Kniha Bylo to jinak | Jan Cinert

Místo Samova Wogastisburgu nalezeno


Snaha o objasnění umístění Wogastisburgu, kde Samo zvítězil roku 631/632 nad franským králem Dagobertem, trvá již dvě stě padesát let. Za tu dobu vzniklo množství názorů a představ o Samově říši a umístění Wogastisburgu. S trochou nadsázky se dá říci, že dosavadní hledači Wogastisburgu jej umísťovali pokud možno do blízkosti svého bydliště, tedy němečtí do Německa, čeští do Čech, moravští na Moravu a slovenští na Slovensko. Všechny tyto výklady byly již mnohokrát uvedeny a popsány jinde, a tak je zde již nemá cenu znovu podrobně rozebírat, pouze si je ukažme na mapě.1

 

 

Wogast

 

Na začátku se pro správné pochopení musíme zbavit nánosu výkladových vrstev, které se na celou záležitost nabalily. Postupovat lze pouze podle kritického posouzení textu Kroniky tzv. Fredegara, porovnání s dosavadními archeologickými nálezy a vše dát do souladu s etymologií.

 

Fredegar, 48, 68: Ve čtyřicátém roce Chlotarova kralování [623/624]; spojil se člověk jménem Sámo, národností Frank z kraje Senonago, s větším počtem kupců a vydal se ke Slovanům, příjmím Venedům, aby provozoval obchod. Slované počali již tehdy povstávati proti Avarům, příjmím Hunům, a proti jejich králi Chákánovi. Venedi byli již odedávna befulci Hunů, takže když se Hunové na některý kmen vojensky obořili, stavěli Hunové své sjednocené vojsko před jejich tábor, Venedi pak bojovali. Zmáhali-li se tito k vítězství, tu Hunové zaútočili, aby vzali kořist; jestliže však Venedi byli přemáháni, nabírali, pomocí Hunů jsouce posíleni, nových sil. Proto byli od Hunů nazýváni befulci, protože postupovali před nimi, postupujíce v bitevním utkání boj ve dvojím sledu.

Hunové chodili každoročně ke Slovanům přezimovat a manželky Slovanů a dcery jejich si brali do lože; krom jiných útisků platili Slované Hunům poplatky. Synové Hunů, které tito zplodili s manželkami a dcerami Venedů, konečně již nesnášeli útisk, a odporujíce panství Hunů, počali, jak jsem svrchu vzpomněl, povstávati. Když takto Venedi Huny vojensky napadli, táhl s nimi ve vojsku kupec Sámo, jehož jsem svrchu vzpomněl; a zde byl v boji proti Hunům tak prospěšný, až div byl, a nesmírné množství jich bylo mečem Venedů pobito. Venedi, vidouce prospěšnost Sámovu, zvolí si ho nad sebou králem a 35 let jim šťastně kraloval. Za jeho panování svedli Venedi mnohé bitvy s Huny; jeho radou a prospěšností Venedi vždy nad Huny zvítězí. Sámo měl dvanáct žen z rodu Venedů, z nichž měl dvacet dva synů a patnáct dcer.

Když Dagobert vládl sedmý rok [629/630]... Jeho schopnost budila tak velikou bázeň, že již z oddanosti přilezli podrobiti se jeho svrchovanosti a že i kmeny, které seděly při hranicích Avarů a Slovanů, na něm důsledně požadovaly, aby šel šťastně po jejich hřbetu, a plni důvěry mu slibovaly, že Avary, Slovany a jiné národnosti kmenů až k hranicím říše své svrchovanosti podrobí.

Toho roku [631/632] pobili v Sámově království Slované, příjmím Venedi, kupce Franků s četnějším lidem a oloupili je o věci; to byl počátek urážky mezi Dagobertem a Sámem, králem Slovanů. I vyslal Dagobert k Sámovi vyslance Sicharia, žádaje, aby dal spravedlivou náhradu za kupce, které jeho lidé pobili, a za věci, které neprávem uloupili. Protože Sámo nechtěl Sicharia viděti a nedovolil mu k sobě přijíti, předstoupil Sicharius se svou družinou před Sáma oděn krojem na způsob Slovanů a oznámil mu vše, co měl uloženo. Avšak, jak je v povaze pohanství a pýchy nešlechetných, Sámo nic z toho, čeho se jeho lidé dopustili, nenapravil, než toliko chtěl ustanoviti zásady, podle nichž by v těchto a jiných sporech, které mezi stranami povstaly, byla navzájem konána spravedlnost. Sicharius, jako pošetilý vyslanec, pronáší nato slova urážlivá, která uložena neměl, a hrozby proti Sámovi v ten smysl, že Sámo a lid jeho království jsou Dagobertovi povinní poddanstvím. Sámo odpovídaje, již obezřeleji řekl: „I země, kterou máme, je Dagobertova i my jsme jeho, jen když bude jeho vůlí zachovati s námi přátelství.“ Když Sicharius řekl: „Není možno, aby křesťané a sluhové boží mohli uzavřít přátelství se psy,“ Sámo oproti tomu odvětil: „Jste-li vy boží sluhové a my boží psi, je nám dovoleno, když vy ustavičně proti němu samému jednáte, trhati vás kousáním.“ I byl vyhozen Sicharius z dohledu Sámova; když to Dagobertovi oznámil, káže Dagobert zpupně hnouti vojskem z veškerého království Austrasiů proti Sámovi a Venedům; tu nastoupí vojsko třemi voji v bitevním šiku proti Venedům; taktéž i Langobardi, získaní Dagobertem, vpadli nepřátelsky do Slovan.

Zatím co Slované z opačné strany tu i tam činili přípravy, dobylo vojsko Alamanů s vévodou Chrodobertem vítězství v kraji, do kterého vkročilo. Též i Langobardi dobyli vítězství a Alamani i Langobardi přivedli s sebou ze Slovan převeliký počet zajatců. Když však Austrasiové oblehli pevnost Wogastisburg, kde zůstal velmi četný voj statečných Venedů, po tři dny spolu bojovali; tu jsou četnější z vojska Dagobertova mečem pobiti a potom úprkem, všechny stany a věci, které měli, zanechávajíce, se vracejí do svých sídel. Potom vpadnou Venedi do Durynska a ostatních krajů království Franků pustošit. Taktéž i Dervan, vévoda kmene Srbů, kteří byli z rodu Slovanů a ke království Franků kdysi patřili, přidal se se svým lidem ke království Sámovu. A tohoto vítězství, které Venedi nad Franky získali, dobyla ne tolik statečnost Slovanů, jako poblouznění Austrasiů, kteří znamenali, že u Dagoberta upadli v nenávist a že jím budou neustále olupováni."

