Kniha Bylo to jinak | Jan Cinert

Založení pražského biskupství a jeho souvislost se založením Boleslavovy rotundy

Nynější uplatňovaný výklad o založení biskupství stanovil D. Třeštík na základě polemiky s předchozími teoriemi a poznatky. Zní zhruba takto: Nedlouho před rokem 968 zahájil Boleslav I. (911–972) snahu o zřízení pražského biskupství ve spolupráci s polským knížetem Měškem I. (asi 935992), který usiloval o založení biskupství v Poznani. Kvůli odporu řezenského biskupa Michala (biskupem 944972), do jehož diecéze tehdy Čechy patřily, se Boleslavův záměr hned neuskutečnil, zatímco v Poznani bylo roku 968 založeno biskupství latinského ritu přímo podléhající Římu. Teprve po smrti biskupa Michala roku 972 se za jeho nástupce Wolfganga (kolem 924994) záležitost pohnula a roku 973 bylo pražské biskupství formálně založeno na sněmu v Quedlinburgu. K dalšímu zdržení došlo díky Boleslavově podpoře bavorského vévody Jindřicha II. Svárlivého (951995) v jeho odboji proti císaři Otovi II. (955983). K nastolení prvního pražského biskupa Dětmara tím došlo až roku 976, poté co Jindřich předchozího roku nahradil řezenskému biskupství ztrátu vzniklou odloučením Čech založením pražského biskupství. Samotné přiřazení pražského biskupství pod arcidiecézi v Mohuči mělo být náhradou jeho ztráty zisků po založení arcibiskupství v Magdeburgu roku 968.

Známý historik D. Třeštík v zájmu uplatnění této koncepce, jako i v jiných případech, nezohlednil všechna známá data a události. Na to upozornil D. Kalhous (2004, 2005) a právem zpochybnil výklad D. Třeštíka vývoje v 70. letech 10. století. Podle něj se v červenci roku 974 Jindřich opět vzbouřil proti Otovi a posléze skončil v internaci a nemohl se již zasazovat o vznik pražského biskupství ani provádět odškodnění řezenskému biskupství. Autor dále zpochybnil samotný fakt formálního založení na sněmu v roce 973, neboť potom by k nastolení prvního biskupa došlo záhy po sněmu a dovozuje, že i nový řezenský biskup Wolfgang musel zpočátku odmítat založení pražského biskupství. Přidejme k tomu nyní ještě to, že i samotné vložení počátku úsilí o založení pražského biskupství do druhé poloviny 60. let 10. století nemá v ničem oporu.

Založení Boleslavovy rotundy v roce 961

Archeoastronomické datum založení Boleslavovy rotundy v roce 961 jako biskupského kostela s uplatněním staroslověnské liturgie otevírá možnost pro novou koncepci založenou na mezioborové shodě. Pro období kolem roku 961 totiž máme vícero datovaných událostí, které je možno zařadit jako související se založením pražského biskupství. O vládě (936–972) Boleslava I. nejsou téměř žádné informace. Mezi dvě zcela spolehlivé patří zpráva o jeho poddání se Otovi I. v roce 950. To je však zlomovou událostí a dá se vyslovit předpoklad, že vedle napravení vzájemného vztahu došlo i na rozdělení zájmových zón pro východní expanze obou vladařů. Celý sled událostí souvisejících se založením pražského biskupství pak můžeme zahájit za situace, kdy oba vládci koordinují svou východní politiku ke vzájemnému prospěchu.

 

954 – Mohučským arcibiskupem se stal Vilém/Wilhelm (kolem 930968), první, ale nemanželský syn Oty I. Jeho matkou byla snad příbuzná slovanského knížete Tugumíra z Havoly a dá se předpokládat, že díky své matce asi uměl slovanskou řeč.

955 – V bitvě na Lechu jsou 10. srpna konečně poraženi Maďaři a bitvy se účastnil i velký oddíl (údajně 1000 ozbrojenců) Boleslava I.

955 – Následně poslal Ota I. žádost o svolení se založením arcibiskupství v Magdeburgu papeži Agapitovi II. (pontifikát 946–955). Proti tomu hned protestoval arcibiskup Vilém, neboť by to znamenalo zmenšení příjmů mohučského arcibiskupství, a záměr nebyl uskutečněn.

