Kniha Bylo to jinak | Jan Cinert

Kdo je obětovaným býkem?

(Tento článek navazuje na předchozí Bůh Cernunnos a kultovní vozík ze Strettwegu a Bohové Arés, Mars, Tyr a další. Pro lepší pochopení doporučuji se s nimi seznámit.)

 

Někdo by si možná řekl, že na obětování býka nemůže být něco zvláštního, ale z mytologického pohledu se záležitost ukázala jako poměrně zajímavá. Zabití býka je jednou ze stále se opakujících ikonografií napříč epochami a kulturami. Pro důsledné objasnění bylo nutné vyvinout určité úsilí při porovnávání dochovaných vyobrazení se slovesným odkazem a etymologií. Snad každý druhý bůh byl někdy přirovnán k býkovi, nebo je součástí jeho zobrazení a není jednoduché hned odhalit, zda je býk skutečně zoomorfikací dotyčného boha, nebo se jen jedná o zástupné vyjádření moci a síly boha. Navíc na vyobrazeních s motivem býka nejsou obvykle záznamy jmen a vůbec se většinou zobrazené božské podstaty jenom odhadují, jakkoliv jsme v různých dílech encyklopedického typu přesvědčováni o jistotách. Základní otázka tedy zní, koho je býk vlastně zoomorfikací.

Nejprve si připomeňme, že není zcela jednotné přiřazení zvířete k božské podstatě. Záleží na zeměpisné šířce a jaká zvířata jsou v dané oblasti obvyklá. K jarní rovnodennosti jsou zásadně přiřazovány šelmy, v mezopotámském prostoru lev, v Indii tygr, v Egyptě pes a v Evropě pes, vlk a medvěd. Výjimkou je egyptský krokodýlí bůh Sobek. K zimní polovině roku byla přiřazena vskutku „zvířata“, stádní a rohatá nebo parohatá. V Indii bůvol, v Mezpotamii býk, v Egyptě beran. Evropský kanec s kly místo rohů je výjimkou, stejně jako lichokopytný indický nosorožec.

 

Cylinder_seal3

 

Od býka ovšem musíme oddělit „býčka“ – tele, čili potomka. Ten se rodí v době vyvrcholení vlády býka o zimním slunovratu a teletem je proto, že býk je jeho mýtickým otcem. Podobně je i kanec otcem selete, a proto u nás říkáme, že když budeme na Štědrý den držet půst, tak uvidíme Zlaté prasátko. Staroegyptský bůh Apis v podobě býčka se slunečním kotoučem mezi rohy není býkem, ale teletem. Je zoomorfikací přicházejícího vegetačního období, jenže jeho příchod je poněkud ztížen. Mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností žije tři měsíce v „podsvětí“, na jaře je jeho otec býk zbaven vlády a jeho výchovu na letní polovinu roku přebírají v mýtech náhradní rodiče, ve skutečnosti bůh jarní rovnodennosti a letní podoba Novolunní dívky. Tele pak žije šest měsíců do podzimní rovnodennosti, kdy je obvykle omylem a nepoznáno zabito svým přicházejícím otcem býkem. V mýtech podstatu tohoto Potomka poznáme podle předání syna, často nespokojené rodičky, náhradním pěstounům. V pozdních obohacených epických vyprávěních je to zpravidla zdůvodněno ošklivostí a neschopností právě narozeného (nedonošeného) potomka, což je dodatečná etiologická spekulace. V rozpoznání zvířecího otce oproti synovi je velkou potíží, že syn je ve výtvarném podání obvykle nerealisticky proveden s rohy nebo mohutným parožím.

