Kniha Bylo to jinak | Jan Cinert

První pražský most nevedl přes Vltavu

 

V současné době snad téměř nikdo nepochybuje o existenci dřevěného mostu v Praze přes Vltavu v 10. století a to i přesto, že logicky se takový most jeví jako nepřijatelný (již Novotný 1929). Slované stavěli v 9.–11. století dřevěné mosty přes mělké stojaté vody nebo vedlejší ramena řek jako přístupy k blatným hradiskům, nikoliv přes hlavní toky řek s častými povodněmi. Takový pražský most by zároveň vlastně vedl nikam, protože v 10. století na pravém břehu významné a souvislé osídlení nebylo. Přesto se i v odborných publikacích dočteme, že po tomto mostě měly být převezeny ostatky sv. Václava již v roce 938 podle legendy tzv. Kristiána, prý pocházející z konce 10. století s tím, že alespoň v době napsání legendy měl most existovat. Umožňuje to samotná skutečnost, že hmatatelný doklad existence či neexistence takového mostu v podstatě nelze předložit, neboť nalézt po tisíci letech pozůstatky dřevěného mostu v zaneseném korytu Vltavy je obtížné, stejně jako doložit, že zde nebyl. Navíc jsou na umístění mostu různé názory. Podívejme se na znění písemných zpráv a posuďme, jestli skutečně umožňují představu o dřevěném mostu přes Vltavu před postavením kamenného románského mostu Juditina.

Výpověď písemných pramenů

Vyslanec kordóbského kalifa Ibrahim ibn Jakúb at-Tartúší v zápisu své cesty asi v letech 966–967 zaznamenal most přes bažinu pravděpodobně u bývalého Komořanského jezera u dnešního města Mostu. Ve svém popisu Prahy se o žádném mostu nezmiňuje.

 

Nejstarší kronikářskou zprávou o mostu v Praze je popis vyhnání Poláků z Prahy v roce 1004 saského kronikáře Dětmara/Thietmara z Merserburgu zapsaný v letech 1012–1018:

Soběslav, bratr biskupa a mučedníka Kristova Vojtěcha, ho následoval [polského Boleslava Chrabrého], avšak na mostě byl zraněn a padl.

 

K téže události zapsal před rokem 1125 pražský kronikář Kosmas:

A někteří utíkajíce spadnou s mostu, jenž byl přetržen na úklady nepřátelům, jiní přečetní na útěku po příkré cestě, kde se obecně říká na opyši hradu, v úzké zadní brance pro těsnost východu byli umačkáni, a sám kníže Měšek [správně Boleslav Chrabrý] jen s těží s málo muži vyvázl.

 

O povodni roku 1118 kronikář Kosmas napsal:

Neboť naše řeka Vltava, náhle prudce vyrazivši ze svého řečiště, ach, kolik vsí, kolik v tomto podhradí domů, chalup a kostelů svým přívalem pobrala! Neboť kdežto jindy, ač se to málokdy stává, povrch vody sotva dosahoval podlahy mostu, za této povodně vystoupala voda přes deset loket nad most.

 

V popisech vyhnání Poláků nalézáme nesrovnalosti. Pokud by se skutečně jednalo o most přes Vltavu, použil by Kosmas formulaci: ...utíkajíce spadnou s mostu do řeky, případně i ...v níž se někteří utopili. V Kosmově podání se nejedná o dvě místa na jednom směru útěku Poláků podle J. Slámy 1986, ale o popis dvou tras útěku. Jedna vedla přes most, na kterém podle Dětmara zahynul Soběslav, a druhá přes hradní opyš kudy prchal Boleslav Chrabrý, jenž ovšem vyvázl. To znamená, že pouze na jedné trase útěku byl porušený most a ten by neměl být přechodem přes Vltavu směrem na východ do Polska, jestliže se Boleslavovi podařilo uprchnout. Kosmova zpráva o povodni roku 1118 není dokladem mostu přes Vltavu, její znění tuto možnost naopak vyvrací. Zásadní je zde formulace : ...vystoupala voda přes deset loket nad most. Jestliže voda pobrala v podhradí mnoho stavení, tak by musela za tak velké povodně pobrat i dřevěný most přes Vltavu. To by ale byla významná událost a kronikář by jí musel ve svém textu zdůraznit. Takže Kosmova zpráva nás informuje o mostu, který byl v dosahu povodní, ale nevedl přes Vltavu, jestliže se zachoval. Žádný z kronikářských záznamů neuvádí, že by se mělo jednat o most přes řeku, vždy se píše pouze o mostu.

 

Samostatný soubor zpráv o mostu, přes který byly přepraveny ostatky knížete Václava, tvoří legendy o sv. Václavovi.

 

Crescente fide (asi po roce 974, případně 12. století jako derivát Gumpoldovy legendy) :

I přišli s ním k potoku, který rozvodněn byl a pobřežní louky zatápěl, a nemohli přejíti. I vyšli truchlivi hledat dříví, aby udělali most; když se ale navrátili, uzřeli za potokem státi vůz se svatým tělem nesmočený.

 

Gumpoldova legenda (kolem 983):

Přišli k potoku, který pro přílišnou hloubku zvířata táhnoucí vůz nemohla přebrodit a přejít, přičemž na žádném břehu nebylo loďky ani přívozu. Zastavili se a rozhlíželi vůkol. Most kdysi tu stojící se vzedmutými vlnami sesul, dřev k jeho opravě nenalézali. Co počíti? Když je svírala taková úzkost, pozvedli najednou oči a hle, podivuhodnou mocí Boží vůz stál na druhém břehu a na žádném místě se ho nedotkla vlhkost vody.

 

II. staroslověnská legenda (1. pol. 11. století):

Když však dospěli k jedné malé říčce zvané Rokytnice, tu říčka ta mocí boží tak se rozvodnila, že i most pobořila a dřeva odnesla. I stáli naproti a pátrali vůkol, kde by nalezli dřevo k sestrojení voru, ale nenalezli. I uvažovali, co by měli činit. Zatímco byli zabráni tímto přemýšlením a touto starostí, zasáhla pojednou síla boží, a když popatřili, viděli zázrak, že koně s vozem stojí na druhé straně, aniž byli jedinou kapkou vody skropeni.

 

Legendy Ut annuncietur (před polovinou 13. století) a Oriente (po polovině 13. století) opakují zázrak s překonáním Rokytky, avšak nyní díky vyslyšeným prosbám ke sv. Václavovi. Pak přidávají další zázračné překonání vodního toku, tentokrát řeky Vltavy. Zde byl nalezen poničený most, s vozem nešlo pohnout ani po zapřežení dalších koní, ani nešlo zvednout Václavovo tělo. Opět se vozkové dovolávali pomoci sv. Václava a pak: ...vůz s drahoceným pokladem zvedli a most přešli ...


Legenda tzv. Kristiána (1. polovina 14. století):

I přišli v noci, vzali přesvaté tělo, a naloživše je na vůz, jeli, až přijeli k potůčku, jenž slove Rokytnice. A ejhle, voda byla tak vystoupla, že i přes břehy se valíc všechny lučiny zaplavila … prosili samého blaženého Václava, by se nad nimi smiloval; zároveň pracují, aby jakýs takýs most postavili. Co toto dělají, vzhlédnou a uzří náhle sebe i vůz s tělem vzácného mučedníka na tom břehu řeky, kam směřovali. ...Pospíchajíce pak dále k řece Vltavě a most pobořený nalézajíce, jali se bědovati. ... I utekli se znovu k modlitbám, aby jim známou svojí dobrotou přispěl [Václav], ... berou jej na ramena, a jako by žádné břemeno ani nenesli, přes zlámaný most se s radostí bez nesnází dostali.

 

V dosud většinou předpokládaně nejstarší legendě Crescente fide, původem z Bavorska, je uveden jednoduchý zázrak překonání vodní překážky na cestě během snahy vytvořit přes ní most. Překážkou je zde bezejmenný a nelokalizovaný potok. Zázrak je podle současného bádání obdobou překonání rozbouřeného a rozvodněného Dunaje s ostatky sv. Jimrama v legendě sepsané asi kolem roku 772 Arbeem z Freisingu (naposled Förster 2007). Po legendě Crescente fide totéž opakuje legenda mantovského biskupa Gumpolda (není-li to naopak), avšak mění snahu o postavení mostu na údaj, že zde již byl dříve most, který se povodní sesul. Její domácí zpracování, II. staroslověnská legenda, přidává zdejší reálii, totiž název potoka Rokytnice. Teprve v legendách 13. století a tzv. Kristiánově je tento zázrak rozšířen o překonání další vodní překážky, o řeku Vltavu, přes kterou už vede stále existující, ale pobořený/rozlomený most. Rozdíl je jen v tom, že v Ut annuncietur a Oriente je přes poničený vltavský most zázračně přenesen vůz s tělem, tak jako v předchozích případech přes potok, zatímco v tzv. Kristiánovi je zázrak poněkud zreálněn. Kristián vynechal veškerá tažná zvířata z předchozích legend, čímž vytvořil dojem, že se jedná o lehký povoz vedený lidmi. Ten pak nosiči zázračně zvedli a přenesli přes poničený vltavský most. I. staroslověnská legenda a Vavřincova legenda se o překonání vodního toku a tím i o jakémkoli mostu nezmiňují.

Již pouhý uvedený vývoj tohoto zázraku v jednom okruhu navazujících václavských legend určuje, že legenda tzv. Kristiána vznikla až po legendách 13. století. S rozborem dalších věcných údajů v legendě na to bylo již nově poukázáno (Cinert 2008). Pro posouzení možnosti existence dřevěného mostu před mostem Juditiným je rozhodující, že o mostu přes Vltavu je zmínka až v legendách 13. století. Autoři předchozích legend si most přes Vltavu nedokázali představit, a tak přesunutí zázraku také na vltavský most je přidanou reálií až z doby existence Juditina mostu. V legendách 13. století je ještě schématicky použit původní topos nalezení poničeného mostu a zázračného přemístění vozu na druhou stranu a jejich autoři psali v duchu původního znění zázraku, bez ohledu na to, zda byl skutečně existující Juditin most poničen či nikoliv. Kristián psal až po době, kdy uprostřed poničený Juditin most roku 1272 (FRB II a) byl zřejmě provizorně opraven pouze dřevěnou lávkou pro pěší, případně pro lehké povozy, ale nikoliv pro těžkou dopravu taženou koňmi. Proto v jeho podání nosiči přenesli lehký povoz, který nebyl tažený koňmi a pro jistotu se ani přesně nevyjádřil, co vlastně bylo zvednuto a přeneseno. Použil pouze formulaci: ...berou jej na ramena... . Pro dataci Kristiánovy legendy je též rozhodující, že spolu s legendami 13. století se v ní při snaze překonat vodní překážky vozkové či nosiči modlí ke sv. Václavu u obou vodních překážek. Legenda tedy navazuje na legendy 13. století, nikoliv na Gumpoldovu legendu, ve které se zázračné přenesení dělo z vůle Boží, a vznikla až v době rozvinutého svatováclavského kultu.