Kolem 960 – Boleslav I.  možná již dokončil politické sjednocení České kotliny a třeba se i zmocnil severní Moravy. (V roce 965 byla údajná Boleslavova dcera Dobrava, spíše však vnučka,  provdána za polského knížete Měška. Tím bylo potvrzeno uznání hranice nových Boleslavových zisků v Polsku, ke kterým tak muselo dojít v předchozích letech. Ještě dříve by však měl Boleslav získat nejméně sever Moravy, čím dospíváme zhruba k roku 960. Na druhou stranu je možné, že následné ovládnutí Krakova se mohlo uskutečnit přes Slezsko, takže sever Moravy – Olomoucko, mohl ještě zůstat samostatným knížectvím. Ze situace jistě vyplývá jen to, že Boleslav musel být před rokem 965 novým sousedem Měška I.) Čechy v té době patřily pod svrchovanost řezenského biskupství, zatímco na Moravě přežívaly obtížně identifikovatelné zbytky velkomoravského arcibiskupství, původně se třemi sufragány, z doby krátce před rokem 900.

960 – Papež Jan XII. (asi 937–964, pontifikát 955–963 a 964) požádal na Vánoce o vojenskou pomoc Otu I. proti samozvanému italskému králi Berengarovi II.

961 – Ota I. zahájil pečlivé přípravy na italské tažení během nichž dal také korunovat svého sedmiletého syna Otu II. králem.

3. 4. 961 – Boleslav I. založil rotundu zasvěcenou Zvěstování P. Marii.

961 – V srpnu Otova výprava vytáhla z Augsburgu.

961 – Cremonským biskupem se stal Liutprand (asi 922972), který se později stal též diplomatem Oty I. díky svému řeckému vzdělání.

961/962 – Budoucí magdeburský arcibiskup Adalbert uskutečnil cestu do Ruska po žádosti zaslané roku 960.

2. 2. 962 – Papež Jan XII. korunoval Otu I. císařem a jeho manželku Adélu Burgundskou císařovnou. O deset dní později schválil založení arcibiskupství v Magdeburgu. Pro přetrvávající odpor Mohuče se záměr opět neuskutečnil.

963 – Papež Jan XII. navázal kontakt s Berengarem II. Tato zrada je potrestána obviněním papeže z těžko uvěřitelných skutků vzneseným biskupem Liutprandem a Jan XII. je sesazen.

965 – Ota I. se vrací z Itálie.

Počátek založení pražského biskupství

Původ myšlenky založení pražského biskupství a příslibu pomoci Oty I. v této věci, jako odměny za Boleslavovu vojenskou pomoc, lze položit již k roku 955. Ve stejné době učinil Ota I. první kroky pro povýšení magdeburského kláštera při sv. Mořici na arcibiskupství.

Pro roky 961–962 je viditelná zvýšená aktivita Oty I. ve východní politice, jejíž součástí pak mohl být i smířlivý přístup k existenci smíšené latinské a staroslověnské liturgie v Praze, která byla i z politického hlediska přijatelnější, nežli byzantský církevní a politický vliv uplatňovaný ve východní Evropě. Můžeme odvodit, že založení pražského biskupství rozšiřující své působení po východních državách získaných Boleslavem, by bylo v souladu s tehdejší politikou Oty I. Jestliže Boleslav založil čtyřapsidovou rotundu jako větší kopii Bořivojovy velkomoravské rotundy, tak je zjevné, že nejen svými výboji a centralizací moci, ale i v duchovní sféře chtěl zřetelně navázat na tradici Velkomoravské říše.

Dosud se neochvějně předpokládá, že autorem listiny se souhlasem ke zřízení pražského biskupství a benediktinského kláštera při sv. Jiří, skrývajícím se pod titulem „Jan, sluha sluhů Božích“, je papež Jan XIII. (pontifikát 965–972). Stávající časové zařazení vzniku listiny bylo hlavně odvozováno z přiřazení návratu Mlady k roku 967 v Kosmově kronice. To je ve skutečnosti mylná domněnka. V kapitole XXI. je uvedeno úmrtí Boleslava I. s chybným rokem 967 a první zmínka o jeho nástupci (zřejmě mylně synovi) Boleslavu II. Následuje kapitola XXII. v níž je Boleslav II. chvalořečen a označen jako zakladatel dvaceti kostelů. Dále se v ní dovídáme o Mladě, jejím návratu z Říma a o textu papežova souhlasu se založením pražského biskupství a kláštera při sv. Jiří. Stylisticky je text celé kapitoly XXII. v tomto místě vložen jen proto, že navazuje na první zmínku o Boleslavovi II. Navíc v ní není žádná formulace typu „v témže roce“ nebo „na podzim“.