Když bylo Dagobertovi v desátém roce [632/633] jeho panování oznámeno, že vojsko Venedů vkročilo do Durynska, hne se s vojskem z království Austrasiů z města Met; přešed Ardeny, přistoupí s vojskem k Mohuči, hodlaje překročit Rýn; s sebou má družinu vybraných statečných mužů z Neustrie a Burgundska, s vévody a hrabaty. Vyšlou Sasové k Dagobertovi posly žádajíce, aby jim slevil poplatky, které do státní pokladny platili.

V jedenáctém roce [633/634] kralování Dagobertova, když Venedi na rozkaz Sámův statečně doráželi a opětovně po překročení svých hranic za účelem pustošení království Franků vpadali do Durynska a ostatních krajů, přišel Dagobert do města Met a na radu biskupů i velmožů a za souhlasu všech předáků svého království povýšil svého syna Sigiberta na krále v Austrii a povolil mu, aby měl sídlo v městě Metách. … Potom je známo, že Austrasiové svým úsilím prospěšně bránili hranice a království Franků proti Venedům.

[635/636] … Vévoda Radulf, syn Chamarův, kterého Dagobert ustanovil v Durynsku za vévodu, se v četnějších půtkách střetl s vojskem Venedů, přemohl je a obrátil na útěk. Z toho pýchou unesen, choval se proti vévodovi Adalgiselovi při různých příležitostech nepřátelsky a již tehdy počal chystat vzpouru proti Sigibertovi. A tak jednal podle přísloví: kdo miluje půtky, zamýšlí sváry.

 

Použit překlad podle Z. Měřínského (2002) s ponecháním dlouhé hlásky -á- v Samově jméně.

 

  1. Z textu kroniky nevyplývá, že franský kupec byl prvním sjednotitelem západních Slovanů. Spíše byl franský dobrodruh, který se jako významný člen skupiny obchodníků s ozbrojeným doprovodem vydal roku 623/624 za obchodem ke Slovanům, nebo slovanský kníže, jakým byl i Valuk snad Karantánii. V této době vypuklo v tzv. kontaktní zóně mezi Slovany a Avary protiavarské povstání. Kupec Samo této situace využil a přidal se na stranu Slovanů i s kvalitními franskými zbraněmi se kterými jeho výprava mohla také obchodovat. Díky této prospěšnosti a zjevně i organizačním schopnostem, jej místní Slované zvolili jako svého účelově zvoleného knížete. Z právního hlediska by byl totiž Samo u Slovanů bezzemek, bez dědických nároků. V případě domácího původu by byl Samo prostě vybrán z ostatních rodových náčelníků a zvolen za knížete.

  2. Není možné, aby Samo vytvořil rozsáhlou říši. Za knížete jej mohli uznávat pouze ti, pro které to mělo nějaký smysl. To znamená pouze zemědělští Slované v kontaktní zóně s nomádskými Avary a případně i někteří na sever od této oblasti. Je nemožné, aby Samovu svrchovanost uznávali občinoví a rodoví náčelníci roztroušených obcí ve vnitřních Čechách, kteří o Avarech v podstatě nic nevěděli. Zároveň je nepředstavitelné, jak by Samo takové obyvatelstvo složené z nově příchozích Slovanů a starousedlíků mohl ovládat a celé území spravovat. Známé mapy novodobých historiků ani nezohledňují skutečnost, že tehdy byly Slovany osídleny pouze malé nížinné oblasti v povodí velkých řek lidem s hrnci Praha-Korčak. Samo přece nemohl ovládat neosídlená území! Ani úniková varianta, že se jednalo o jakýsi kmenový svaz není přijatelná. Vždyť žádné kmeny nebyly a i kdyby byly, proč a proti komu by mělo smysl takový kmenový svaz vytvářet? Představa o rozsáhlé říši je založena pouze na údaji: ...potom vpadnou Venedi do Durynska..., který je zařazen hned za bitvu u Wogastisburgu a ... Taktéž i Dervan, vévoda kmene Srbů,... přidal se se svým lidem ke království Samovu. Podle toho je odvozováno, že Samo musel ovládat i Českou kotlinu ležící mezi Samem ovládanou oblastí v Pomoraví a Srbskem. Tak jako v titulu král, i zde se projevuje u burgundského kronikáře neznalost poměrů u západních Slovanů. Je třeba si uvědomit, že každý kronikář zapisoval ze zprostředkovaných informací či zápisů. Původním smyslem informace mohlo být pouze to, že dříve loajální Dervan se přidal na stranu nepřátel Dagobertova království, a protože v témže roce byl nepřítelem i Samo, vznikla podoba zmíněných vět. Jak by se Samo mohl v 7. století s Dervanem odděleným masivy Českomoravské vysočiny a Krušných hor domlouvat na vojenské a politické spolupráci? Samo jistě nebyl hloupý a věděl, že u Wogastisburgu vyhrál bitvu, ale válku by již vyhrát nemusel. Nebylo v jeho zájmu napadat franské království, ale udržet stav po vyhrané bitvě. Kronikářův přídavek k roku 633/634, že Slované vpadli do Durynska na Sámův rozkaz, je už zcela nepřijatelný. Následujícího roku Dagobert směřoval odvetu s důslednou pacifikací pouze proti Dervanovým Srbům, zatímco o Samovi, který měl dát rozkaz k napadení Durynska, není už od roku 631/632 žádná zmínka. Fredegar zřejmě neměl přesnou představu o vzájemné poloze Samova území a Durynska. Z kronikářova pohledu totiž obě území ležela směrem na východ od franského království.