Ve slovesné tvorbě se setkáváme se dvěma základními principy soupeření mytologického otce – býka a syna – telete, přičemž se vždy jedná o hrozbu nebo věštbu nahrazení otce synem. Výsledky sporu jsou možné dva. Prvním je usmrcení potomka jeho otcem, což bývá omluveno nepoznáním syna. Indický bůh podzimní rovnodennosti Šiva při návratu na podzim nepoznal svého již vzrostlého syna Ganéšu a setnul mu hlavu. Hrůzu skutku zmírnil mytograf tak, že Šiva mu po vysvětlení nasadil náhradní ze slona. V řeckém mýtu se bůh podzimní rovnodennosti Arés proměnil ve svojí zoomorfikaci kance a z údajné žárlivosti zabil potomka Adónise. Mytograf opět zmírnil děsivost skutku tak, že Adónisovi byl přisouzen jiný otec, král Kinyr. Druhou možností je zabití otce synem, jako naplnění nezměnitetelné věštby, čili nezměnitelného toku času. Tuto možnost zastupuje například řecký příběh o Oidipovi. Byl vychován náhradními rodiči a omylem zabil svého nepoznaného skutečného otce. Je však ještě jeden případ úmrtí mytologického býka, úmrtí po převlečení do zbroje svého jarního protikladu. Tentokrát je býk zabit obrovitým héroiem 100 lunací,  překračujících délku Venušina osmiletého cyklu. Takovým příkladem je událost z Trojské války, kdy byl héroi podzimní rovnodennosti Patroklos zabit v Achillově zbroji Hektórem. Převlečením do Achillovy zbroje mělo být vytvořeno zdání, že ještě nedošlo k podzimní rovnodennosti a tímto prodloužením slunečního času měl být přelstěn lunární héroi Hektór. U nás je takovým Patroklem hrdina Tyr v Lučanské válce, v jehož jménu navíc zaznívá tur a německý der Stier (býk). Souvislost s germánským levorukým bohem podzimní rovnodennosti Tyrem je zjevná.

Máme tedy celkem čtyři možnosti zabití býka a býčka. Zabití otce synem nebo syna otcem, zabití podzimní rovnodennosti héroiem jarní rovnodennosti a zabití převlečené podzimní rovnodennosti Stovákem (Hektorem). Výsledek je dán prostou skutečností, jednotlivé mýty odpovídaji různým stupňum lidského poznání a tím i různému měření času. Nejstarší je zabití zvířete zimního období šelmou letní poloviny roku jako oslava příchodu jara. Následuje zabití nepoznaného syna otcem jako cyklicky se vracející zimní období o podzimní rovnodennosti. Zabití otce synem už vyjadřuje překonání délky jednoho roku hérojem víceletého cyklu a zabití Stovákem je přímo vázáno na konec osmiletého Venušina cyklu.

Zvláštní postavení zaujal krokodýl, který je na některých následujících obrázcích. Není šelmou, ale plazem, jenže jeho způsob života a zejména čelist připomínající pilu je přiřadily k jarní rovnodennosti. Tak, jako se o jarní rovnodennosti vynořuje Slunce a jeho letní období z božského moře, vrstvy s mraky, tak se i krokodýl vynořuje z vody. Při tom zabíjí stádní zvířata, která se přišla napojit. V Evropě se používá tvar krokodýl, který je dědictvím po starých Řecích – krokodeilos. Slovo je dvoukořenové, čímž odpovídá vzniku až někdy v době eneolitu nebo době bronzové, též i skutečnosti, že (před)Řekové krokodýla neznali, a tak si museli posléze vytvořit takový novotvar. Základem je náš „soudce“ Krok ,přicházet‘ a tele ,syn, slunce‘. Krokodýl tedy na jaře přichází a přináší slunečního Syna podobně, jako přenášení vylíhlá mláďata z hnízda do vody krokodýlí samice, jež však nejsou odlišené od samců.

Původním je pojmenování egyptského boha s krokodýlí hlavou – Sobek (Sbk), jehož kořenem je prapůvodní SV/SB. Nalézáme jej ve slovech seven/sieben germánsky ,sedm‘, sápat, sever, Subaru japonsky ,Plejády‘ atd. To znamená ve slovech spojených se sedmi letními lunacemi (Plejádami), letními východy Slunce na severní straně východního obzoru a žravostí a zuřivostí letních šelem. Egyptské Sbk a japonské subaru má i význam ,sdružení, spolčení‘, což spůsobilo právě sdružení sedmi sester – Plejád. Podobně i v ruštině: sěm ,sedm‘ a semja ,rodina‘, kde se uplatnil obecný letní kořen sam. Velmi pravděpodobně kořen SV stojí za vznikem příbuzeneckých slov švagr, svokra atd. protože Sobek je strýcem slunečního Syna, bratrem otce a jeho partnerka je tetou Syna.