Pokud máme nalézt nejvhodnější dobu pro poslání žádosti o souhlas se zřízením pražského biskupství, tak je to jedině vojenská intervence Oty I. v zájmu papeže Jana XII. (pontifikát 955–963 a 964) vypravená v srpnu roku 961. V doprovodu vojska by pak spolu s manželkou Oty I. Adélou/Adelheid (931999) byla i Mlada, vyslaná svým otcem Boleslavem. Autorem souhlasu je tedy spíše Jan XII. a během příprav vojenské výpravy do Itálie založil 3. dubna Boleslav I. rotundu Zvěstování P. Marii jako budoucí biskupský chrám. Velmi důležitý je papežův požadavek v listině, že biskupský stolec nemá být zřízen „… podle obřadů neb sekty bulharského a ruského národa, nebo dle slovanského jazyka ...“ a dále, aby byl za biskupa vybrán kněz „... především v latinském písmu vzdělaný“. Tyto nepředpokládané podmínky musely být pro Boleslava velkým rozčarováním, neboť byly v rozporu s jeho záměrem prosadit smíšenou liturgii v tradici závěru Velkomoravské říše. Podivný je i sled událostí kolem založení kláštera. Je méně pravděpodobné, aby Mlada nejprve odešla do Říma, zde byla vysvěcena na abatyši dosud neexistujícího kláštera a teprve potom byl založen klášter. Spíše nejprve vzniklo nějaké klášterní zařízení a papežova listina upravovala jeho statut na ženský klášter podle řehole sv. Benedikta. Nutno dodat, že tyto úvahy jsou založeny na tom, že Kosmou citovaná listina je upraveným opisem originálu a nikoliv přímo podvrhem. V původním znění listiny nemohlo být v té době nemožné zasvěcení kostela „sv. Vítu a sv. Václavu“ a „dle sekty bulharského a ruského národa“, protože křesťanství se uplatnilo na Rusi později.

Papež byl následně v roce 963 kvůli zradě Oty I. přehnaně obviněn z mnohočetných sexuálních orgií a vražd a rozhodující roli v jeho sesazení měl cremonský biskup Liutprand. Snad zde napsané nezavdá příčinu k napsání pikantních článků s názvem typu „Co by mohla abatyše Mlada vyprávět?“, ale je zajímavé, že k Janu XII. byla se žádostí vyslána žena. Odvoďme z toho, že Jan XII. byl asi opravdu milovníkem ženské společnosti a vyslání Mlady mělo přispět k získání souhlasu proto, že žádost předává žena.

První etapa zakládání pražského biskupství skončila patovou situací, neboť pro Boleslava musely být podmínky nepřijatelné. Situace se však samospádem vyvíjela dál.

 

963 – První zmínka o existenci polského knížete Měška I. (asi 935–992) a jeho državě. Podle Widukinda byl neúspěšně napaden Ratary pod vedením německého velmože Wichmara.

964 – Měšek I. se zavázal platit tribut Otovi I.

965 – Dcera (vnučka?) Boleslava I. Dobrava byla v údajném „již pokročilém věku“ (dle Kosmy) provdána za Měška I. (Pokud byla vnučkou, tak se vdávala ve 14 letech, v odpovídajícím věku prvorozené vnučky!)

967 – Měšek I. je považován za přítele Oty I. a je již pokřtěný.

968 – Umírá mohučský arcibiskup Vilém a nahrazuje jej Willigis.

968 – Konečně je Otou I. založeno arcibiskupství v Magdeburgu se třemi sufragánními biskupstvími.

968 – Založeno biskupství v polské Poznani.

 

Po získání Slezka a Krakovska, nejisto zda v té době i Červených hradů (k tomu je pouze Nestorova zmínka o dvou Češkách mezi Vladimírovými manželkami a informace o novém držení Červených hradů kyjevským Vladimírem I. v roce 981, ibn Jakúb se v letech 966–967 zmiňuje pouze o Krakovu), musel Boleslav I. udělat tradiční krok. Provdal roku 965 svojí dceru (spíše vnučku) Dobravu za svého nového souseda Měška I. Tento sňatek je dosud vykládán za doklad dobrých vztahů mezi oběma vládci. No, provdání postarší dcery by bylo jistě jen nutný politický tah v příslušné době, nikoliv projev dobré vůle. Spíše se jedná o provdání dcery syna Boleslava I. (Voka ?), který měl být jeho následníkem. Sňatek byl stvrzením smlouvy, která zajišťovala Boleslavovi I. a jeho synovi uznávání nových hranic přemyslovské državy Měškem I. do smrti některého z účastníků smlouvy.