Podle záznamů kronikářů a podle textů legend není žádný důvod pro domněnku, že před postavením Juditina mostu vedl přes Vltavu dřevěný most. Soudobí kronikáři také o zničení tohoto mostu nic nevědí, na rozdíl od současné populárnější literatury podle V. Píši 1960, kde měl být most zničen za nějaké povodně, což rozhojnili V. Hlavsa J. Vančura 1983 a F. Kašička 1998 na zničení za zcela vymyšlené povodně roku 1157 nebo 1159. Současná „víra“ v existenci dřevěného mostu již v 10. století je založena jen na „víře“ v pravost legendy tzv. Kristiána, respektive v její dataci do konce 10. století. Pouze podle zázračného přenesení přes vltavský most ...jako by žádné břemeno ani nenesli v této legendě byla teorie vytvořena. Z hlediska lokálního patriotismu a národní uvědomělosti je most přes Vltavu již v 10. století samozřejmě líbivou teorií.

 

Dev.m.Velmsk

Rekonstrukce historických terénů na pražské Malé Straně

Podle uvedených popisů vyhnání Poláků z Prahy byl první most součástí komunikace vedoucí z opevněného areálu zahrnujícího prostor dnešního Hradu a Malé Strany směrem k brodu přes Vltavu. Podle Kosmova záznamu povodně roku 1118 byl zároveň v dosahu povodní. Jedinou možností je, že vedl přes zaniklé rameno Vltavy, táhnoucí se od ústí Čertovky přes dnešní Valdštejnský palác a pod svahem Opyše ke Strakově akademii. Prozatím hypotetické umístění mostu lze doložit pouze s přihlédnutím k rekonstruovaným historickým terénům, archeologickým nálezům z 10. století a počáteční kamenné zástavbě Malé Strany.

Základní a dodnes poplatná představa o původním georeliéfu Malé Strany byla vytvořena hlavně v 60. letech minulého století. Tehdy se uvažovalo o výstavbě tunelu pro podpovrchovou dopravu a pomocí sond byla realizovatelnost záměru posuzována (Záruba Šimek 1964). Postupně byla základní mapa zpřesňována dokumentačními body ze záchranných archeologických výzkumů, zejména v posledních dvaceti letech (Zavřel 2001, Dragoun a kol. 2003–2009, Čiháková – Havrda 2008 atd.). Nejvýznamnější korekcí předpokládaných hydrologických poměrů a výšek dna zaniklého ramena je výzkum J. Čihákové roku 2005 ve Valdštejnské ulici čp. 154 (za upozornění děkuji autorce výzkumu). Byla předpokládána výška hladiny raně středověké Vltavy na kótě 181,1–182,1 m n. m. Bpv (Jadran: 181,5–182,5) a úroveň dna bývalého ramena řeky 181,6–182,6 m n. m. Bpv (Záruba Šimek 1964), konkrétně pod Valdštejnským palácem 180,9–182,0 m n. m. Bpv (Jadran: 181,3–182,4 m n. m., Zavřel 2001), což vedlo k představě o částečné průtočnosti koryta s pomalu tekoucí až stojatou vodou. Podle toho byl tento terén charakterizován jako zarostlý, podmáčený a zbahnělý (Zavřel 2001). Výzkum v čp. 154 odhalil souvrství dlážděných cest prokládané povodňovými usazeninami z období 10.–13. století v celkové mocnosti 2,4 m s tím, že nejnižší odhalená úroveň vozovky se nalezla na kótě 180,2 m a dále nezkoumané souvrství pokračovalo ještě níže. Nejstarší vrstva tedy byla založena více než 0,9 m pod předpokládanou úrovní hladiny řeky, což vede k diskuzi o správnosti tohoto předpokladu (Čiháková 2007, Čiháková – Havrda 2008). Jenže dno zaniklého ramena bylo v jiných místech nalezeno o více než 1 m výše, nežli je nalezená nejnižší úroveň vozovky a zároveň s bahnitými sedimenty odpovídajícími stojaté vodě. (Všechna zde uváděná čísla popisná přísluší do katastrálního území Malé Strany, takže jsou /III.)

Tento rébus se dá vysvětlit následujícím způsobem. Kolovratský palác čp. 154 se nalézá na vnějším oblouku bývalého ramena. Proudnice vodních toků se v zákrutech posouvá k vnějšímu obvodu, proud se zde zrychluje, zesiluje a vymílá větší hloubku dna. Nižší úroveň založení zmíněné vozovky je tedy důsledkem dochování původního tvaru holocénního ramena. Místo však nemohlo být zavodněné, když zde vznikla cesta a korekce dosud uvažované výšky hladiny řeky je zřejmě nutná. Ovšem pouze pod úroveň dna zaniklého ramena v jiných úsecích, aby voda z řeky do něho nemohla vtékat, takže asi někam na kótu 181 m při běžném stavu vody, což snad další nálezy zpřesní. K rozdílným výškám jeho dna zjevně také přispěly gradační nánosy při jeho ústí a na opačné straně též výplavový kužel Brusnice. Ke vzniku sedimentů odpovídajících stojaté vodě na vyšších úsecích dna rovněž přispělo průběžné zvyšování cest přes toto rameno, které zabraňovaly odtoku vody po povodních a deštích. Tyto cesty byly zřejmě tři.

Rekonstrukce komunikační sítě raného středověku

Před zmnožením archeologických nálezů se při vytváření předpokládaných komunikačních schémat vycházelo hlavně z dochované uliční sítě mající původ v prvotní kamenné zástavbě. Předpokládalo se, že hlavní ulice jsou v zásadě otiskem původních vyježděných cest a nesrovnalosti byly nahrazovány doplňováním tras a jejich ohýbáním. Výsledkem byla někdy hustá síť komunikací bez možnosti objektivně rozhodnout, které trasy jsou skutečně hlavní a vůbec věrohodné.

 

 

Mal.Str._stezky_HL

Dnes již díky archeologickým nálezům víme, že někdy jsou ulice skutečně položeny v trase původních cest, někdy je hlavní ulice přeložena z původní trasy a jindy zase ulice domněle kopírující důležitou starou stezku je až pozdějšího data. Na Malé Straně bylo například překvapivě zjištěno, že dnešní Karmelitská ulice je až výpadovkou vytvořenou v době výstavby gotického města a že i jižní raně středověká brána dřevohlinitého opevnění se nenacházela v místě gotické Újezdské brány, ale západněji v čp. 259 (Čiháková – Havrda 2008, Cymbalak – Podliska 2009). Rekonstrukce raně středověké komunikační sítě tedy musí vycházet především z archeologických nálezů zbytků komunikací, časově odpovídající zástavby a daného georeliéfu, dochovaná uliční síť a nálezy kamenné zástavby jsou až pomocnými faktory.

V prostoru Malé Strany se již podařilo některé úseky raně středověkých komunikací najít (naposled Cymbalak – Podliska 2009) a spolu s nálezy soudobých opevnění (Čiháková – Havrda 2008, Čiháková 2009) tvoří již pevný základ pro stanovení vedení některých komunikací. Neměnným dopravním uzlem je zde také konec brodu přes Vltavu u klárovského ostrova na němž po raně středověkém osídlení byla později osada Rybáře s kostelem sv. Petra (Hrdlička 1972, Hlavsa – Vančura 1983). V místě brodu je dnes Mánesův most. Od brodu musela vést dále na sever zatím archeologicky nedoložená cesta tzv. Myší dírou, dnešní ulicí Pod Bruskou, která nejspíše při překonání zaniklého ramena využívala výplavový kužel Brusnice. Její důležitost se dá nejlépe vložit do 6.7. století, to je do doby existence raně slovanské bubenečskodejvické osady a osady u Roztok. Odbočka vedla přes Opyš na pozdější Pražský hrad. Druhou cestou, jejíž nález v čp. 154 je výše zmíněn, byla spojnice brodu s východní bránou předhradí a zjevně pokračující do pozdější jižní brány Hradu. Užívání této trasy mělo nejspíše svůj původ již ve vzniku osídlení na západním předpolí Pražského hradu před vznikem opevněného areálu a její význam zřejmě také stoupl po vzniku hradiště v Šárce, asi nedlouho po roce, či kolem roku 800. Třetí a nejpohodlnější cesta vedla přes nivu k západu, prostorem u dnešních mosteckých věží pokračovala ulicí Tržiště a dále kolem Strahovského kláštera. Dá se odhadnout, že její význam se zvyšoval s rozvojem dálkové dopravy a zahraničních kontaktů od 2. poloviny 9. století. Její trasa také byla spoluurčujícím prvkem uspořádání pražského hradiska. Nastíněný vývoj významů nemusí být totožný s chronologií cest, jejich existence se mohla prolínat, a jistotu může přinést pouze další archeologický výzkum. Všechny zmíněné trasy se křížily a spojovaly s jedinou cestou z jihu vedoucí po levém břehu Vltavy od dnešního Smíchova. Ta však zřejmě měla tehdy jen místní význam a hlavní trasa na jih byla společná se západní stezkou od Prahy přibližně v trase dnešní dálnice na Plzeň. Od ní se odpojila podél Litavky skrz Brdy směrem na Příbram.

 

Mal_Strana-stezky

MS_stezky-legenda

Na Hradě a Malé Straně jsou průběžně nalézány sporé doklady přítomnosti lidí v předslovanském období. Zároveň bylo zjištěno, že před příchodem Slovanů byl prostor zarostlý, takže v jeho využívání vznikl předslovanský hiát (Zavřel 2001). Z toho důvodu je zbytečné hledat kontinuitu v osídlení a vedení stezek v různých epochách, byť příhodnost terénu a přítomnost brodu byla neměnná.