  3. Zkusme si přiblížit, proč se tzv. Fredegar hned po popisu bitvy u Wogastisburgu zmiňuje o vpádu Venedů do Durynska a knížeti Dervanovi. V tomto případě se musíme přenést od svých psacích stolů a počítačů do klášterního skriptoria v 7. století. Kronikář zaznamenal sled svých myšlenek a vědomostí, tedy že po bitvě došlo k slovanským vpádům do Durynska. Potom se již zmíněným vpádům věnoval více při vložení do příslušných roků. Možná si uvědomil, že dřívější zmínka je pak zavádějící, jenže na drahém pergamenu nemohl učinit to, co děláme dnes jedním tahem myší u počítače a kliknutím, takže sled myšlenek zůstal vložen do zápisu tak, jak se odvíjely v kronikářově hlavě. Takové opakování není v kronikách ojedinělé, a proto i my nyní tomuto opakování nemůžeme přikládat výjimečný význam.
  4. Dnes je nejčastěji Wogastisburg umísťován na vrch Rubín u Podbořan.2 Na tomto pozdějším předpokládaném lučanském ústředí byly nalezeny poměrně četné předměty původem z karpatské kotliny ze 6.–7. století.3 Z toho však nelze vyvozovat nějakou významnou vazbu Čech na avarský kaganát nebo Samovo tzv. království. Rubín totiž leží na, dnes pro historické bádání nedoceněné, staré a významné stezce, pro kterou používám termín Panonsko-srbská. Vytyčuje ji rakouské Pokampí, Jihočeská pánev, Strakonicko, Plzeňská pánev, hradištní vrchy Vladař a Rubín, povodí Bíliny a Nakléřovský průsmyk.4 Zmíněné nálezy jsou pak dokladem existence této kupecké stezky, nikoliv nějakého opevněného sídla na tomto místě v 7. století.
  5. Je nemožné, aby Samo přinutil své Slovany k pochodu do severozápadních Čech a ke statečnému boji na jim neznámém místě. Tehdy v době nerozvinutých feudálních vztahů mohli Slované provádět pouze rychlé kořistnické výpady pod dočasně zvoleným vůdcem, nebo bránit své vlastní území. Samo také nebyl avarský kagan, opírající se o hierarchii nomádských klanových velmožů vytvořenou během pochodu z asijských stepí a při zaujetí nové země. Ta se ostatně kolem roku 626 po sedmdesáti letech rozpadla, protože neměla již své původní opodstatnění.
  6. Není možné dále odvozovat podobu Wogastisburgu a i jeho umístění z popisu hradby odbojného durynského vévody Radulfa, opět podle tzv. Fredegara k roku 641: ...Vida to Radulf, vybudoval na kterési hoře nad řekou Unstrutou v Durynsku hradiště opevněné koly; tam shromáždil se všech stran co nejvíce vojska a na tom hradišti se s ženami i dětmi opevnil ke své obraně. Když tam přišel Sigibert s vojskem svého království, oblehlo vojsko hradiště se všech stran; Radulf však v něm seděl, znamenitě jsa přichystán k bitvě... (pozn. Radulf nakonec zvítězil). Z textu jasně vyplývá, že Radulf nalezl útočiště na neosídlené a nepojmenované hoře, proto je lokalizována řekou Unstrutou v Durynsku. Naopak, Wogastisburg není blíže určen, a potom to bylo tehdy všeobecně známé a pojmenované místo, které bližší lokalizaci nepotřebovalo. Nebyl tedy útočištěm, nebo kolovou hradbou opevněnou pohraniční pevností na neznámé hoře, ani čímkoliv obdobným.
  7. I kdybychom připustili, že skutečně Samo mohl mít nějaké vazby s Dervanem, pro umístění Wogastisburgu do Čech to není podstatné. Ke spojenectví by došlo podle řazení událostí v kronice až po bitvě u Wogastisburgu, a tak není dáno, že by Samo ovládal Českou kotlinu již před bitvou. Potom se nemůže s jistotou předpokládat, že by hlavní proud Dagobertova vojska směřoval do Čech a měl by se zde také nalézat Wogastisburg.

     

    Smova_e

     

    Příčiny bitvy u Wogastisburgu

     

    Z kroniky tzv. Fredegara je zřejmé, že se mohlo jednat o kupecký spor, jenom se nemohl odehrát tak, jak je popisován. Skutečné přepadení franské kupecké výpravy je málo pravděpodobné, protože příchod kupců byl ve všeobecném zájmu a kupci byli na daném území vítáni a chráněni. I kdyby došlo k přepadení nějakými loupeživými vyděděnci, nebo lidmi ze sousední sídelní oblasti, bylo by Samovým prvořadým zájmem, aby byla celá věc řádně vyšetřena a odčiněna, neboť nejdůležitější bylo pokračování nerušených obchodních vztahů. V kronice je přepadení uvedeno jako účelová záminka pro následující vojenský vpád.

    Jako pravděpodobnější se dá odvodit následující. Samo po několika letech svého uznání za vládce v zájmu navýšení příjmů udělal nějaký nový pořádek na svém území. Mohlo to být přeložení části dálkové trasy, nebo prodloužení jím kontrolovaného území na hlavní stezce. V každém případě mohlo být jeho zájmem v prvé řadě navýšení vybíraného mýtného, nikoliv nějaké poplatky od nemajetných Slovanů. Franská výprava, která novoty nerespektovala, byla potrestána zabavením zboží. Připomeňme si slova: … Sámo nic z toho, čeho se jeho lidé dopustili, nenapravil, než toliko chtěl ustanovit zásady, podle nichž by v těchto a jiných sporech, které mezi stranami povstaly, byla navzájem konána spravedlnost. Samo si tedy spor s Franky nepřál, ale zároveň se nechtěl vzdát svých výhod. Vždyť měl údajně třicet sedm dětí s dvanácti manželkami a musel se o rodinu postarat! Velké vojenské tažení proti Samovi by se těžko odehrálo kvůli nevyplacené náhradě za uloupené zboží.

     

    Průběh bitvy u Wogastisburgu

     

    Tažení vojska krále Dagoberta se uskutečnilo ve třech proudech. Z Itálie táhli Langobardi, z prostoru severně od Alp Alamani a rovněž tak hlavní proud, Austrasijci. Podstatou staré římské taktiky tažení ve více proudech bylo zajištění snadnějšího zásobování pochodujícího vojska a následné spojení všech proudů až na okrajovém území nepřítele po překonání hlavní terénní překážky. Tím se zabránilo možnému soustředění bránícího vojska na jednom místě. U nás je to přesvědčivě doloženo u franského vpádu do Čech roku 805 a přesný opak u tažení císaře Lothara roku 1124. Tehdy jej český kníže Soběslav I. porazil v bitvě u Chlumce, když se na průchod jediného proudu císařova vojska připravil u Nakléřovského průsmyku. Chytře si s tímto problémem poradil roku 936 Boleslav I. Rozdělil vojsko na dvě části a odděleně zaútočil na oba proudy vojska Oty I. po jejich překročení Krušných hor, ale ještě před plánovaným spojením. Také nakonec zvítězil.