Boleslavův nutný krok však byl nepříjemný pro Otu I., nová koalice Boleslav–Měšek totiž učinila hráz pro původní, patrně dalekosáhlé, představy o christianizaci a ovládnutí východu Evropy na úkor Byzance. Tím zcela přestala mít smysl i podpora vzniku pražského biskupství se smíšenou liturgií a vůbec všeho, co by mohlo přispět k posílení moci a vlivu Boleslava I.

Na novou situaci musel Ota I. reagovat. Souhlasil se vznikem misijního biskupství s latinskou liturgií v Poznani podřízeném přímo papeži a pozměnil koncepci magdeburského arcibiskupství, jehož primární podstatou se stala jen církevní správa již dlouhodobě držených oblastí polabských Slovanů. Předběhneme-li běh času, tak proměna Otových východních záměrů vyvrcholila sjednáním a uzavřením sňatku v roce 972 jeho syna Oty II. s Theofanu, neteří byzantského císaře.

Druhá etapa zakládání pražského biskupství

972 – Rok úmrtí Boleslava I.

972 – Uzavřen sňatek mezi Otou II. a Theofanu.

972 – Umírá řezenský biskup Michal a místo něho je dosazen Wolfgang.

973 – Na sněmu o Velikonocích v Quedlinburgu je mezi účastníky i Boleslav II.

973 – 7. května umírá Ota I. a vládu přebírá jeho syn Ota II.

974 - Bratranec Oty II., bavorský vévoda Jindřich II. Svárlivý, zpochybnil Otův nárok na vládu a v červnu zahájil proti němu odboj za podpory Boleslava II. a Měška I. Již v září se však Otovi II. poddal a posléze skončil v internaci.

975 - Ota II. vpadl s vojskem do Čech a odvetou zase Boleslav II. do Bavorska. Spor byl v druhé polovině roku na čas urovnán.

976 – Byl nastolen první pražský biskup Dětmar/Thietmar. Na soudu 28. dubna v Mohuči byla zaznamenána přítomnost biskupů wormského, špýrského, pražského a moravského.

 

Zemřel Boleslav I. i odpůrce založení pražského biskupství řezenský biskup Michal, přesto biskupství stále není založeno. Dosud předpokládané „formální založení“ na sněmu v Quedlinburgu roku 973 není možné, když byl biskupský stolec obsazen až roku 976, jak na to upozornil D. Kalhous (2004, 2005).

Podle dosud uznávané filiace legend a historického výkladu, by kult sv. Václava měl mít svůj původ v Čechách a byl záměrně šířen Boleslavem I. Výklad je to však velmi rozpačitý a zní podle D. Třeštíka přibližně takto: Boleslav I. nechal někdy v 60. letech přenést ostatky knížete Václava z Boleslavi do Prahy, jako nutný základ pro proces jeho svatořečení. Vytvoření domácího světce totiž mělo napomoci vzniku pražského biskupství, o který se Boleslav snažil. Když v roce 972 zemřel regensburský biskup Michal, odmítající založení biskupství, bylo biskupství „formálně“ založeno v roce 973. Následně vznikla v Řezně legenda Crescente fide a Boleslav II. se vzepřel Otovi II. První biskup Dětmar byl nastolen až v roce 976. Jinými slovy, Boleslav I. se o své vůli snažil vytvořit kult sv. Václava, jehož má být on bratrovrahem, a v zájmu vzniku pražského biskupství se tento úspěšný kníže chtěl jednou provždy stát legendárním bídákem, který se násilím zmocnil trůnu, byl neoprávněným tyranem a zpochybnit tak i vladařskou legitimitu svého syna a nástupce. První legenda o sv. Václavovi, míněna Crescente fide, ovšem měla vzniknout až po „formálním“ založení biskupství, tedy když už jejího sepsání nebylo třeba.

Něco takového je sotva možné. Zkusme zauvažovat podle historických souvislostí a textu legendy, jaký by byl smysl jejího sepsání. Není zmíněn první pokřtěný kníže Bořivoj, který přenesl staroslověnskou liturgii do Prahy a založil zde první kostel. Jako první pokřtěný je zapsán až kníže Spytihněv, jenž se roku 895 poddal východofranckému králi Arnulfovi a uznal příslušnost Prahy k řezenské diecézi. Chválen je i jeho bratr Vratislav, který postavil baziliku sv. Jiří pro bavorské duchovní. Vše vrcholí chvalořečením knížete Václava, posledního představitele starých dobrých „regenburských“ časů před založením pražského biskupství. Václav by tedy nebyl v archetypu legendy zamýšleným světcem, ale primárně zosobněním starého pořádku, který byl před snahou Boleslava I. o vznik samostatného biskupství. Ten, kdo se snažil o vznik pražského biskupství, se tu stal hanebným strůjcem Václavovy smrti a ten, který jako poslední uznával příslušnost k Řeznu je blahořečen.