Románská východní hradba a výstavba Juditina mostu

Současné bádání (Ječný 2006) se přiklání ke vložení výstavby první východní kamenné městské zdi Malé Strany již do období vlády (11401172) Vladislava II., to je zároveň zhruba do doby výstavby Juditina mostu, případně 2. poloviny 12. století–počátek 13. století (Čiháková 2001, 2009). Rovněž se opouští tradiční teorie o příslušnosti tzv. Juditiny věže, dnes jižní mostecké věže, k Juditinu mostu (tamtéž). Skutečně, dřívější představa o mostní bráně římského typu, to je bráně mezi dvěma věžemi, nemá v Praze analogii. Naopak byly nalezeny v čp. 158 zbytky brány typologicky shodné s Černou věží na Hradě (Dragoun – Omelka 1995). Dá se odvodit, že i původní průchod k mostu byla věž s bránou v přízemí, snad opět téměř totožná s Černou věží a Juditina věž jen součástí východního románského opevnění? Jak si dále ukážeme, je to poněkud složitější.

Písemné zprávy o věži na konci nebo v okolí konce mostu z let 1249, 1250 a 1251 jsou většinou chybně vztahovány k jediné věži, a to k tzv. Juditině (např. Dragoun 2007, Veselý – Patrný 2008). Pokračovatel Kosmův popisuje k roku 1249 situaci během odboje kralevice Přemysla proti otci Václavovi I. Přemysl držel Pražský hrad, zatímco město, tedy zřejmě i Malá Strana, se poddalo Václavovi I. Výjimku tvořili obránci biskupského dvora vedle mostu, kteří nemohouce pozici udržet, nakonec raději odnesli cennosti v noci na hrad a opuštěný dvůr zapálili. Druhého dne král Václav I. dal obsadit: věž, která postavena je okolo konce mostu (est circa pedem pontis), i dvůr biskupův, z něhož se ještě kouřilo.... (FRB II c). Ze zprávy nevyplývá, že by obránci biskupského dvora odděleného od ostatní zástavby měli držet i dvacet metrů vzdálenou věž tzv. Juditinu, jak se většinou uvažuje (např. Dragoun 1994, 2007), když se navíc ostatní město vzdalo Václavovi I. Je však jisté, že následné obsazení věže okolo konce mostu Václavovými bojovníky se týká Juditiny věže. Jiný Pokračovatel Kosmův k roku 1250 zaznamenal, že: ...když rytíř Pertold, na koni jel přes most a přišel k věži, která je na konci mostu (est in fine pontis), dva krkavci hnuli kamenem s nejvyššího vršku žaláře; který spadnuv udeřil do hlavy téhož Pertolda; od kteréhož udeření on spadnuv s koně ihned vypustil ducha. (FRB II d). Pertold nemohl jet po mostě a zároveň objíždět těsně kolem Juditiny věže, aby mu mohl spadnout na hlavu kámen. Ten mu mohl spadnout jedině s věže s bránou v přízemí na konci mostu. Dále je zpráva k roku 1251 o zajetí kněze Martina z Bernartic, který byl: ...uvržen do vězení veřejného u konce mostu (ad pedem pontis), (FRB II d). Obě zmínky o vězení se nemohou týkat Juditiny věže, protože věž byla stále funkční součástí opevnění. Po postavení hradeb kolem Starého města po roce 1235 Václavem I. se však snížil fortifikační význam brány na malostranském konci mostu. Jestliže se zde někde mělo nacházet vězení ve věži, tak jedině ve věži s bránou v přízemí a místností v patře, přístupné samostatně a jedině po vnějším schodišti. V Juditině věži je nutné předpokládat vnitřní dřevěné schodiště spojující přízemí, dřevěná patra a ochoz na vrcholu věže. Do této průchozí dispozice není možné umístit vězení. V záznamu o vichřici roku 1281: ...stavení na věži okolo konce mostu (circa pedem pontis), výtečného a velmi silného díla, prudkostí větrů strženo sesulo se k zemi... (FRB II e), se opět jedná o Juditinu věž. Máme tedy dvě zmínky o vězení vázané na popis umístění věže ...in fine pontis a ...ad pedem pontis, naopak dvě formulace ...circa pedem pontis jsou beze zmínky o vězení. Jedná se s jistotou o dvě různé věže.

Zásadní změnu o bráně k mostu před postavením severní pozdně gotické věže se dozvídáme v osvědčení saského vévody Rudolfa III. z roku 1408: My a naši rodiče malou věž na mostní bráně a obydlím nahoře nad bránou a také velkou věž drželi ve skutečném vlastnictví až do teďka. V roce 1409 byl tento text trochu pozměněn: ... v pokojném držení obou řečených věží, položených po obou stranách brány, i s místností nad bránou. Znamená to, že v souvislosti s dokončením stavby Karlova mostu roku 1402, byla následně prolomena nová brána mezi Juditinou věží a věží s bránou, neboť původní románská brána v severní věži již nevyhovovala. Dá se odvodit, že k tomu došlo právě v roce 1408, a proto byla právní formulace následujícího roku aktualizována podle nového stavu. Takže teprve tehdy vzniklo skutečné dvojvěží s mezilehlou novou bránou, ale zároveň se starou bránou v severní věži, jejíž součástí byla i místnost nad bránou, původně již zmiňované vězení. Nová brána byla zřejmě stále odvislá od nízko položené románské úrovně vozovky a toto řešení se záhy ukázalo jako nedostatečné. Za vlády Jiřího z Poděbrad byla po roce 1464 postavena stávající pozdně gotická věž a brána tak, že jsou obě předsunuty před původní situování a natočeny směrem ke konci Karlova mostu. Tehdy byla také zvýšena úroveň vozovky v bráně a zvýšena a prodloužena rampa Karlova mostu, jak dokládají stejné kamenické značky na jejím zábradlí a pozdně gotické věži (Dragoun 2009). V 19. století byla vozovka i se zábradlím dále zvednuta na současnou úroveň.

Dnešní jižní mostní věž tedy nemá s komunikací vedoucí na Juditin most přímou souvislost a měla by být opravdu zbytkem fortifikačního systému z 2. poloviny 12. století (Čiháková 2001). Byla součástí románské městské zdi, avšak jakékoliv pokračování zdi od věže nebylo dosud nalezeno. V rozporu s tím je ovšem umístění významného románského reliefu s klečící osobou před trůnícím vladařem na východní stěně Juditiny věže. Relief nemohl pohledově mířit do nikam, ale jedině na nejvýznamější komunikaci vedoucí po mostu a dále vedle Juditiny věže. Takže stále nejsme u konečného řešení.

Pouze východní linie raně středověké dřevohliněné hradby využívala převýšení pleistocenní štěrkopískové terasy a ze strategického hlediska byla zároveň méně významná. Nečekaný masivní útok přes bývalou nivu a zaniklé rameno řeky se nedal očekávat, protože toto území bylo uzavřeným prostorem. V něm mohli být útočníci po přebrodění Vltavy nebo po průniku Myší dírou (ulice Pod Bruskou) sevřeni výpadem obránců z Hradu bránou na opyši. Plyne z toho, že východní strana valového opevnění byla jednodušší a méně udržovaná. Změna nastala se záměrem postavit Juditin most, přes který mohl být veden útok z východu a zároveň i případný ústup útočníků.

V současné době se dospělo ke zpochybňování významu brodu v místě Mánesova mostu a je upřednostňován brod přes ostrov Štvanici (např. Kotyza 2008). Dokladem mají být časté přesuny vojsk tímto brodem a vznik opevněné kupecké osady s kostelem sv. Petra na staroměstské straně a existence kostela sv. Klimenta na bubenské straně. Obojí výstavba je ale až románská a následná po vzniku staroměstského osídlení. Už vůbec se nepřihlíží k nemožnosti přesunu vojsk přes klárovský brod, protože útočníci by se dostali do sevřeného prostoru malostranské nivy a zabahněného zaniklého ramena, čímž by spáchali hromadnou sebevraždu. Jindřich III. v roce 1041 musel s vojskem přebrodit jedině přes Štvanici na staroměstskou stranu jestliže chtěl obklíčit Břetislava I. v pražském hradisku a zároveň mít pod kontrolou cestu k Vyšehradu. Stejně i olomoucký kníže Svatopluk roku 1105 mohl použít jen tento brod v opačném směru a přiblížit se k Hradu ze severozápadu, následně se po neúspěchu stejnou cestou bezpečně vrátit ...na místo, kde se konají sobotní trhy, tedy do prostoru dnešního Staroměstského náměstí (Kosmas).

Posuďme dále kriticky co vlastně o založení a výstavbě Juditina mostu víme. Pouze kanovník Vincentius a jen v úvodní dedikaci svého spisu se zmiňuje, že královna Judita měla zásluhu o: ...a ať o jiném mlčíme v Teplici královského kláštera ke cti sv. Jana Křtitele založení, a co nade všecko jest císařské dílo mostu Pražského to hlásají…; to vámi, veleslavnou paní naší, ve třech letech ku konci přivedeno jest. (FRB II b). V darovací listině johanitské komendě u kostela P. Marie Pod řetězem z roku 1169 je již most zmíněn jako dolní hranice výhradního přístupu k vodě a jejího využívání pro příslušníky řádu (CDB I). V běžné literatuře uplatňovaná a stále opakovaná teorie ovšem praví: Vzorem pro Juditin most byl most v Řezně, postavený v letech 1135–1146, který viděl Vladislav II. při své korunovaci v roce 1158. Juditin most byl postaven italským stavitelem po roce 1158 jako oslava Vladislavova získání královského titulu. Myšlenka postavit most se někdy přisuzuje biskupu Danielovi, který doprovázel Vladislava na jeho italském tažení v roce 1158. Mezi teorií a zněním písemných pramenů tedy nalézáme významný rozdíl.