    Tím je dáno, že i roku 631/632 se měly tři proudy Dagobertova vojska setkat hned po samostatných přechodech přes hlavní terénní překážku, za kterou již bylo Samovo území. Jestliže Samo vládl Slovanům v oblasti u soutoku Dunaje s Moravou a soutoku Moravy s Dyjí, byl touto překážkou střední Dunaj. Langobardi museli procházet po úseku Jantarové stezky obcházející z východu Alpy a vedoucího z Aquileje do antického Carnunta. Alamani a Austrasijci jedině od severu po silnici lemující starou římskou hranici na Dunaji. Daný krajinný reliéf vymezuje úsek Dunaje pro možné oddělené přechody vojsk do Samova území mezi ústími řek Kampy a Moravy. Dnešní zregulovaný tok Dunaje neumožňuje jisté určení možností jeho překonání v 7. století, umožňují to však archeologicky nalezené římské tábory severně od Dunaje na trasách pokračujících stezek. Jistým přechodem je oblast Carnunta, jinak by původně zimní tábor legie nepřerostl v antické město. Zároveň leží na trase Jantarové stezky a její pokračování dále na sever určují nalezené římské tábory v dnešních Engelhartstteten a Stillfried a sídliště v Bernhardsthal. Další možností přechodu je Vídeň (Vindobona), která je stejným případem jako Carnuntum, včetně odbočky Jantarové stezky. Zde další průběh stezky určují tábory v Kollobrunn a Mušově. Třetím přechodem je oblast u ústí řeky Kampy, u které byly nalezeny tábory ve Fels am Wagram a Plank am Kamp. Zde se dostáváme k tomu hlavnímu. Naproti ústí Kampy se nachází město Traismauer, které je postaveno na ruinách tábora římské jezdecké kohorty zvaném Augustianis!

     

    Picture_3

     

    Wogastisburg-krajina

     

    Nyní je již jasné, co se skrývá za větou: ...Zatímco Slované z opačné strany tu i tam činili přípravy... V očekávání hlavního náporu ze západu, překročili Slované v místě prvního možného přechodu nepřátel Dunaj a obsadili bývalý malý římský tábor Augustianis. Není jisté jestli učinili totéž u dalších možných přechodů, ale je méně pravděpodobné slovanské obsazení bývalých velkých legionářských táborů i s přilehlým osídlením Vindobona a Carnuntum. Na jejich obranu by Samovi Slované asi neměli dostatek sil, vznikla by komplikace s předpokládaným přetrvávajícím multietnickým zbytkem romanizovaného obyvatelstva a hlavně, tzv. Fredegar by všeobecně známé názvy míst zřejmě zaznamenal.

    Langobardům a Alamanům se podle toho podařilo samostatně překročit Dunaj, ale jejich výrazný vojenský úspěch, který vyplývá z textu se nemohl uskutečnit. Nejprve se obě vojska musela sejít na sjednaném místě a čekat na Austrasijce před plánovaným společným vpádem do vlastního středu Samova území. Vyloučit nelze boj se slovanskými zálohami umístěnými dále od břehu, ale na tomto Slovany řídce osídleném území nemohli získat převeliký počet zajatců. Zároveň museli území rychle vyklidit před návratem vítězů od Augustiany a podmínkou pro bezpečný návrat Alamanů po římské silnici je přítomnost těchto vítězných Slovanů již na opačném, slovanském břehu. To vše bylo uskutečnitelné pouze tak, že zatím co se Slované od Augustiany přepravovali zpět přes Dunaj, ve stejném čase činili totéž nazpět na svých přechodech i Langobardi a Alamani. Za těchto zúžených časových a prostorových podmínek nemohlo dojít k významnému plenění slovanského území. Dá se odvodit, že Fredegarův výrok je pouze zdůrazněním rozdílu mezi úspěchem Langobardů s Alamany a porážkou Austrasijců.

     

     

    Skizze_Kastell_Augustianis

     

    Samovo sídlo

     

    Nalezení Wogastisburgu však ještě neřeší umístění vlastního Samova sídla. Průběh bitvy ukazuje, že v této době byl za hranici stále považován římský limes na středním Dunaji. Také sporadické archeologické doklady časně slovanské přítomnosti byly nalezeny pouze u severního břehu. Sídlo „krále“ Slovanů by se tak mělo nacházet někde v dolním Pomoraví.

    Podobu sídla by určila skutečnost, že Samo mohl opravdu pocházet z kulturního prostředí bývalých římských kolonií a těžko by pak u Slovanů bydlel v zemnici nebo jednoduchém srubu. Nalezení lokality pro dané období s výraznými rozdíly v zástavbě a hmotném vybavení by určilo Samovo sídlo. Archeologické výzkumy v Pomoraví ani v Podyjí zatím nic takového nestanovily, ovšem vzhledem k Samově cizokrajnosti není nutné se automaticky tlačit do představy o kontinuitě pozdějších předvelkomoravských sídel se sídlem Samovým. Teoreticky mohlo Samovo krátkodobě existující sídlo dosud uniknout pozornosti archeologů. Ján Steinhübel uvažuje o možnosti, že Samovo sídlo bylo na hradištním vrchu Děvín u Bratislavy. Možné by to bylo, Samo by využil pozůstatky římského opevnění. Tato možnost je nyní doplněna nalezením prozatím nejvhodnějšího archeoastronomického data založení trikonchální baziliky na Děvíně v roce 630. Pak je dále zajímavá skutečnost, že biskup sv. Amand měl provést neúspěšnou misii u Slovanů někde u Dunaje po roce 630. (K tomu viz článek Archeoastronomické datování předrománských kostelů.) Pokud by se stáří baziliky podařilo jiným způsobem ověřit, došlo by na výše zmíněnou potřebu nalézt ve slovanském prostředí vyvinutou architekturu, jako doklad Samova sídla.