Arabsky je krokodýl tamsah, turecky timsah. Tento tvar dal pojmenování sumerskému hérojovi letní poloviny roku Dumuzi, hebrejsky Tammuz. V židovském kalendáři je je po něm pojmenován měsíc Tamuz následující po letním slunovratu, tedy vrcholu vlády tohoto héroje letní poloviny roku. V satémové podobě je to akkadský Šamaš, zobrazovaný na pečetích s pilou v ruce a vycházející uprostřed přírodního vizíru v rovnodennostním bodě. Pokud bychom kořen Tam/Šam kentumovali, dostaneme mimo jiné německé kommen, čili naše (při)kráčení, které činí na jaře náš soudce Krok, který už v předslovanských dobách dal jméno krokodýlovi.

 

proto-siva_mohenjo-daro

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obet_byka_harappatablet


zkroceni_blizencu_harappatablet


 

Starosyrska_obet_byka

 

U přemíry postav na otisku starosyrské válečkové pečetě není jednoduchý výklad. Nápomocné je rozdělení do horního a spodního plánu. Vlevo nahoře je nejspíše o zimním slunovratu narozený klečící Potomek a pod ním ptačí muž jako jeho zvířecí podoba. Se džbánem s vytékající vodou stojí Potomkův Otec (bůh Enki), pod ním jeho býčí zoomorfikace. Za Enkim stojí jeho partnerka se džbánem, o níž a jejím jméně panuje mytologický zmatek, ale podle porovnání je jí polonahá novolunní Dívka. V nižším plánu se odehrává scéna jarní rovnodennosti. Již vzrostlý Potomek se špičatou čepicí zabíjí býka, zvířecí podobu svého Otce (Enkiho). Za ním více vpravo asi stojí jeho pěstoun, héroi jarní rovnodennosti, tedy Enlil, a nahoře je vzhůru nohama lev, jeho zoomorfikace. Vedle Enlila je jeho partnerka/sestra, snad s mísou v pravé ruce, a nad ní její zoomorfikace okřídlená „sfinga“, coby letní polovina roku v záporné podobě.

 

Mithras_tauroctony_Louvre_Ma3441b

 

O kultu římského boha Mithry se mnoho neví. Jeho jméno již nejméně od dob Mittanské říše znamená „Střeďák“ a zaznívá například v našem nitro, německém das Mittel (střed) a latinském medium (střed). Na hlavě má špičatou čapku vyjadřující jeho středovost, takže je v zásadě hérojem jarní rovnodennosti, což dokládá i přítomnost jarní zoomorfikace – psa. Podle svátku 25. prosince se zároveň narodil jako sluneční Potomek. Takový bůh/héroj totiž obvykle prožívá celý cyklus od zrození coby Potomek, nebo jeden z dvojčat, následně překonává jarní rovnodennost a další časové body. Jinou možností je, že římský Mithra je pokusem o zbožnění solárního roku, což bylo po Caesarově reformě kalendáře roku 46 př. n. l. v římské říši ve více případech. Kalendářní rok tehdy začínal na jaře, v době příchodu slunečního Syna. V každém případě Mithra také zabíjí o jarní rovnodennosti zoomorfikaci boha zimní poloviny roku.

