73, ve skutečnosti to znamená 72 národů.

V období uplatňování křesťanského a islámského monoteismu je patrný nárůst záměrného předělávání čísla 70 na 72. V některých řeckých rukopisech Lukášova Evangelia je počet Kristových učedníků změněn ze 70 na 72. V Koránu není uveden počet žen, se kterými budou v ráji oženěni pravověrní vyznavači Islámu, objevuje se až v hadísech, komentářích ke Koránu. V některých je počet 70, což je bezmyšlenkový převod skutečných 12 „ženských“ lunací na časově odpovídajících 70 pětidenních týdnů. V jiných hadísech je změna na celkem 72 věčných pannen, ale v některých zase s tím, že dvě budou skutečnými huriskami a 70 bude dědictvím z ženských obyvatel pekla. Autoři dobře chápali rozdíl mezi množstvím 70 „měsíčních, pekelných“ pětidenních týdnů a dvou „slunečního času“, přidaných, aby vyšel celkový počet 72 x 5 = 360 dnů podle egyptského roku. Rovněž popisy Mohamedovy vítězné bitvy u Badru jsou známé jen z hadísů. Muslimové měli v bitvě použít celkem 73 jízdních zvířat. Z nich bylo 70 pochopitelně velbloudů, kteří svým ladným krokem a hrby připomínají vlnění hada, zbývající tři byli koně, kteří jsou od doby bronzové spojováni se sílou způsobující pohyb Slunce. Tyto tři koně totiž doplňují počet pětidenních týdnů do délky pozemského roku o 365 dnech.

 

Ještě čísla 40 a 42

Číslo 40 je v zásadě používáno dvojím způsobem a zároveň poměrně hojně ve Starém Zákoně. To už samo říká, že souvisí s vyspělejšími poznatky o měření času v 3.–1. tisíciletí př. n. l. Prvním způsobem je počet 40 dnů pro období splnění úkolu, zkoušky, či jinak vyjádřené přestávky v běhu času, nejznámější je 40denní potopa světa. Takový rozdíl vznikne násobkem 12 x 12 = 144 původních 20denních měsíců, stanovených podle počtu prstů člověka, což je dohromady 2880 dní. Jenže, počet celých dnů v osmiletém Venušině cyklu je 2920 dnů, když se počítá rok o délce 365 dnů. Vzniklý rozdíl mezi „lidským“ počtem 2880 dnů a „božským“ počtem 2920 je právě oněch 40 dnů, kterými jsou bibličtí hérojové často bohy zkoušeni.

Druhým případem je 40 roků, zde je asi nejznámější 40leté putování Mojžíše pouští s izraelským lidem z Egypta do země zaslíbené (Nu 14, 33n; 32, 14; Ex 16, 35; Joz 5, 6). Použití této časové jednotky napomohlo vyrovnávat se s přebývající čvrtinou dne v solárním roce délky 365,25 dne, což byl tehdy velký kalendářní problém. Teprve po 40 letech součet těchto čtvrtin dne dá 10 dnů, což byl egyptský velký týden, takže 40 x 365 = 14600 dnů, ale 40 x 365,25 = 14610 dnů. Zároveň je 40 roků nejnižší možná shoda s Venušiným osmiletým cyklem se zaokrouhleným počtem 2920 dnů tak, aby zmíněný rozdíl byl jedním z možných základních celků 5, 10 a 20 dnů, při použití celých Venušiných cyklů. U 40 roků se tedy jedná i o pět Venušiných cyklů s celkovým počtem 14600 dní. Důležitá byla také polovina Venušina cyklu, totiž čtyři roky, například čtyřleté Olympiády byly základní jednotkou starořeckého kalendáře. Počet 40 roků je tedy zároveň 10 čtyřletých polovin Venušina cyklu a to je již princip tzv. sothického roku starých Egypťanů. Oni používali právě rok s počtem celých dnů, tedy 365, čímž se dny a svátky každé čtyři roky posunuly o jeden den. Za 40 roků to bylo o výše uvedený desetidenní týden a po 1460 rocích již chyběl jeden rok. Tak se prostě tento rok obsahující chybějících 1460 čtvrtin dne najednou připočetl a vše se znova opakovalo.

Ve Starém Zákoně je použito i číslo 42 a to ve spojení s číslem 70. Po výše uvedeném setnutí hlav 70 Achabových synů se Jéhu setkal se 42 bratry Ochoziáše. Přikázal je zajmout živé a pak je všechny pobít u cisterny v Betekedu (2Kr 10, 13–14). Proroku Elizeovi se při cestě do Bethel vysmívala pacholata, že má lysou hlavu. Na to z lesa vyskočivší dvě medvědice ze zlořečených pacholat 42 roztrhaly (2Kr 2, 24). Také Mojžíšovo zastavení v Elim, místě s 12 studnami a 70 palmami, které je jedním ze 42 zastavení, bylo již zmíněno.

Výše je uveden výklad o původu 40 dnů, což je rozdíl mezi počtem 2880 dnů a 2920 dnů. Jenže to se týká výpočtu při počtu 365 dnů do solárního roku. Jestliže zohledníme skutečnou délku 365,25 dne, tak onen rozdíl je 42 dnů. To znamená 2880 + 42 = 2922 dnů. Z toho plyne, že počet 40 dnů v mýtech je staršího původu a číslo 42 souvisí s vyspělejším počítáním času, kdy bylo počítáno i s oněmi čtvrtinami dne. Přitom vyspělejší je používání 19letého lunárně-solárního cyklu, nežli osmiletého cyklu Venušina. Je tedy příznačné, že právě ve spojení s héroji 19letého cyklu se s číslem 42 setkáváme právě tak, že počet 42 musí být nějak překonán. Proto zabití Jéhových protivníků – 42 bratrů Ochoziáše, a podobně rozrhání 42 pacholat vysmívajících se Elizeovi. Trochu zavádějící se jeví počet 42 míst zastavení Mojžíšova lidu, z nichž jedno bylo Elim s 12 studnami a 70 palmami. V zásadě se také jedná o překonání počtu 42, ale spojení jednoho z míst zastavení s úsekem 70 pětidenních týdnů není v tomto případě správné. Snad se autor nechal svést podobností pojmů „místo zastavení“ a „zastavení lunárního času po 70 týdnech“, což jsou výše popsané mizející tajemné ostrovy v moři, v poušti připomínající oázy, místa zastavení. I zde se však dá vysledovat původní pořadí závazných číselných značek pro osnovu vyprávěného mýtu, podobné jako u Jéha a Elizea – 12, 70 a 42.