    Nelze ovšem přehlédnout Fredegarův výrok vložený do Sámových úst: I země, kterou máme, je Dagobertova i my jsme jeho, jen když bude jeho vůlí zachovati s námi přátelství. Tady se dostáváme k možnosti dosti zásadní revize o dosavadní představě podstaty Samova působení u Slovanů. Samo byl zvolen „králem“ v době protiavarského povstání. To neznamená, že podstata této funkce byla naplňována i o osm let později. Byla již zmíněna jedině možná příčina sporu s Dagobertem, totiž o ovládání kupeckých stezek. Potom je možné, aby Samo s podporou sňatky spřízněných slovanských významných rodů ovládl oblast křížení kupeckých stezek v regionu, včetně pravého břehu Dunaje se starou římskou silnicí, kde se nacházela i Augustiana. Pak by Samovým následným sídlem skutečně mohla být i Augustiana. Součástí sporu mohlo být také ovládnutí části alpské stezky vedoucí přes dnešní Graz a St. Pölten a dále pokračující Pokampím přes Znojemsko do Pomoraví. Je samozřejmě otázkou, zda v této době bylo pro kupce výhodné používat tento obtížněji průchozí spoj horskými průsmyky v zájmu bezpečí před Avary, namísto pohodlné římské silnice na tradiční trase Jantarové stezky. Zde můžeme pouze spekulovat, na druhou stranu se dá považovat za jisté, že nějaký takový zásah do svrchovanosti franské říše byl skutečně možnou příčinou války, na rozdíl od nevyplacené náhrady za uloupené zboží.

    Tato koncepce se objektivně jeví rovněž jako poměrně přijatelná, byť přesný obraz rozsahu a způsobu Samova ovládání tohoto regionu není možné vytvořit. V tomto případě také není nutné měnit výše uvedený průběh franského vpádu, neboť Samova vojenská hotovost, snad i najmutá z poplatků mýtného, by skutečně byla hlavně slovanská a příchozí ze severu. Vedle porážky Sama Dagobertem muselo být cílem vpádu i plenění na slovanském území, jako odměna pro vojsko. Můžeme také jinak číst význam dosavadních archeologických nálezů. Jestliže Germáni zničili, mimo jiné, Augustianu a posléze zde žili v chatkách mezi ruinami, není to totéž, jako když Samo ovládl tuto oblast. Předpokládaný úzký výběr Slovanů, kteří by se nacházeli trvale v jeho okolí společně se zbytky romanizovaného obyvatelstva, včetně Germánů, by se jistě rychle a ochotně vzdal své zaostalejší hmotné kultury, takže slovanská přítomnost v Augustianě by pak nezanechala žádné stopy. U tohoto místa, dnes město Traismauer, se zároveň uplatňuje známý problém s nemožností dostatečného archeologického výzkumu, jako u všech průběžně osídlených sídel až do dneška. Níže po proudu Dunaje se nalézá dnešní Zwetendorf na místě římského tábora Asturis. Předpokládá se, že podle původního Cewentindorf a Zu Wendendorf by název mohl být dokladem původního slovanského osídlení.5 Má-li toponymum něco společného se Slovany, těžko z období 7. století; dvoukořenový typický německý název je jistě pozdější s významem „ves směrem ke Slovanům“. Nedostatek informací nyní neumožňuje jasné přiklonění se k možnosti ztotožnění Sámova sídla s Augustianis.

     

    Wogastisburg z pohledu etymologie

     

    Název Augustianis pro římský tábor jízdního oddílu uvádí vojensko administrativní soupis zvaný Notitia dignitatum z let 425–433 n. l., avšak využívající starší zdroje. Opevnění tábora z 2. poloviny 1. století n. l. bylo původně dřevohliněné, od 2. století kamenné a pozůstatky jeho poslední fáze jsou dodnes součástí středověkého městského opevnění. Pevnost byla zničena na počátku 5. století požárem a v pozdním 5. století je v troskách doloženo chudé germánské osídlení v jednoduchých chatkách.

    Tzv. Fredegar (asi byli tři autoři) psal svojí kroniku hrubou vulgární latinou. Pro ní je příznačná změna latinské dvojhlásky Au na O a přiblížením jmenného kořene germánskému gast ,host, kupec, vznikl z August(-ian-is) tvar *Ogast(-is)-. Po přidání protetického W- a druhého kořene -burg s významem ,vyvýšené a hájené‘, později ,opevněné místo‘ vzniklo Wogastisburg.

     

    Pentiger._mapa

     

    Zajímavý je vznik dnešního názvu města Traismauer stojícího na místě Augustiany. Nejstarší originální zápis je v darovací listině Ludvíka II. Němce z 20. 11. 860 salzburskému arcibiskupovi Adalwinovi: curtis (dvůr) ad Trigisimam. Podobně na tzv. Peutingerově mapě (Tabula Peutingeriana) z 12. století, vytvořené z části na základě mapy Agrippovy z doby před rokem 12 př. n. l. se zaznamenáním stavu ve 4. století, je uvedeno Trigisamo. Odmyslíme-li si vokály, zůstane první kořen v podobě t-r-g, který je použit v řadě multilingvistických slov s posunutým významem, například je nejvíce znám drak (lat. řec. dracó), jako zoomorfikace stínu.

    Pro dobu vzniku toponoma není snadné určit s jakým posunutým významem byl slovní kořen použit. Podle K. J. Zeusse je první vokál -i- chybně zapsaný a rekonstruoval tvar toponyma na *Tragisamum, odvozený od předpokládaného keltského názvu řeky *Tragisa.6 Jenže vývoj gótského triggiws [čti tringvs] ,věrný‘ k německému treu ,věrný‘ má obdobu v Trigi(samo) a pozdějším treu(sma). Není tím jisté, zda K. J. Zeuss vyslovil správný předpoklad, a že známé zapsané tvary jsou opravdu odrazem původního keltského názvu. Kořen Trig(is) má nejblíže ke gótským triggws ,věrný‘ a trigo ,smutek‘, ale pro názornost si uveďme dále např. stsev. draga ,vléci, táhnout‘, něm. tragen ,nést‘, ir. tráigit ,odliv‘ a traig ,noha‘, kelt. treio ,valit se zpět‘ a *tragh ,vytáhnout, hýbat se, běžet‘ a též slovanské draga/dráha.

    Původní obsahový význam názvu se dá tedy stanovit pouze rámcově, převažují však vlastnosti boha zimní poloviny roku, a to stín, voda, návrat zpět a rychlý pohyb.7 Z obou skutečně dochovaných tvarů se jako správnější jeví tvar Trigisamo. V době vytvoření Pentingerovy mapy se již používala podoba Treisinmure (1112) a Trigisamo tak mohlo být pouze hodnověrně opsáno ze starší předlohy. Naopak dříve zapsané Trigisimum (860) je zapsaný vyslechnutý výrok, který mohl být spíše zkomolen.