 

Gundestrup_Cauldron_006

 

Na plátu ze dna kotle z Gundestrupu vidíme totéž, co na harappské pečeti výše. Pouze bůh jarní rovnodennosti byl nahrazen jeho evropskou zoomorfikací – psem. Vlasy s copem připomínajícím jeden roh předznamenávají Mithrovu „frýgickou čapku“. Pod býkem je krokodýl jako na obrázku zmíněné harappské pečeti. Není sice už krokodýlovi moc podobný, protože ten v Evropě nežije, přesto se jedná o úžasný přenos ikonografie z povodí Indu přes 2000 roků. Býkem je tedy opět míněna podzimní rovnodennost a následná zimní polovina roku. Býk je ležící, unavený, protože již před příchodem jara ztratil na síle. Zajímavé je, že tvůrce původně ještě vyryl vpravo dole schouleného psa, jako neaktivního během zimy. Pak se rozhodl, že symbol by byl nadbytečný a tohoto psa již nevyklepal do reliéfu.

 

havran-reliefni-deska

 

V obci Havraň se dochovala pověst o založení kostela sv. Vavřince a nad vchodem do kostela se nalézá reliéf s hlavou vola a jelena. V pověsti hnal řezník vola na jarmark do Mostu a cestou si na kraji lesa chvilku zdříml. Probudil ho volův řev a viděl jej v lese zápasícího se statným jelenem. Jelen se obrátil i proti řezníkovi, který v zoufalství přislíbil postavení kaple, jestliže jej Bůh zachrání. Jelen utekl a řezník svůj slib splnil. Na památku byl osazen zmíněný reliéf. Vzhledem k stručné a aktualizované verzi pověsti zasazené do pozdního středoveku, není jistota o původním smyslu. Porovnáním se světovou mytologií by se mělo jednat o pokus boha zimní poloviny roku – jelena o zabití svého Potomka v podobě vola, jehož přivádí jeho pěstoun, bůh jarní rovnodennosti – řezník. Potomci vystupují v mýtech jako cudní, odolávající svodům žen a ve staroegyptském příběhu se Bata dokonce sám zbavil mužství, stejně jako frýgický pastýř Attis.

 

Perstejnsky_zubr

 

V evropských heraldických pověstech nalézáme zabití nebo zkrocení zoomorfikací mýtickým šlechtickým praotcem. Jetříšek Buzovic přemohl velikého kance a pak mu na knížecím dvoře usekl hlavu stejně, jako přemohl a zabil kance Bivoj. Tady se jedná o zabití podzimní rovnodennosti jarním hérojem a tím je ukončena zimní polovina roku.

V pernštejnské rodové pověsti byl ale škodící zubr nejprve uhlířem Vaňkem postupně zklidněn podáváním chleba tak, že se nakonec stali přáteli. Zubr byl pak s houžví provléknutou nozdrami předveden před knížete (markraběte). Za to, že zubra nezabil, byl pochválen a odměněn. To je zvláštní, stejně jako podobná situace v šesté větvi Mabinogi. Tam bylo třetí pohromou postihnuvší Anglii ztrácení všeho připraveného jídla. Jednoruký héroj podzimní rovnodennosti Lludd, který měl místo té useknuté náhradní ze stříbra, se rozhodl záhadu objasnit. Podmínkou bylo, že neusne, a to se mu podařilo nořením do kádě s vodou. Dočkal se příchodu převelikého muže v brnění, který si opět chtěl odnést všechno jídlo. Lluydovi se podařilo muže přemoci a ten, prosíc za odpuštění, se stal jeho vazalem. Podobnost příběhů není jistě náhodná a k objasnění vede nutnost neusnout. Jedná se o stejnou snahu prodloužit vymezený solární čas, jako je i převlečení Patrokla do zbroje Achillovy, a tím zvítězit nad hérojem lunárního času. Zde se to podařilo stejně, jako biblickému Davidovi při zabití obrovitého Goliáše. Učinil tak opět lstí, vysvlékl se ze Saulovi zbroje a šel proti obrovi pouze s prakem. Pernštejnský zubr, keltský převeliký muž, trojský Hektór a biblický Goliáš jsou personifikacemi 100 lunací v závěru osmiletého Venušina cyklu a nemají nic společného s mýtickým býkem.

 

 

Jan Cinert

8. 2. 2014

(poslední úprava 17. 2. 2018)