Možnost návaznosti Juditina mostu na most v Řezně je již vyloučena (Dragoun 2007). Rozměry prvků obou mostů se liší a zatímco v Řezně byly kvádry spojovány železnými skobami na vnějším líci, v Praze byly skoby schovány v ložných spárách. Rovněž založení pilířů bylo odlišné. V Řezně bylo využito mimořádně suché období a pilíře byly převážně založeny „na suchu“ na narovnané kamení, kdežto v Praze v ohrazení proti vodě a na roštu pod nímž byl rám vyplněný maltou (Dragoun 1989). Posledními výzkumy bylo zjištěno, že oblouky řezenského mostu pochází většinou až z 13. století a je možnost, že uváděné dokončení mostu roku 1146 bylo spíše zprovozněním s dřevěnou mostovkou na zděných pilířích. Taková podoba mostu se asi opravdu nemohla stát vzorem pro Juditin most. Rovněž inspirace mosty viděnými až za italských tažení se nejeví jako zcela jednoznačná. Zbývá více zohlednit Vladislavovu účast na II. křížové výpravě v roce 1147, při které se mohl také seznámit s tradicí římského mostního stavitelství. Například, pokud by se od Nikáje (dnes Iznik) vracel do Konstantinopolu kolem řeky Sakarye (lat. Sangarius) a v místě dnešního stejnojmenného města se napojil na hlavní silnici, tak by spatřil dosud stojící a ve své době slavný most císaře Justiniána I. z let asi 554562 (40 ° 44 '14 .7 ", 30 ° 22 '22.3").

 

Sangarius_Bridge._Drawing_02

Vložením vzniku myšlenky postavit most přes Vltavu již do doby po Vladislavově návratu v roce 1148 bychom dostali přijatelnější chronologii. Výstavba románského opevnění dnešní Malé Strany by navazovala na opevnění Hradu v době již existujícího záměru postavit most. V každém případě muselo dokončení mostu předcházet zabezpečení malostranského prostoru z východní strany ze strategických důvodů. Původ stavební huti toto celé neřeší a o příchodu vlašského stavitele podává zprávu až pozdní kronikář Dubravius (kolem 14861553), podle Z. Dragouna 2007 vychází rozměry prvků mostu z římské stopy, to ale přímo italský původ také neurčuje.

Dosud většinou převládající představa o vyústění Juditina mostu do místa stávající gotické brány byla již také vyloučena, protože v místě předpokládaného pokračování mostu východně od této brány nebyly odpovídající relikty nalezeny (Dragoun 2009). Rovněž nález kamenité vozovky románského období v Mostecké ulici směřující do prostoru severně od dnešní brány to vylučuje (Čiháková 2001). Na základě výzkumu v čp. 77 roku 2000 upozornil Z. Dragoun na možnost více stavebních fází u malostranského konce mostu. V místě prvního lomu mostu je napojení severního líce zdiva nepravidelné (Dragoun 2003). J. Čiháková k tomu přidává logický postřeh, že když během výstavby Karlova mostu byly dále komunikačně využívány zbytky povodní poničeného mostu Juditina, nemohly se oba mosty se vzájemným čtyř a půl metrovým výškovým rozdílem setkávat zároveň v gotické bráně. Vozovka vedoucí na Juditin most pak mohla procházet pouze severněji, zhruba místem dochované pozdně gotické severní věže (Čiháková 2001, 2009). Nutno dodat, že jestliže vstupní brána románského městského opevnění neměla přímou souvislost s Juditiným mostem, tak se ani nemusí předpokládat, že osa brány směřovala přímo ke konci mostovky Juditina mostu.

Upozornění Z. Dragouna 2003 na možnost složitějšího stavebního vývoje malostranského ukončení Juditina mostu vzhledem k nepravidelnému napojení zdiva v místě prvního zalomení mostu je velevýznamné. Důležité je také zjištění menší vnější šíře úseku do prvního zalomení mostu v domě čp. 77 6,85 m, oproti předpokládané šířce podle rozměru (asi) mostního pilíře v ulici U Lužického semináře (bývalém čp. 84) přes 11 m a pilíře v Čertovce přes 10,2 m. Zároveň byly zjištěny v prvním úseku do prvního zalomení tři povrchy vozovek a dokonce založení kamenného mostního zábradlí přes násep hlíny s kamennými odštěpky (Dragoun 2003, 2007). To znamená, že první úsek patří do nejstarší fáze výstavby, což je i z hlediska postupu výstavby samozřejmé. Jenže, další úsek jako by směřoval severněji, stejně jako románská dlažba v Mostecké ulici, takže k místu, kde je možno očekávat bránu městského opevnění. Oproti tomu předpokládaný starší první úsek směřuje jižněji, mimo tento průsečík.Jeví se to celé jako poměrně zmatené, ale předpoklad existence raně středověkého prvního mostu pouze přes zaniklé rameno to dále vysvětlí. Roku 1135 byla Soběslavem I. zahájena výstavba zděného opevnění „města Prahy“ (FRB II), termín dokončení však neznáme, stejně jako časovou posloupnost výstavby včetně východního opevnění Malé Strany. To bylo provedeno unikátním způsobem tak, že těleso hradby mimo brány bylo lícováno opracovanými kvádříky pouze na vnitřní straně, zatímco na vnější se použilo lomové zdivo (naposled Čiháková 2009). Znamená to, že na stavbě východní malostranské linie ubylo kvalifikovaných kameníků, a proto byl vnější líc vyzděn obdobným způsobem jako základy. Dá se pak odvodit, že kameníci byli přesunuti na stavbu mostu.

Stavba mostu byla zahájena podle dosavadní komunikační zvyklosti, tedy že nejprve bude překonáno zaniklého rameno a teprve následně povede most přes řeku. V tomto smyslu byl zbudován první úsek, čili pata mostu v čp. 78 a první oblouk s pilířem v čp. 77. Zároveň se počítalo s přímým vedením vozovky mostu do nové brány přiléhající k Juditině věži tak, jako tomu bylo v případě románské Bílé věže na Pražském hradě, k čemuž došli J. Veselý – M. Patrný 2008. Brána však nebyla odvozeně podle znění písemných pramenů realizována, jak se naopak domnívají J. Veselý – M. Patrný 2008. Takže zde nejprve máme stavebně typologicky shodný záměr s opevněním Pražského hradu, hlavní brána od brodu a posléze mostu měla přiléhat k mohutné věži opevnění (Juditině) a méně významné brány měly být v přízemí menších věží, obdobných jako Černá věž. Tomu také odpovídá první úsek mostu, ale následně došlo k přerušení stavby mostu a posléze změně koncepce. Nežli byla zahájena výstavba části mostu vedoucí přes řeku, pokračovalo se ve stavbě východní linie městského opevnění. Její součástí musela být nová brána nahrazující starou ve valovém opevnění, protože nejdůležitější komunikace vedoucí k brodu nemohla být přerušena. Tato severněji umístěná románská brána směřovala přímo na raně středověký most přes zaniklé rameno a do ní také vedla dlážděná vozovka nalezená J. Čihákovou v Mostecké ulici, bez ohledu na směr již postavené mostní rampy. Podle znění uvedených písemných pramenů se jednalo o obdobu hradní Černé věže, tedy menší věž s bránou v přízemí a místností v patře. Avšak románský reliéf byl vytvořen během výstavby tzv. Juditiny věže a osazen na její východní stěnu v době souběžné výstavby rampy Juditina mostu, což náleží do I. fáze výstavby mostu.

Zřejmě s příchodem nového a schopnějšího stavitele došlo ke změně koncepce, zároveň ke stanovení o 4 m větší šíře mostu a výstavbě jeho části vedoucí přes řeku. Úsek mezi rampou mostu a částí přes řeku se komlikovaně rozšířil a zalomil, takže byl kompromisním spojením II. etapy se starší rampou s prvním obloukem. Stavitel II. etapy snad i původně počítal s úpravou staré části, aby celý most mířil přímo do již postavené brány, k tomu ale nedošlo. Můžeme to pouze předpokládat podle toho, že část mostu přes řeku s šířkou asi 11 metrů směřuje přímo do čp. 59, ve kterém je zmíněná brána předpokládána. Takže celý problém je totožný s budováním Karlova mostu. Raně středověký most rovněž musel být v provozu během stavby o několik metrů vyššího Juditina mostu, neboť možnost přístupu k brodu musela být nadále zajištěna, stejně jako později přístup na Juditin most v době stavby Karlova mostu. Nutné respektování předchozí komunikace vedlo ke kompromisům a vzniku následných komunikačních těžkostí. Jak je výše uvedeno, v případě Karlova mostu se problémy postupně řešily, u Juditina mostu zřejmě zůstaly.

 

Juditin_most_MS

Nejen malostranská rampa s prvním obloukem, ale i staroměstská musela náležet do I. etapy. Má šířku 7,5 m (Lehner 1907, Píša 1960, Dragoun 1989, 2007), což je obdoba malostranské šířky rampy 6,85 m. Z. Dragoun váhal, jestli poslední odhalené ukončení staroměstského oblouku považovat za patu mostu nebo počítat s možností ještě dalšího oblouku směrem ke staroměstskému břehu (Dragoun 1995). Břeh řeky se totiž asi nacházel oproti dosavadním předpokladům východněji, až na hraně terasy VIIc, a rampa by vycházela poměrně dlouhá (tamtéž). V porovnání s umístěním posledního pilíře s ostrým zhlavím Karlova mostu je to více než patrné. Skutečně je zde možné počítat s rampou obsahující ještě jeden oblouk jehož rozměry i rozměry jeho kvadratického pilíře se výrazně liší od těch situovaných v proudu řeky. V roce 1984 provedl Z. Dragoun s pomocí potápěčů průzkum pilířů v řece a kolem třetího pilíře od pravého břehu bylo zjištěno pevné dno na úrovni 182,98–183,53 m n. m. Bpv (Dragoun 1998). To znamená, že se čtyřicet metrů od dnešního břehu nalézá mělčina, která v 11. století před výstavbou jezů vyčnívala asi dva metry nad běžnou hladinu a byla využita pro stavbu pilíře.

Výstavba I. etapy zřejmě skončila již na prvním pilíři, na kterém byla kolem poloviny 13. století postavena gotická věž s bránou. Na severní straně tohoto pilíře se totiž nachází šikmá stavební spára oddělující různě vysoké řádkování kvádrového zdiva (Píša 1960). Podle toho došlo k novému obezdění západní strany původního pilíře a zároveň bylo doplněno ostré zhlaví na straně proti proudu. Archeologické ověření tohoto méně častého způsobu provedení konce mostu v celé jeho délce by mohlo přispět k určení inspirace I. etapy stavby mostu. Podobné předpokládané řešení totiž nalézáme u mostu císaře Justiniána I. přes řeku Sakaryu.