    Nelze zcela vyloučit stále opakovaný předpoklad podle K. J. Zeuse, že dnešní název řeky Traisen měl již svojí keltskou obdobu, třeba i blízkou *Tragisa. Teorie je však vlastně postavena pouze na podobném použití přípon (Trig)-is-amo u jiných původně keltských názvů, např. Seg-is-ama, Blet-is-ama a Reg-is-amus.8 Posloupnost známých tvarů toponyma s K. J. Zeusem v souladu ovšem není:

     

    Augustianis (před 5. století) – římský název.

    *Wogastisburg (před 1. polovinou 7. století) – burgundské/franské přetvoření předchozího římského názvu.

    Trigisamo/Trigisimam (860) – Jedná se o překlad kořene gast- na trig- (obojí primárně stín) jinou germánskou skupinou. Dá se vyslovit předpoklad, že tak mohli učinit Ostrogóti během své italské říše v 1. polovině 6. století, neboť její hranicí byl také střední Dunaj, nebo tímto územím se přesouvající Langobardi, případně nově se vytvářející Bavoři. Nebo v duchu K. J. Zeuse původně místně platný název řeky (?) – místa, brodu (?) by se obecně začal používat až za bavorské kolonizace po porážce Avarů, to je kolem roku 800.

    treusma (12. století k roku asi 833) – Podivné zkomolení předchozího názvu nově příchozími Bavory (viz též dále), zároveň pod vlivem vývoje německého jazyka (-i- → -eu-) a ztráta -g-.

    Treisinmure (1112) → Traismauer (dodnes) – Naprostá ztráta původního významu, včetně koncovky; smysl toponyma je již Traiská zeď.

    Jak je z přehledu vidět, nedá se přes známé tvary toponyma odvodit přímý vývoj K. J. Zeusem předpokládaného keltského názvu řeky *Tragisa na dnešní název řeky Traisen a přenesení hydronyma na toponymum.

     

    Tento únavný etymologický rozbor bylo třeba uvést nejen proto, že do něho etymologicky Wogastisburg zapadá, ale také, že se vnucuje svůdná myšlenka vysvětlit Trigisamo jako *Trъgъsamъ, čili Trh Samův, nebo jako Trh významný/společný (dnes osamocený). Nebyli by to pak Ostrogóti nebo Langobardi, ale Slované, kteří by dali Augustianě/Wogastisburgu nový název. Trh Samův můžeme ale vyloučit, protože by slovní kořeny měly být obráceně, tedy Samův trh – *Samъtrъgъ. Z pohledu moravských Slovanů by bylo *Trъgъsamъ skutečně významným a osamoceným spojením hlavní moravské stezky směrem do Bavorska, odkud se také dovážela sůl. Rovněž se sem po vyhnání uchýlil Pribina a později vybudovala bavorská hrabata Wilhelm a Engilšalk nad Traismauerem pevnost (Venusberg) proti Moravanům. I zde by však muselo v zápisech dojít ke změkčení tvrdého jeru na -i- místo -u-, a rovněž by pořadí kořenů mělo být také obráceně, tedy Samo(statný)trh. K uplatnění slovanského názvu by mohlo dojít pouze za dlouhodobé a významné přítomnosti Slovanů, té odporuje archeologický výzkum. Takové případné hypotéze se dá přiřadit skutečně velmi malá pravděpodobnost.

     

    Co k tomu měl Záviš Kalandra?

     

    Postavy vládce Sama se ve své knize České pohanství, 1947, dotkl i Záviš Kalandra. Byť levicový, přece však výrazný intelektuál také v případě Samově došel k několika výborným a stále aktuálním postřehům. Porovnal jeho jméno s prvním kořenem sam- v samedi (fr. sobota) a Samstag (něm. sobota), dále s dies Saturni (lat. sobota) a došel k předpokladu, že Samo je vlastně germánská mýtická personifikace roku, tedy obdoba českého Kroka. Správně se mu jevil podezřelý počet 12 Samových manželek, neboť odpovídá 12 měsícům v roce a upozornil, že sicarius (→ posel Sicharius) znamená v latině zákeřný vrah.

    Přidejme k tomu nyní, že použití lsti převlečením se Dagobertova vyslance Sicharia za Slovana, aby byl vpuštěn před Sama, je rovněž starým mýtickým prvkem. Nejznámější je snaha přelstít běh času Patroklovým oblečením do Achilovy zbroje v Trojské válce, čímž měl být poražen Hektór ,Stovák‘, čili personifikace sta lunárních měsíců. Stejně se převlékl do Neklanovy zbroje Tyr9, původně též David do zbroje Saulovy10 a v náznaku i syn starého muže do zbroje Vladimírovy11. Motiv převlečení do zbroje se uplatnil také v ludmilské legendě zvané Bödecký rukopis. Zde je to zvolání Proměňte se!, po němž Bořivojovi spolustraníci na sněmu vytáhli ukryté zbraně a zvítězili nad jeho odpůrci. Trochu jinak použil totéž tzv. Dalimil.

    Rovněž počet 22 synů a 15 dcer je velmi důležitý. Jsou to z nějakého důvodu počty navýšené o tři, oproti 19 synů trojského krále Priama, které měl s manželkou Hekabé, a jejich 12 dcerám. Číslovky zaznamenané v mýtu o Trojské válce mají jasnou logiku. Priamos měl i s dalšími ženami celkem 50 synů, což je polovina lunací v osmiletém Venušině cyklu, z nich 19 s manželkou Hekabé odpovídá počtu roků lunárně–solárního cyklu a 12 dcer je počet ukončených lunací v jednom solárním roce. Z toho je zřejmé, že v Samově příběhu s dobýváním Wogastisburgu jsou použity sice částečně pozměněné číslovky, ale systémově. Odpovídají příběhu o dobývání jiného města, Troje, jehož mýtický král je rovněž spojen se solárním principem. Takže počet dcer byl sice navýšen o tři, ale naopak se 12 lunací správně použilo u počtu manželek héroia jednoho solárního roku Sama.