 

Domitian_sud_Esna_Tempel_Relief_03

 

Trajan_Esna_Tempel_Relief_04

 

Závěr

Vraťme se k úvodní karelské pohádce. Její úplný konec zní: Ze spálených hadů vylétly jiskřičky, změnily se na komáry, a ti sužují Karely dodnes. Jedná se o tzv. etiologii, to je, že pohádkou si prý lidé vysvětlovali vznik věcí, zvířat apod., zde vznik komárů. V mytologických výkladech je „etiologický mýtus“ hojně používaným pojmem, což je chybné. Na této pohádce zřetelně vidíme, že se jedná o prastarý světový mýtus, mající původ ve sledování průběhu času, jako ostatně drtivá většina mýtů. Etiologické složky jsou až dodatečnými pozdními přídavky na závěr, nikoliv samotné příčiny vzniku mýtů, pohádek, či místních pověstí. Při pouhém přečtení karelské pohádky by se její původ těžko odhalil, to lze až při porovnání s ostatními světovými mýty. Archetypální jelen je původním bohem počasí, egyptským Thovtem, řeckým Hermem apod., který zajistil prodloužení času na jeden pozemský rok podle Slunce. Nyní si nádavkem můžeme ještě ukázat, jakým způsobem se původní časové poučky měnily v kratochvilná vypravování, potažmo mýty.

Na staroegyptském papyru zvaném Westcar z doby kolem roku 1700 př. n. l. byly zaznamenány povídky devíti synů, kteří měli za úkol rozptýlit svého nudícího se otce. Jedna ze čtyř čitelných povídek poškozeného papyru nazvaná Veslařka na jezeře má vztah k probíraným číslovkám:

Jednoho dne požádal nudící se král o pobavení svého kněze. Nápad kněze byl celkem hezký, 20 překrásných pannen se svléklo a zahalilo pouze do sítí. Pak dostaly za úkol veslovat na lodi po jezírku sem a tam. Náhle jedné spadla do vody náušnice, loď se zastavila a dívka si umínila, že chce jedině tu spadlou náušnici a žádnou jinou. Voda byla hluboká 12 loktů, ale kněz s pomocí kouzla způsobil, že jedna polovina vody se postavila na druhou, a tak bylo možno nalézt a vyzdvihnout náušnici ležící na vyčnívající skále ze dna. Na závěr kněz kouzlem vrátil vodu nazpět, (zkráceno).11

Loď plující po jezírku je jeden původní kalendářní měsíc o 20 dnech, kterými je oněch 20 dívek. Přeložení půlky vody na druhou je skočný odliv za novoluní a výčnělek skály na dně je zmiňovaný tajemný ostrov mizející v moři. Hloubka vody 12 loktů je 12 studen v místě Mojžíšova zastavení zvaném Elim, čili 12 ukončených lunací v roce. Ovšem samotné přeložení hloubky 12 loktů na původní hloubku 12 loktů vyjadřuje v tomto případě násobení čísel 12. Takže rovnice pak je 20 x 12 x 12 = 2880 dnů, což je výše uvedený počet dnů ve Venušině cyklu při počítání délky roku po 360 dnech.

Jedno z velkých poučení z celého rozboru je poznatek, že lidé používali v období magdalenienu 17–11 tisíc let př. n. l. pro základní počítání času prsty člověka, čili 20 prstů jeden měsíc, 10 prstů velký týden a 5 prstů malý týden. Tento způsob si lidé odnesli před asi 12 tisíci lety do Ameriky, neboť je na něm založen jeden z mayských kalendářů. Mimo mýty se způsob dodnes odráží například v anglickém výrazu threescore (kopa, šedesát), tedy tři značky – dvacítky, nebo ve francouzské číslovce quatre-vingts (osmdesát), tedy čtyři dvacítky.

 

Jan Cinert

3. 2. 2016

(poslední úprava 8. 2. 2016)

 



1 – Kosmova Kronika Česká (Čechů), překlad Karel Hrdina, Marie Bláhová, 1972.

2 – O srdnatém střelci Andrejovi a jiné pohádky, vybral kolektiv autorů, 1983.

3 – Claire Lalouettová: Ramessova říše – Vláda jedné dynastie, 2009, 342–343.

4 – Mýty staré Mezopotámie – Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách,

přeložili: Blahoslav Hruška, Lubor Matouš, Jiří prosecký a Jana Součková, 1977.

5 – Ugaritské náboženské texty, přeložil Ondřej Stehlík, 2003.

6 – Bible Svatá, podle posledního vydání kralického z roku 1613, 1896.

7 – Tamtéž.

8 – Claire Lalouettová: Egypt, 2009, 368–372.

9 – Ugaritské náboženské texty, přeložil Ondřej Stehlík, 2003.

10 – Kalevala. Národní epos Finů, přeložil Josef Holeček, 1894.

11 – Claire Lalouettová: Egypt, 2009, 352–353.