 

Star._str._JM-Dragoun

 

Sangarius_Bridge.-vez

 

Juditin_most_-_stavebn_spra

Pokusme se na základě těchto zjištění o přesnější chronologii, byť se vzhledem k chudosti historických dat může taková snaha jevit ošidnou. Kronikář Vincentius ukončil svůj text v půlce věty při popisu událostí v roce 1167. Neznamená to, že v tomto roce zemřel, neboť je zjevné, že svojí kroniku psal zpaměti najednou a s časovým odstupem. Nejspíše jí psal po ukončení svých zahraničných misí, tedy právě po roce 1167. Z toho důvodu je skutečnost, že již v úvodu píše o dokončeném mostu využitelná pouze tak, že most existoval dokončený na konci 60. let. Je ale zajímavé, jak to myslel s údajem: ...ve třech letech ku konci přivedeno jest. Nemělo by se jednat o délku výstavby celého mostu, o tom je dnes shoda, byť V. Píša 1960 se domníval že ano a D. Třeštík podle toho datoval postavení mostu v letech 1166–1169. Informace o třech letech přesto musí mít nějaký reálný původ a nemůže být zcela vymyšlená. Kronikář oslovuje Juditu jako královnu a je možné, že původním smyslem informace bylo dokončení mostu ve třech letech po korunovaci roku 1158, tedy v roce 1161. Rovněž nemusela být míněna výstavba celého mostu, ale pouze jeho části přes řeku, provedené za osobního dohledu královny Judity. Otázkou ještě zůstává, kam vložit nově definovanou změnu koncepce mostu.

Zdůrazněme prozatím méně doložený předpoklad podobnosti staroměstské rampy s mostem přes Sakaryu. Teprve po návratu z kruciáty v roce 1148 by byla zahájena stavba mostu inspirovaného Justiniánovým mostem s využitím domácích lidských zdrojů přesunutých ze stavby východní linie opevnění. Po vybudování obou mostních ramp došlo ke zjištění, že na dokončení mostu přes řeku je nutné pozvat schopnějšího stavitele. Abychom se nedostali do chronologických potíží musíme předpokládat příchod nového stavitele již na počátku 50. let. Pokud by totiž měl jeho příchod souviset až s italským tažením v roce 1158, tak by na pouhé postavení mostních ramp od roku 1148 připadlo deset let. Při zahájení II. etapy již na počátku 50. let by úsek mostu přes řeku byl dokončen asi po deseti letech v roce 1161.

Na druhou stranu příchod stavebně schopnějšího stavitele mohl být zároveň příchodem i organizačně schopného, který by skutečně mohl zbývající část přes řeku provést ve třech letech, jak předpokládal J. Píša pro celý most. Nový stavitel by měl k dispozici kameníky z již dokončeného románského opevnění a převzal by i již vytvořené zajištění přesunů materiálu. Ve výše uvedených deseti letech mezi roky 1148–1158 by byla vedle výstavby pouhých mostních ramp zahrnuta i přestávka ve výstavbě mostu, jejíž délka se nedá odvodit. Nutno přiznat, že možnost postavení úseku mostu přes řeku ve třech letech je tím nadále otevřenou možností. V každém případě se však rovněž dostáváme k možnému dokončení mostu v roce 1161.

Ještě takové drobnosti z exaktních výzkumů. Vincentius jedním dechem velebí Juditu za založení kláštera v Teplicích a vzápětí za dokončení mostu. Podle archeoastronomického datování byla klášterní bazilika v Teplicích založena 17. 9. 1160 a vzápětí by měl být roku 1161 dokončen most. Dne 28. 1. 2010 byl potápěči získán pro dendrochronologickou analýzu ze dna Vltavy kus trámu z roštu na kterém byl založen pilíř Juditina mostu. J. Dobrému, který analýzu provedl, se v tomto případě trochu podařilo znevážit důvěru ve výsledky exaktních výzkumů. Posudek zní: Strom, ze kterého byl zhotoven trám roštu pilíře Juditina mostu, byl skácen nedlouho po roce 1154, patrně v šedesátých letech 12. století. Buď byl strom skácen nedlouho po roce 1154, takže v 2. polovině 50. let, nebo byl skácen v 60. letech, kdy se dosud výstavba mostu předpokládala. Takový výrok přizpůsobený současnému výkladu se mohl učinit rovnou a nemusela se dělat analýza(!). Podle archeoastronomického datování byla bazilika Nanebevstoupení P. Marie ve Strahovském klášteře založena již 29. 8. 1140, což vylučuje, že by most stavěla nově příchozí stavení huť, zároveň stavějící klášter.

Podle uvedených poznatků bylo budování románského opevnění Soběslavem I. kolem celé tehdejší Prahy jednotnou akcí. V té době již muselo být počítáno s výstavbou kamenného mostu, buď jen přes zaniklé rameno řeky, nebo s jeho pokračováním přes řeku. Výstavba mohla být zahájena vytvořením mostních ramp již za Soběslava I., nebo došlo na uskutečnění záměru až za Vladislava II. Potom by se stavebník mohl inspirovat mostem v Sakarii. Určitě byla stavba mostu přerušena a mezitím dostavěno opevnění s bránou nutně ústící na starý dřevěný most vedoucí k brodu. Je vyloučeno, aby tzv. Juditin most mohl být začat stavěn až po sňatku královny Judity v roce 1153 nebo po korunovaci v roce 1158. Zavazující je jen údaj kronikáře Vincentia, že most byl dokončen královnou Juditou, a že její účast na stavbě trvala tři roky. Dále, že podle dalších uvedených záznamů byl hotov nejpozději koncem 60. let.

Otázkou zatím zůstává, zda po postavení východního opevnění a Juditina mostu navázala výstavba zbývajícího jihozápadního opevnění kolem dnešní Malé Strany. V základech severní zdi čp. 292 byl nalezen ojedinělý fragment předpokládaného úseku románské hradby (Čiháková 2001, 2002), který dosud neumožňuje rekonstrukci případného východozápadního vedení románského opevnění Malé Strany. K interpretaci nalezeného úseku jako hradby se negativně vyjádřil J. Frolík (2002), ovšem pouze z pohledu tradičního chápání vývoje malostranského opevnění a jeho dispozice. Dnes se situace jeví zase trochu jinak. Nejjižnější linie malostranského dřevohliněného opevnění byla nalezena až téměř u Hellichovy ulice a plnila funkci rámcově od 10. do 12. století (HavrdaTryml 2006). Jedná se tedy o nejmladší raně středověké opevnění a zřejmě je rozšířením obchodního prostoru (či jeho zázemí) vzniklého v okolí dnešní Mostecké ulice. Jeho úpadek je možno dát do přímé souvislosti se vznikem nového tržiště na pravém vltavském břehu v místě dnešního Staroměstského náměstí kolem přelomu 11. a 12. století. Původní prosperující malostranský obchodní prostor se však nemohl změnit na pouhou komunikaci náhle. K tomu došlo až po lokaci gotické Malé Strany v roce 1257. V mezidobí tento prostor musel dále nějak přežívat, byť zmenšený, a potom je možné, že románské opevnění probíhalo jižněji podle J. Čihákové, nežli pozdější gotická hradba. Ostatně dochovaná parcelace tuto myšlenku podporuje (severní strany čp. 292–296, jižní strana čp. 285 a 286) a stejně tak průběh Prokopské ulice. Otázka jihozápadního románského opevnění je tím nadále otevřenou záležitostí a nezbývá nežli napjatě počkat na šťastný nález, který vše vyjasní. Za předpokladu existence jihozápadního raně středověkého opevnění z 2. poloviny 10. století až do doby po roce 1257 vzniká ve výstavbách malostranských opevnění nevysvětlitelný hiát, když se zároveň mezi tím Praha stala významnou metropolí s kamenným mostem.

Umístění prvního pražského mostu

Výše bylo uvedeno, že původní koryto řeky nebylo trvale zavodněné, pouze bylo díky vzlínání spodní vody a usazování bahna po povodních zavlhlým a nepříjemným místem. Tato situace byla překonatelná vytvořením zpevněné cesty a byl-li zde někde postaven most, tak nikoliv pro překonání vodoteče, ale pouze jako nadstandartní vylepšení komunikace, které vyrovnávalo výškové rozdíly. Takové vylepšení mohlo vzniknout jen na nejvýznamnější cestě své doby a navíc v její vrcholné fázi. Most je tedy možné hledat pouze v prostoru mezi dnešními ulicemi U Lužického semináře a Mostecká. Takový most zároveň vyhovuje soudobým analogiím ve slovanském prostředí a umístění mimo hlavní tok řeky odpovídá jeho zachování během povodně roku 1118. Rovněž odpovídá Kosmou naznačeným dvěma trasám útěku Poláků v roce 1004 z hradiště směrem k brodu v místě Mánesova mostu, tedy nejbližšímu přechodu přes řeku vedoucímu směrem na východ a do Polska.

Jestliže se budeme držet již naznačené metodiky pro rekonstrukci vedení raně středověkých komunikací, tak prvořadé jsou archeologické nálezy z 9.–10. století. V roce 1997 nalezla J. Čiháková pozůstatky několikrát opravované dřevem zpevněné plochy v Mostecké ulici, která je rovnoběžná s průběhem dvou nejstarších dřevohlinitých hradeb s čelní kamennou zdí a příkopem (Čiháková – Dobrý 1999). Zpevněná plocha byla součástí cesty původně procházející jihozápadně mimo opevnění a která pokračovala dále na západ ke Strahovu. J. Čiháková funkci zpevněné plochy interpretuje jako nástupiště karavan před přechodem mostu přes Vltavu. Následně byl tento prostor obehnán dalším pásem hradby, jejíž úsek byl nalezen v čp. 276 (Havrda 2008), ale její celkový průběh se zatím s jistotou nedá stanovit, stejně i propojení tohoto nově opevněného prostoru s dříve opevněným sídelním areálem. Oba pásy opevnění v té době ovšem vymezily zjevně komunikační, obchodní a celní prostor, a tím i určily jeho hranice promítající se do pozdější doby. Jeho dědicem se jeví ze severu přilehlý gotický biskupský dvůr. O jeho předgotickém vzniku s obrannou a celní funkcí uvažoval už H. Ječný (Čiháková 2009) a je i možné, že existence předchůdce tohoto dvora již ovlivnila i vedení východní románské městské zdi (Čiháková 2009).