     

    Použití mýtických prvků však přímo neznamená, že zapsaný příběh se nikdy neodehrál. V tomto nelze s Kalandrou souhlasit13. To bychom museli také popřít historičnost knížete Oldřicha, protože u něho byl použit prastarý mýtus O ženě u vody, zde Oldřichovo spatření Boženy u studny14. Fredegarův záznam je běžnou formou zapsání skutečného příběhu až po smísení se střípky z tehdy známých mýtů. Rovněž je třeba si všimnout, že mýtické prvky jsou přítomny pouze v první a šířeji rozvedené vrstvě vypravování o tom, co předcházelo vlastní bitvě u Wogastisburgu. Popis samotné bitvy a následujících událostí týkajících se Slovanů jsou již pouhými administrativními záznamy. Dá se pak vyslovit předpoklad, že Fredegar v kronice před strohé záznamy z bojů se Slovany zařadil vyprávění kupců nebo potulných divadelníků o Samovi, již obohacené o mýtické prvky. V mýtech je časté soupeření rovnodennostních héroiů a hlavní a oslavované bylo vítězství jarního héroia nad jeho podzimním protějškem, případně prvotním bohem počasí. Jestliže král Dagobert prohrál, byla historická událost rozšířena o příslušný mýtický princip.

     

    A co dále?

     

    Podivně zkrácený tvar treusma pochází z tzv. Conversio ... (archetyp se předpokládá asi z roku 871). Je uveden v souvislosti se křtem vyhnaného knížete Pribiny v předpokládaném roce 833 (v literatuře i 828) v místě zvaném Treusma (loco treusma nuncupato). Nyní je nutné zdůraznit často přehlíženou věc. Zkrácená podoba názvu treusma je pouze uváděná k roku 833, ale nepochází z tohoto roku a ani z roku 871. Pochází absolutně až z konce 12. století, neboť v této době vznikl nejstarší kompletní dochovaný opis Conversia! Tím se opět dostáváme k pochybnému tvrzení tohoto spisu, že Pribina pocházel z Nitry.15 Hodnověrně popsaný, či opsaný Pribinův příběh podle archetypu by namísto treusma musel mít ještě Trigisamo či Trigisimam, nebo naopak ve 12. století již používané aktualizované Treisinmure (1112). Tvar treusma tedy pochází z mezidobí a tím z doby již vzdálené Pribinově příběhu.

    To se týká rovněž Nitry. Conversio dále ve vložené větě uvádí, že Pribinovi byl (asi před rokem 833) vysvěcen kostel na místě zvaném Nitrava (nitraua). Ovšem v souvislosti se zřízením Wichingova biskupství v roce 880 je v Industiae tuae (opis z 11. stol.) uvedeno ecclesia Nitrensis a potom jsou známy jen obměny tvaru Nitra až dodnes. Někdy je vývoj použití přípon -a (← *ja) a -ava (← *javá) opačný. Například u Vltavy je původní přípona -a, podle Wulth-a (1113), ale pak Wlit-aua (před 1125) → Vlt-ava a také Zazo-a (před 1125), později Sáz-ava16. Tvar Nitrauensis, tedy s příponou -ava, použil nejspíše jako první až pasovský biskup Pilgrim ve svých falzech ze 70. let 10. století. Jinak zatím nedoloženě lze vyslovit domněnku, že v Conversio byla v názvu Nitry také dodatečně mylně přidaná, v jiných názvech a slovech však užívaná, slovanská přípona -ava až v opisech pod vlivem Pilgrimových falz. V takovém případě by ovšem teprve v té době mohla být vložena i vůbec celá věta o Pribinově nitranském původu včetně zmíněného podivného tvaru treusma pro Trigisamo/Treisinmure. Při etymologickém posouzení Wogastisburgu tak mimoděk objevujeme další střípky do mozaiky odporující dosud samozřejmému výkladu, že Pribina pocházel z Nitry.

     

    Závěrečné vyhodnocení

     

    Máme-li objektivně vyhodnotit záležitosti kolem Samova Wogastisburgu, lze tak učinit v následujících bodech.

    1. Ze všech lokalit, na které byl dosud umísťován Wogastisburg, pouze u Augustiany dochází ke shodě ve více ohledech. Vyhovuje z pohledu etymologie, geografie, čili umístění vzhledem k Samem ovládanému území, geomorfologie, čili prostoru vhodném pro přechod hlavní překážky třemi proudy vojsk a z pohledu možných komunikačních spojení. Přiřazení Wogastisburgu k ruinám Augustiany je možno považovat za téměř jisté.

    2. Ztotožnění Augustianis/Wogastisburgu se Samovým sídlem je velmi málo pravděpodobné. Etymologie a archeologie tuto možnost nepodporují.

    3. Poloha Augustianis/Wogastisburgu určuje, že není nutné vytvářet romanticko-národovecké představy o rozsáhlé Samově říši nebo kmenovém svazu.

    4. Podstatou franckého vpádu roku 632/633 bylo zamezit rozšiřování Samova vlivu na kupecké stezky vázané na panství Langobardů, Alamanů a Austrasijců. Neúčast Bavorů na tažení ukazuje, že jako nejbližší sousedé Samova území s ním byli nějak obchodně a politicky svázáni a také mohli mít obavy z odvetných vpádů.

    5. Z Fredegarova vyprávění o tom, co předcházelo bitvě u Wogastisburgu se dá hodnověrně přijmout pouze to, že došlo k protiavarskému povstání a Samo byl Slovany uznávaným vládcem, byť rozsah jím ovládaného území a zvláště jeho přesah na pravý břeh Dunaje se nedá určit. Samovo jméno je nejspíše přetvořené podle samo (sthněm. sémě), s primárním významem jarní počátek roku, kdy se oralo a silo, přeneseně pak letní polovina roku a nakonec princip 30letého roku planety Saturn. Ve světové mytologii se s uplatněním kořene sam setkáváme v souvislosti se slunečnými héroi či bohy, například již u akkadského Šamaše. O přesném původním znění jména historické postavy franckého kupce se dá pouze spekulovat. Dokonce i jeho franský původ není jistý.

    6. Nejdříve se k řešení přiblížil J. Dekan v roce 1951. Wogastisburg umístil rovněž na pravý břeh Dunaje a uvažoval o dnešním Melku, Vídni a římském táboře Carnuntum.