 

Obch._a_cel._prostor

Daný funkční a právní statut zmíněného prostoru ovlivnil i pozdější kamennou výstavbu. V prvé řadě sem směřoval románský Juditin most. Ještě po založení gotického města byl směr severní hranice prostoru respektován prvními domy východně od dnešní Josefské ulice čp. 45 a 46, byť jsou již od severní hranice předsunuté. Podobně i severní stěny sklepů v čp. 49 a 50 zřejmě kopírují hranici rozšířeného gotického biskupského dvora. Půdorys gotického sklepa v čp. 59 svádí k myšlence, že by se mohlo jednat původně o sýpku příslušející k pozdějšímu zázemí biskupského dvora v místě dnešního Dražického náměstí. O ní stručně uvádí kronikář František Pražský, že „biskup Jan z Dražic roku 1301 postavil sýpku přímo k mostní věži“ (FRB IV). Dnešní podoba zúžené Mostecké ulice vznikla zhušťováním zástavby v gotice a ukončena byla až v baroku. Původní jižní stranu předpokládaného prvního mostu, později i cesty směrem k ulici U Lužického semináře, možná ještě respektuje gotický sklep domu čp. 77.

 

Romanske_a_goticke_prvky

Celý postupný vývoj malostranského předpolí kamenných mostů ukazuje, že je zde skutečně nutné počítat s knížecím obchodním dvorcem, předchůdcem staroměstského Týna, jak již uvedl H. Ječný a J. Čiháková 2009, ovšem v nějaké podobě už v 2. polovině 10. století. K němu vedl první most přes zaniklé rameno, který spolu s pokračující cestou určil další vývoj celého komunikačního uzlu. Jižněji umístěná rampa Juditina mostu svého předchůdce respektovala, II. etapa Juditina mostu možná počítala s dodatečnou úpravou prvotního úseku, avšak k ní nedošlo a vyústění mostu zůstalo zúžené. Toto celé zároveň lokalizuje stále zmiňovanou románskou bránu městského opevnění, která mohla být jedině v dnešním čp. 58, případně těsně přiléhající ve volném prostoru východně, spřihlédnutím k možnosti, že dům čp. 59 byl původně výše zmíněnou sýpkou, přiléhající k věži.

V současné době se předpokládá umístění legendárního dřevěného mostu přes Vltavu mezi konci malostranské Mostecké ulice a staroměstské Platnéřské ulice. Nález raně středověké vozovky v Platnéřské ulici a zároveň v jejím dnešním směru by to mohl podporovat (Havrda Tryml 2009), jenže mimo brodu v místě Mánesova mostu musel existovat ještě přívoz pro pěší. Ten byl komunikačně nejvýhodnější právě jako spojnice uvedených dnešních ulic, neboť na přímé linii spojoval pravý břeh a později i Staroměstské náměstí a Týn s hlavním malostranským vstupem z východu v ústí Mostecké ulice. K přívozu musely vést udržované cesty na obou stranách. Zajímavé je, že vozovku v Platnéřské ulici rámcově z 10.–11. století narušil objekt vzniklý před další vrstvou vozovky z 12. století až počátku 13. století (Havrda – Tryml 2009). V užívání přístupu k přívozu tedy vznikl hiát přibližně v době stavby Juditina mostu. Stavební činnost na malostranské straně přívozu a částečně v jeho trase mohla způsobit jeho dočasný přesun na jiné místo. Po dostavbě mostu by se přívoz obnovil v tradiční trase pro ty, kteří by se chtěli vyhnout placení mýtného a levněji přepravit na druhý břeh.

Datování a podoba prvního mostu

První pražský most jistě nevznikl náhle. V jeho místě by se daly očekávat i vrstvy zpevněné cesty od 2. poloviny 9. století do 1. poloviny 10. století. Teprve v době po obsazení Podkarpatské nížiny Staromaďary a pádu Velké Moravy začalo nabývat na významu východozápadní spojení vedoucí přes Prahu. Vylepšení stezky mostem přes zaniklé rameno řeky je podle toho nejlépe představitelné někdy po roce 907, byť ani dřívější vznik nyní není absolutně vyloučen. S větší jistotou můžeme počítat s existencí dřevěného mostu v době východní expanze Boleslava I., to znamená od 50. let 10. století. Rovněž nelze očekávat, že se jednalo o most jediný až do postavení Juditina mostu. Musel být průběžně opravován a přestavován, a ani nemusel být postaven přímo na trase předcházející cesty. Ta mohla nejprve spontánně využívat gradační val řeky v ústí ramena a aby nedošlo k dopravní kolizi, mohl být most postaven severně od ní. Přihlédnout můžeme také k nálezu torza kamenné hradby zděné na maltu ve Staré Boleslavi, překvapivě datované již do 2. třetiny 10. století (Boháčová 2003), a k názvu vsi Kamenný most zapsanému už k roku 1088 (CDB I, č.387). Tím by bylo možné, že i první most mohl být ve své vrcholné fázi tvořen dřevěnou mostovkou na zděných pilířích. Může to také napovídat znění Kosmovy zprávy k roku 1108, podle níž most zřejmě nebyl povodní narušen. Teoreticky by také most mohl být zalomen proti proudu směřujícímu za povodní do opuštěného ramena, aby náporu vody snáze odolal.

O. Kotyza 2008 učinil podrobný souhrn všech dostupných informací týkajících se středověkých mostů ve slovanské oblasti. U mostů přes stojaté vody ke slovanským hradiskům na severu byl základní nosný prvek tvořen dvěma svazky dvou i více pilot spojených příčným trámem přes celou šířku vozovky. U nejlépe zdokumentovaného vstupního mostu do západního předhradí v Mikulčicích bylo přidáno pod příčný trám ještě několik mezipilot. Pro mikulčické řešení byly nalezeny analogie v západoevropském prostředí u mostů přes proudící vody (Wilke 2003). Podle toho O. Kotyza předpokládá, že i pražský most přes Vltavu by měl být stejné konstrukce a i s mostem v Mikulčicích ovlivněn západoevropským mostním stavitelstvím. Mohlo by se totéž týkat také předpokládaného mostu pouze přes zaniklé rameno, ale bez nalezení zbytků mostu nemá velký smysl snažit se vytvořit jeho přesnější podobu.

Most_v_Ober_ckrseeMost_Mikulice

 

Můžeme tak ale učinit u pravděpodobné výšky. Zjištěný povrch nivy dosahoval kóty kolem 186 m n. m. a úroveň protilehlé strany štěrkopískového podloží severně od Karlova mostu je na 185,5 m (Dragoun 2009). Dá se odvodit, že mostovka byla na úrovni asi 185,5 m, to je 2,53,5 m nade dnem původního koryta a 3–4 m nad dříve předpokládanou hladinou řeky, nyní spíše asi 4,5 m nad hladinou. Takto stanovená výška vozovky je v souladu s Kosmovou informací, že Vltava zřídka za povodní dosahovala podlahy mostu. Zároveň vidíme, že Kosmův další údaj o vystoupání Vltavy přes deset loktů nad most, to je více než o 6 m, je nepřijatelný. Hladina by tehdy stoupla o celkem přes 11 m proti normálu, přitom v roce 2002 stoupla o 6,8 m. Pro dobu neregulovaných řek s možností rozlití do šířky se taková povodeň jeví jako nereálná, obzvláště by musela mít katastrofální odezvu také nejméně na středním Labi a to by museli zaznamenat i jiní kronikáři. Kosmovo použití zaokrouhlené číslovky „přes deset loktů“ je tedy vyjádřením „velmi mnoho“, a také není jasné jak a proč by tehdy někdo správnou míru zaznamenal. (Nepřihlíží se ke značce k roku 1118 na zámecké skále v Děčíně, která pochází až ze 16.–17. století, rovněž není jisté, jak dlouhý loket měl Kosmas na mysli; pozdější staročeský loket = 0,5914 m.)

Kosmas k roku 1118 dále uvádí, že Vltava: kolik v tomto podhradí domů, chalup a kostelů svým přívalem pobrala!. Povodeň mohla smést jen stavení nacházející se mimo malostranský opevněný areál, a tak zbývá pravobřežní osídlení vznikající během 11. století na zdejší terase VIIc (nebovidské) s povrchem podle V. Cílka 2005 na úrovni 186–189 m n. m. To souhlasí s odhadem úrovně vozovky mostu ve výšce 185,5 m překonávajícího pouze depresi zaniklého ramena, neboť voda za běžných povodní dosahující sotva mostovky by nezaplavovala terasu VIIc. O kolik metrů skutečně voda v roce 1118 vystoupala se nyní dá těžko stanovit. Zároveň se otevírá diskuze, jestli přece jenom není možné pro 10.–11. století uvažovat o výraznějším využívání malostranské nivy, která se nacházela na obdobné úrovni jako osídlená pravobřežní terasa VIIc, to znamená 4–5 m nad běžnou hladinou řeky. Absence odpovídajících archeologických nálezů na nivě mohla způsobit povodeň v roce 1118, která by pobrala stavení a spláchla i kulturní vrstvu a Kosmova zmínka se mohla týkat i malostranské nivy. Po takové situaci by už osídlení na nivě těžko navázalo. Za povodně totiž proudnice toku přecházela právě přes nivu, zatímco staroměstskou stranu voda jen zaplavila.

Výše bylo již uvedeno předpokládané směřování západního konce mostu do románské brány v čp. 58. Na východní straně, tedy na nivě, se nesmíme nechat zmást průběhem dnešní ulice U Lužického semináře. Ta vede po původním okraji nivy, tím i po původním břehu Vltavy a její trasa pravděpodobně vznikla až s využíváním prostoru nivy jako zahrady zhruba v místě dnešních Vojanových sadů. V raném středověku nebyl důvod, proti jejímu rovnému vedení přes nivu k tzv. klárovskému ostrovu s brodem.

 

Ran_stedovk_cesta_a_most

 

První pražský most byl teoreticky nalezen a zdůvodněn. Nyní zbývá trpělivě počkat na jeho skutečné objevení zázračným archeologickým nálezem.

Exkurs I. - Svatováclavské denáry

Tzv. Svatováclavské denáry jsou průběžně diskutovanou a stále ne zcela vyjasněnou záležitostí. Celkem již panuje shoda, že tyto denáry nerazil kníže sv. Václav (Petráň 1998), zároveň mince nesou na líci jednoznačně jméno Wencieslauus. Na rubu, kde se dá očekávat název místa mincovny, je značně zkomolený a hůře čitelný nápis, odolávající dosud jasnému rozluštění. Mince pocházející pouze z jednoho páru razidel byly nalezeny jen v Pobaltí v depotech uložených na počátku 11. století a mají nízkou hodnotu v provedení i váze. Zkusme se podívat na problém z trochu jiného úhlu pohledu, a sice pouhým nalezením nejvhodnějšího kandidáta na provedení této ražby.

Z písemných pramenů neplyne, že by předpokládaný oprávněný dědic pražského knížectví Slavníkův syn Soběslav „kryl ústup Boleslava Chrabrého“, jak se píše v literatuře. Podle Dětmara „jej následoval“ a nyní víme, že navíc opouštěl hradisko jinou cestou. Tím vznikají otázky: Proč se pravděpodobný čekatel na uznání knížetem nacházel v této části předhradí? Jak to, že most byl přerušen, a to jedině těmi, kteří pronásledovali Boleslava Chrabrého k brodu dříve, nežli se dal na ústup i Soběslav? Co způsobilo jeho zdržení, starost o vybavení předpokládané mincovny v raně středověkém obchodním prostoru nebo jenom odhodlání bojovat? Podle Kosmy utíkali Poláci třeba jen ve spodkách. Byť Kosmův pozdější údaj o přerušení mostu nemusí odpovídat realitě, přesto je zřejmé, že Soběslav se vydal na ústup až po odchodu Boleslava Chrabrého a na mostě se střetl s jeho pronásledovateli, nacházejícími se v prostoru malostranské nivy, a tím zároveň v předpolí brodu přes řeku.

Poláci s Boleslavem Chrabrým a Soběslavem obsadili pouze hrad Prahu, Vyšehrad drželi stoupenci Jaromíra a na Mělníku měla svůj vdovský úděl kněžna Hemma (pouze na mincích ve tvaru Emma, Enma). Ta razila své vlastní denáry a zároveň někdy v této době nechala zhotovit rukopis Gumpoldovy legendy, což byl první domácí popud k propagaci kultu sv. Václava. Přitom jako vdova po Boleslavu II. by na tom neměla mít zájem. Byla to tedy z Hemminy strany úlitba Polákům nebo snaha o smíření? Platila navíc Soběslavovi za neútočení? Hrob jejího manžela (č. 93) v bazilice sv. Jiří byl za polské přítomnosti patrně devastován z pomsty za vyvraždění Slavníkovců.

Když Soběslav v roce 995 odešel ze Saska rovnou do Polska, tak těžko mohl odejít s výrazným jměním, kterým by mohl disponovat ještě v Praze v letech 1003–1004. V Praze se tedy nacházel v podstatě bez prostředků a k jeho nastolení sněmem předáků za knížete nedocházelo. Přitom musel Polákům za jejich vojenskou pomoc platit. Mohl učinit jediné, začít razit mince v knížecí mincovně z toho, co bylo k dispozici, tedy například zlomkového stříbra a snad (?) denárů kněžny Hemmy. Zároveň v takové kvalitě, jaká byla narychlo proveditelná. Nebyl dosud uznaným knížetem a tak zřejmě nebyl oprávněn na mincích použít své jméno. Dědického nároku se domáhal ve jménu svého děda Václava, a tím mohla vzniknou anomálie této doby, totiž použití Václavova jména namísto emitenta mincí. Další osud této emise by se jevil jako celkem jasný. Mince, které měl v době smrti Soběslav u sebe, byly ukořistěny a přetaveny pro Jaromírovy ražby. Ovšem denáry vyplacené polským ozbrojencům a Boleslavovi Chrabrému byli těmi, jimž se podařilo uprchnout, přeneseny do Polska a odtud se obchodem dostaly do Pobaltí.

Přiřazení tzv. Svatováclavských denárů k pražskému pobytu Soběslava není v současné době zcela jednoznačně doložitelné. Z pohledu hledání emitenta takových mincí kolem přelomu 10. a 11. století mohl mít zájem na ražbě jedině slavníkovský dědic Soběslav.

Exkurs II. - Románský reliéf na Juditině věži

Posunem datace výstavby zděného románského opevnění Malé Strany a tzv. Juditiny věže do období vlády (1125–1140) Soběslava I. se mění i pohled na významný reliéf umístěný na věži směrem ke vstupujícím hlavní bránou z východní strany. Reliéf je zasazen přesně do výklenku a ten zase přesně přiléhá ke zdivu stěny věže. Tím je vyloučeno jeho dodatečné osazení. Stejně není možné, aby sem byl přenesen z nějaké jiné zaniklé stavby po časovém odstupu. Byl by totiž výtvarně zastaralý a svým světským motivem již neaktuální. Dílo vzniklo určitě zároveň s výstavbou věže v době Soběslavově, a tak se dá hledat jen souvislost s tímto panovníkem. O něm je známé, že na počátku vlády porazil v roce 1126 krále, později císaře, Lothara III. v bitvě u Chlumce. Propustil jej, usmířil se s ním, přijal v léno Čechy a významnou funkci nejvyššího číšníka na královském/císařském dvoře.

 

Relief-z-juditina-mostu

 

Reliéf je značně poškozený, zejména chybí insignie, podle kterých by se dalo poznat o jaké osoby a jejich postavení se jedná. Zůstala pouze skutečnost, že trůnící postava je panovníkem ve vladařském plášti a klečící postava v prostém oděvu je mu podřízená. Můžeme ale vybírat vlastně jen ze dvou možností, buď sedí na trůnu Lothar III. a klečící je Soběslav I. před přijetím knížecího pláště a praporce, nebo je vladařem Soběslav I. přijímající hold od velmože, zosobňujícího podřízený lid. Případně je klečícím Vladislav, syn Soběslavův, předurčený být knížetem, což se nakonec nestalo. Volbu nám usnadňuje sama skutečnost, kde se reliéf nalézá. Byl-li by třeba v Řezně, tak by reliéf vyjadřoval oslavu Lothara a podřízené postavení knížete Soběslava. Je-li v Praze, tak je velmi málo pravděpodobné, aby Soběslav nechal vytvořit reliéf znázorňující jej klečícího před Lotharem, jestliže se doma hlavně proslavil jeho porážkou v bitvě u Chlumce. Můžeme se přiklonit ke druhé možnosti, takže trůnícím vladařem je Soběslav I., v době vytvoření reliéfu vládnoucí kníže v Praze. Potvrzení nalezneme v podobě téhož motivu na mincích Soběslava I.

 

Mince_Sobeslav_I.b

Mince_Sobeslav_I._

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyobrazené mince byly původně přiřazovány k Soběslavu II., ale nedávno to změnil Luboš Polanský (Polanský 2009) ve prospěch Soběslava I. Nalézáme tedy vzácnou shodu u nové datace mincí a reliéfu, stejně jako u zobrazení výjevu. L. Polanský ve své velmi přínosné práci navíc uvažuje, že denáry s těmito výjevy byly na Hradě rozhazovány mezi přihlížející lid během nastolovacího obřadu Soběslava I, takže ražby s těmito motivy byly „nastolovací“. Byly sice na Hradě tři jakoby pohozené/ztracené nalezeny, ale zdá se nemožné, aby budoucí kníže stihl tyto denáry dát vyrazit, obzvláště stal-li se královským číšníkem až o rok později.

Při pohledu na mince se vnucuje nutkavá myšlenka. Jako mají mince líc a rub s odlišnými motivy, tak i románské opevnění Prahy mělo svůj líc a rub. Hlavní vstupní brána z východu vedle Juditiny věže byla rubem a lícem byla západní vstupní brána vedle Bílé věže na Hradě, typologicky totožné s věží Juditinou. Takže i na Bílé věži by se měl nacházet podobný reliéf, třeba dodnes zazděný, stejně jako byl dříve zazděný reliéf na Juditině věži. Budeme-li předpokládat umístění v podobné výšce od původního terénu jako na Juditině věži asi 9–9,5 m, tak by reliéf začínal asi 1 m pod podlahou dnešní chodby 2. patra středního palácového křídla. Jestli s motivem Soběslava v roli číšníka, jako na denáru typu Cach 570, ale není zcela jisté. Další možnosti se dají odhadnout podle porovnání s jinými mincemi, jak jej provedl L. Polanský (obr. níže). Dá se i vyzdvihnout jeho identifikace sv. Václava a sv. Vojtěcha klečících po stranách oltáře na typu Cach 571. Na Cach 495 je znázorněno usmíření, jen není zcela jisté jaké. L. Polanský uvedl, že Soběslavovo s Lotharem, ale spíše by se mohlo jednat o usmíření Soběslava s blízkým příbuzným, například se starším bratrem Vladislavem, což mu umožnilo usednout na knížecí stolec. Případně usmíření Soběslava s blízkými příbuznými (údělníky) v průběhu jeho vlády. Zkusíme-li vybrat vhodný motiv pro předpokládaný reliéf na Bílé věži podle těchto dnes známých mincí, tak nejvhodnějším je sv. Václav se sv. Vojtěchem po stranách oltáře na typu Cach 571. Zároveň lze obecně podpořit teorii uvedenou L. Polanským, že na denárech Soběslava I. se odráží zásadní události z jeho vladařského života.

 

 

Mince_Sobeslav_I._porovnani

 

 

Bila_vez_pudorysRelief_na_Bile_vezi-umisteni

 

Souhrn

Zmínky k roku 1004 kronikářů Dětmara a Kosmy o mostu v Praze se netýkají mostu přes Vltavu, ale mostu přes zaniklé rameno řeky v místě Malé Strany. Byl na trase zdejší nejdůležitější stezky 10. a 11. století vedoucí od brodu v místě Mánesova mostu přes nivu a dále podél původního opevněného areálu na západ. Teprve na existenci Juditina mostu reagují legendy ve 13. století a následná tzv. Kristiánova legenda, které rozšiřují původní zázrak s překonáním potoka v předchozích legendách, také na zázračné překonání Vltavy přes poničený most. Pro posouzení otázky, zda již v 10. století byl v Praze přes Vltavu most, jsou tyto zázraky pozdních legend zcela bezvýznamné.

Již od počátku, tedy nejspíše 3. čtvrtiny 9. století, byl dnešní Pražský hrad neoddělenou akropolí hradiska, jehož součástí bylo i opevněné malostranské jižní předhradí a celý areál byl od počátku městem (urbs) a nesl název Praga, přenesený z názvu území. Tím byl dán i název metropole světské a církevní moci dané země.

První pražský most zmiňovaný kronikáři Dětmarem a Kosmou k rokům 1004 a 1118 nevedl přes Vltavu, ale pouze přes zaniklé rameno Vltavy. Nejméně od poloviny 10. století byl nutnou součástí hlavní východozápadní stezky vedoucí přes Prahu. Bez tohoto mostu je nepředstavitelné překonání zaniklého ramena Vltavy, hlubokého asi 4 m, s navazujícím vstupem do opevněného areálu v době existence Prahy jako důležitého obchodního centra.