     

     

    Jan Cinert

    25. 10. 2010

    (poslední úprava článku a dodatku 21. 10. 2015)

     

    Dodatek z 28. 6. 2011: V úvodu článku poukazuji na dosavadní, většinou poněkud národovecký přístup k lokalizacím Wogastisburgu. Sám jsem ovšem podlehl pocitu, že když v České republice nebylo v poslední době publikováno k umístění Wogastisburgu nic nového, nestalo se tak ani ve „zbytku světa“. Slovenský historik Vincent Sedlák zveřejnil v roce 1992 svojí lokalizaci Wogastisburgu k ústí říčky Aist severně od Dunaje. Na rozdíl od dřívějšího umístění na střední Dunaj J. Dekana přidal etymologické zdůvodnění, že původní název říčky Aist byl ještě v 9. století Agasta. Na V. Sedláka navázal, rovněž slovenský historik, Ján Steinhübel (2004, 2011). Umístění Wogastisburgu přesunul na druhou stranu Dunaje do dnešního Albingu, který byl římským vojenským táborem, dnes již neznámého jména. Podle jiných analogií vyslovil předpoklad, že původní název dnešního Albingu vycházel z názvu protilehlé říčky Agasta (Aist). Stejně i Mohuč (Mainz) leží na opačném břehu Rýna proti ústí řeky Mohan (Main) a rovněž i na Dunaji Regensburg proti Regen, Boiodurum (Pasov) proti Boioduria (Ilz) a Gran (Ostřihom) proti Gran (Hron). Tuto lokalizaci Wogastisburgu dále podporuje skutečnost, že pravobřežním přítokem je zde řeka Enns, která byla často hranicí mezi sídelními oblastmi v dnešním Bavorsku a v Dolním Rakousku, případně i celé Podkarpatské nížiny (rok 791, 908). Zde umístěný Wogastisburg by ležel na přirozené hranici mezi Bavory a Samovým územím a zároveň na staré římské silnici, po které postupovali útočící Austrasijci a Alamani.
  8. Součástí rozboru J. Steinhübela je i souhrnné porovnání historických informací o používání cest podél Dunaje a Mohanu. Z něho jednoznačně vyplývá, že cesta podél Mohanu, později dále pokračující do Čech jako tzv. Královská, nabyla na významu až po postavení mostu v Řezně roku 1146. V roce 631 tak podél Mohanu nemohli postupovat Austrasijci do Čech a Wogastisburgem nemohl být hradištní vrch Rubín u Podbořan, ani jiné české lokalizace. Velmi logicky a správně argumentačně vystavěná teorie o umístění Wogastisburgu do Albingu má ale určité nedostatky. Její součástí je předpoklad, že zatímco Austrasijci oblehli Wogastisburg (Albing), Alamani se kolem něj protáhli, překročili Dunaj a obtížně schůdnou cestou se strmým stoupáním podél Aistu oklikou přes jižní Čechy vpadli do Podyjí. Jednalo by se o jiný strategický postup, nežli je spojení tří proudů vojska po překonání hlavní terénní překážky a následný společný vpád do středu napadeného území. Jednotlivé vojenské proudy by totiž operovaly samostatně s cílem vydrancovat co největší oblast napadeného území. Jenže Dagobertovým cílem bylo porazit Sama a drancování by mělo být až následnou odměnou pro vojsko. Vzniká zároveň otázka, jak se Alamani vyhnuli vítězům od Wogastisburgu po zpátečním překročení Dunaje a vrátili se nazpět po římské silnici.

    Při rozhodování o umístění Wogastisburgu mezi Albingem a Traismauerem jsou velmi směrodatné výsledky archeologických výzkumů. Legionářský tábor u dnešního Albingu byl využíván jen krátce a zřejmě nebyl ani zcela dostavěn. Patrně změna klimatu přispěla k tomu, že místo se stalo zaplavovaným a na počátku 3. století došlo k přesunu legie do tábora Lauriacum, dnes město Enns. Nyní jsou pozůstatky tábora viditelné v podstatě jen jako terénní vlny v sousedství vsi Albing, případně je půdorys patrný na leteckých snímcích. Slované v 7. století by zde bránili 400 let staré ruiny a navíc rozlehlé, neboť tábor zabíral plochu 23,3 ha. Naopak asi 4 ha velká Augustiana byla pro obranu příznivější a tento tábor jezdecké kohorty byl využíván Římany ještě v 5. století. Jeho kamenné hradby byly využity i ve středověku a dodnes jsou částečně dochované.

    Úplně nejhlavnější ovšem je, že již více objektivních a „odnárodnělých“ snah o nalezení umístění Wogastisburgu jednoznačně ukazuje na střední Podunají a zdejší bývalé římské tábory.

     

     

    Albing

     

    traismauer_brana

     

     

    Literatura k dodatku:

    SEDLÁK, V.: Historicko-spoločenský vývin Slovanov v dunajsko-karpatskej oblasti

    (so zretel'om na predkov Slovákov), 1992, s. 180-181

    STEINHÜBEL, J.: Nitrianske kniežatstvo, 2004, s. 33, 351-352

    STEINHÜBEL, J.: Kapitoly z najstarších českých dějín, 2011, s. 36-44

     


     

    1 - Podrobný komentář např. Měřínský Z., České země od příchodu Slovanů po

    Velkou Moravu I., 2002.

    2 - Bubeník J. 1979.

    3 - Nálezy z let 1885 - 1918 H. Preidela a dále Bubeník J., 1988.

    4 - Cinert J., Bylo to jinak, 2008.

    5 - Haberl J., Favianis, Vindobona und Wien, 1976.

    6 - Zeuss K. J., Die um Julius Caesar vorkommenden keltischen names, 1857.

    7 - Lambert P. Y. – Pinaut G. J., Galois et celtique continental, 2007, uvádějí obsahový význam pro Traisen ← *Trisanna "ten který běží rychle". Přes obvyklou humornou etymologickou formulaci je zajímavé, že dospěli jiným způsobem k dalšímu atributu boha zimní poloviny roku, neboť když je den krátký, běhá Slunce po obloze rychle.

    8 - Například Tejera A. D., Opera selecta, 2000.

    9 - Kosmova Kronika Čechů.

    10 - I Samuel 17.

    11 - Nestorův Letopis Ruský – Povesť vremennych let, k 9–11 více Cinert J. Bylo to jinak, 2008.

    12 - K tomu více Cinert J., Bylo to jinak, 2008.

    13 - Na knihu Z. Kalandry České pohanství I.II., 1947, nelze pohlížet jako na uzavřené konečné dílo. Kalandra byl po šesti letech strávených v nacistických koncentrácích popraven v roce 1950 komunisty. Sotva stačil vstoupit na neprošlapanou stezku a učinit na ní několik kroků, byl jeho život násilně ukončen. Nebylo mu umožněno dále pracovat, zbyl pouze výkřik vzdoru proti "Pekařovskému" výkladu naší nejstarší historie.

    14 - Cinert J., Bylo to jinak, 2008.

    15 - tamtéž.

    16 - Kosmova Kronika Čechů.