Kníže Soběslav I. uskutečnil kolem roku 1135 výstavbu zděného opevnění celého města Prahy, tedy Hradu i malostranského prostoru. Již v té době muselo být počítáno s výstavbou kamenného mostu, snad ale jen přes zaniklé rameno řeky, jak dokládá směr mostní rampy a umístění reliéfu na věži. Dříve nežli byla dokončena východní linie opevnění Malé Strany, zahájil (snad) Vladislav II. stavbu prvního mostu přes Vltavu, zvaného Juditin most. Mohl se inspirovat mostem přes řeku Sakarya v dnešním Turecku, který viděl během II. křížové výpravy v roce 1147. Není zcela jisté jestli stavba obou nástupů na most spadá až do jeho doby, nebo jestli malostranská rampa je dílem již Soběslava I. V každém případě došlo k přerušení stavby mostu a mezitím byla dokončena východní linie zděného opevnění s bránou v místě původní brány valového opevnění směřující na raně středověký most, protože hlavní komunikace nemohla být narušena. Typologická shoda brány v Černé věži na Pražském hradě s bránou v Pálffyovském paláci (čp. 158) a shoda přilehlé brány k Bílé věži na Pražském hradě se záměrem postavit přilehlou bránu k Juditině věži jednoznačně dokládá stavebně typologickou a časovou provázanost románského opevnění Hradu a Malé Strany. Asi na počátku 50. let nebo v roce 1158 došlo k zásadní změně koncepce mostu a byla zahájena II. etapa výstavby, úsek s ostrými zhlavími vedoucí přes řeku. Není pravdivý stále všeobecně opisovaný údaj o šířce mostu 6,85 m nebo 7,5 m, jsou to šířky malostranského a staroměstského nástupu na most z I. etapy. Úsek II. (nebo až III.) etapy vedoucí přes řeku měl vnější šířku včetně zábradlí asi 9 m, v některých úsecích zalomení až 11 m. Dokládají to zaměření pilířů na Malé Straně a porovnání šířky zbytků pilířů s Karovým mostem na plánu opravy po povodni roku 1784. Podle souhrnu současných informací byl most nejspíše dokončen již roku 1161.

Vyloučena je přetrvávající představa o bráně mezi dvěma věžemi na malostranském konci mostu již v době dokončení Juditina mostu. Na cestě k mostu byla nedochovaná brána v přízemí severněji umístěné věže, která byla součástí románského opevnění a snad byla také obdobou Černé věže na Pražském hradě. Takzvaná Juditina věž nemá ve výsledné realizaci s mostem nic společného, pouze v první etapě výstavby mostu se počítalo s bránou k ní přilehlou a v tomto smyslu byl na její východní stěně umístěn reliéf s klečící postavou před trůnícím panovníkem. Věž vznikla před příchodem Judity do Prahy, takže současný název je zavádějící. Teprve v souvislosti se stavbou Karlova mostu byla v románském opevnění prolomena nová brána mezi zmíněnými věžemi a po roce 1464 nahrazena dochovanou bránou, postavenou současně s pozdně gotickou severní věží a prodloužením Karlova mostu.

 

Poděkování PhDr. Jarmile Čihákové (NPÚ) a Ing. arch. Onřejovi Šefců (NPÚ) za ochotné poskytnutí některých informací a doporučení přínosné literatury.

 

Jan Cinert

21. 9. 2011

poslední úprava 26. 4. 2015

 


Boháčová 2003 = Ivana Boháčová: Stará Boleslav. Přemyslovský hrad v raném středověku, 2003.

Borkovský 1975 = Ivan Borkovský: Svatojiřská bazilika a klášter, 1975.

CDB I = Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I, ed. Gustav Fridrich, 1904.

Cinert 2008 = Jan Cinert: Bylo to jinak, 2008.

Cílek 2005 = Václav Cílek: Praha přírodní. In: Michal Lutovský – Lubor Smejtek a kol.: Pravěká Praha, 2005.

Cymbalak – Podliska 2009 = Tomasz Cymbalak – Jaroslav Podliska: Nové objevy raně středověkých komunikací na Malé Straně v Praze. In: Staletá Praha, 2009/1.

Čiháková 2001 = Jaroslava Čiháková: Raně středověké fortifikace na jižním okraji pražského levobřežního podhradí. In: Mediaevalia archeologica 3, 2001.

Čiháková 2002 = Jaroslava Čiháková: K dosavadnímu stavu poznání raně středověké Malé Strany. In: Archeologické rozhledy 54, 2002, 738 – 752.

Čiháková 2007 = Jaroslava Čiháková: Valdštejnská ulice 154/III. In: Zdeněk Dragoun a kol., Archeologický výzkum v Praze v letech 2005 – 2006. Pražský sborník historický 35, 2007.

Čiháková 2009 = Jaroslava Čiháková: Opevnění Malé Strany od 9. do 13. století. In: Staletá Praha, 2009/1.

Čiháková – Dobrý 1999 = Jaroslava Čiháková – Jaroslav Dobrý: Dendrochronologie v pražském suburbiu. In: Archeologie ve středních Čechách 3, 1999.

Čiháková – Havrda 2008 = Jaroslava Čiháková – Jan Havrda: Malá Strana v raném středověku. Stav výzkumu a rekapitulace poznání. AR 60, 2008.

Dragoun 1989 = Zdeněk Dragoun: K otázce pilířů Juditina mostu. In: Archeologica Pragensia 10, 1989.

Dragoun 1995 = Zdeněk Dragoun: Ke staroměstské nábřežní partii Karlova a Juditina mostu. In: Průzkumy památek, 1995.

Dragoun 2002 = Zdeněk Dragoun: Kapitoly o románské a raně gotické architektuře, 2002.

Dragoun 2003 = Zdeněk Dragoun: U Lužického semináře čp. 77/III. In: Zdeněk Dragoun a kol., Archeologický výzkum v Praze v letech 1999 – 2000,. In: Pražský sborník historický 32, 2003.

Dragoun 2007 = Zdeněk Dragoun: Juditin most. In: Ondřej Ševců a kol.: Karlův most, 2007.

Dragoun 2009 = Zdeněk Dragoun: Dražického náměstí ppč. 1036 – Karlův most ppč. 235. In: Zdeněk Dragoun a kol., Archeologický výzkum v Praze v letech 2007 – 2008. In: Pražský sborník historický 37, 2009.

Dragoun a kol. 2003 – 2009 = Zdeněk Dragoun a kol.: Archeologický výzkum v Praze v letech 2003 – 2008. In: Pražský sborník historický.

Dragoun – Omelka 1995 = Zdeněk Dragoun – Martin Omelka: Nález torza raně středověké hradby v prostoru severovýchodního nároží Pálffyho paláce, čp. 158/III, v Praze. In: Památkové listy 1, 4, mimořádná příloha časopisu Zprávy památkové péče 55, 1955, č. 6.

Förster 2007 = Josef Förster: Arbeo z Freisingu: Život a umučení svatého Jimrama, mučedníka, 2007.

FRB II a = Letopisy české, ed. Josef Emler, 1874

FRB II b = Letopis Vincencia kanovníka kostela pražského, ed. Josef Emler, 1874.

FRB II c = Příběhy Václava I., ed. Josef Emler, 1874.

FRB II d = Letopisy 1196 - 1278, ed. Josef Emler, 1874.

FRB II e = Zlá léta, ed. Josef Emler, 1874.

FRB IV = Kronika zbraslavská, ed. Josef Emler, 1874.

Havrda 2008 = Jan Havrda: Příspěvek k raně středověkému opevnění Prahy. In: Archeologie ve středních Čechách 12, 2008.

Havrda - Tryml 2006 = Jan Havrda - Michal Tryml: Neznámé opevnění jižní části pražské Malé Strany. In: Archeologica historica 31, 2006, 109 - 118.

Herrmann 1966 = Joachim Herrmann: Die Slawischen Brücken aus 12. Jahrhundert im Ober Ückersee bei Prenzlau. In: Ergebnisse der archäologischen Unterwasserforschungen, Ausgrabungen und Funde 11, 1966.

Hlavsa – Vančura 1983 = Václav Hlavsa – Jiří Vančura: Malá Strana, 1983.

Hrdlička 1972 = Ladislav Hrdlička: Předběžné výsledky výzkumu v Praze 1 na Klárově. In: Archeologické rozhledy 24, 1972.

Ječný 2006 = Hubert Ječný: Pevnosti v pražské kotlině. Jedna z pravděpodobných historických interpretací. In: Archeologica Pragensia, 2006.

Kašička 1998 = František Kašička: Zaniklé předasanační komunikace na Starém Městě pražském. In: Archeologia historica 23, 1998.

Kotyza 2008 = Oldřich Kotyza: Nejstarší pražský most přes Vltavu a raně středověké mostní stavby ve střední Evropě. In: Studia mediaevalia pragensia 8, 2008.

Lehner 1907 = Ferdinand Josef Lehner: Dějiny umění národa českého, díl I, sv. III, 1907.

Novotný 1929 = Václav Novotný: Český kníže Václav svatý, 1929.

Píša 1960 = Vladimír Píša: O staroměstském opevnění Juditina mostu. In: Ochrana památek, Sborník Klubu Za starou Prahu, 1960.

Polanský 2009 = Luboš Polanský: Rigorózní práce (CUNI), 2009.

Poláček 2000 = Lumír Poláček: Terénní výzkum v Mikulčicích. Mikulčice - průvodce 1, 2000.

Veselý – Patrný 2008 = Jan Veselý – Michal Patrný: Románská věž na malostranském konci Karlova mostu. In: Průzkumy památek 2, 2008.

Wilke 2003 = G. Wilke: Uwagi o zróżnicowaniu konstrukcyjnym zachodniosłowiańskich mostów. In: Archaeologia historica Polona 13, 2003.

Záruba - Šimek 1964 = Quido Záruba – Rudolf Šimek: Rozbor inženýrsko-geologických podmínek Malé Strany. Sborník geologických věd – řada HIG, sv. 1, 1964.

Zavřel 2000 = Jan Zavřel: Petrografie stavebních kamenů Juditina mostu. In: Kámen 6, č. 2, 2000.

Zavřel 2001 = Jan Zavřel: Geologie, morfologie a osídlování malostranské kotliny. In: Mediaevalia archeologica 3, 2001.