Autor legendy, neznámý bavorský mnich, by tedy falšoval skutečné události, ovšem s celkem dobrým přehledem o předchozím dění v Praze. Po Spytihněvově smrti roku 915 svěřil Vratislav jeho nezletilého syna Václava kněžně Ludmile sídlící na Budči. Z toho byla udělána „Václavova výuka žaltáři knězem jménem Učen na Budči“. Stejně z Drahomířina poslání Ludmily do vnitřního exilu na Tetín udělal autor vyslání vrahů Drahomírou, kteří zavraždili Ludmilu za to, že „Václav byl zkažen od kněží a žije jako mnich“. Věděl by, že Boleslav Václava nezabil, ale pouze bodl mečem do hlavy a asi částečně skalpoval roku 936. Proto zapsal, že „Boleslav udeřil mečem Václava do hlavy“, ale dodatečně jej zabili vymyšlení Boleslavovi lidé. V případě Ludmilina zavraždění by se však muselo jednat až o dodatečnou aktualizaci stručnou vsuvkou pod vlivem později samostatně vytvořené legendy o sv. Ludmile. V Crescente fide totiž není dostatečně popsán motiv Ludmiliny vraždy.

Musíme však přihlédnout k informacím v Otlochově Životě sv. Wolfganga (polovina 11. století). V této legendě je v roce 973 nastoupivší řezenský biskup Wolfgang vyzdvihován za svůj souhlas se zřízením pražského biskupství. Zároveň se dozvídáme, že tento biskup odloučil klášter sv. Jimrama od biskupské stolice v roce 975. Pokud by opravdu legenda Crescente fide vznikla v klášteře sv. Jimrama, tak by po roce 975 mohla také být již pouhou pomstou „staré gardy" na Boleslavovi I. za odloučení Prahy od Řezna a legenda by vznikla bez vlivu biskupa.

Dosud uznávaný čas vzniku legendy Crescente fide po roce 974 je pouhou hypotézou a sama její existence nyní už neumožňuje zpřesnit chronologii vzniku pražského biskupství. Legenda by ve své stručné archetypální podobě mohla vzniknout již z odporu proti založení biskupství po roce 961 nebo po roce 973, v případě pouhé pomsty až po roce 975. Pouze jedno je teď jisté. Nevznikla by na podporu založení biskupství, jak se dosud bez výhrad tvrdilo, ale naopak jedině z odporu k tomuto záměru.

Je legenda Crescente fide opravdu nejstarší václavskou legendou?

Od rozpačitého hledání souvislostí legendy se založením pražského biskupství, úvah „o pomstě staré gardy“ apod. se můžeme oprostit, jestliže se vzdáme předpokladu prvotnosti této legendy. Crescente byla nejprve považována za stručný výtah z Gumpolda a teprve J. Pekař v rámci svého dokládání pravosti Kristiána filiaci změnil. Následnou diskuzi uzavřel D. Třeštík tezí, že dochovaný text Crescente je skutečně pozdější, ale neliší se výrazně od nedochovaného archetypu pocházejícího z doby kolem roku 974. Jak se dá něco takového vědět? Jestliže ovšem Crescente přiřadíme po bok k rovněž zkráceným podáním původních legend vzniklých koncem 11. a v průběhu 12. století, jako jsou charvátská a vostokovská redakce I. staroslověnské legendy a legenda Fuid, jako mávnutím kouzelným proutkem se zbavíme mnoha potíží a dostaneme zřetelný motiv pro vznik svatováclavského kultu.

První václavskou legendou pak není neznámý nedochovaný text, ani imaginární legenda X dle D. Třeštíka, ale jasně datovaná Gumpoldova legenda, jak bylo dříve uvažováno. Časový limit jejího vzniku je pevně dán nastolením biskupa Gumpolda v Mantově roku 981 a úmrtím císaře Oty II. v roce 983. To je zároveň doba úmrtí Slavníka v roce 981, zvolení sv. Vojtěcha biskupem roku 982 a jeho investitury roku 983 ve Veroně za přítomnosti císaře Oty II. a arcibiskupa Willigise. Počátek vzniku Václavova kultu a první legendy je možno dát do přímé souvislosti s ukončením období rezignace na Slavníkův nárok na pražské knížectví jeho smrtí a následnou změnou postoje jeho synů. Vojtěchova cesta do Itálie kvůli investituře tedy byla zároveň prvním hledáním zahraniční podpory pro bratra Soběslava. Vzhledem k pevné pozici knížete Boleslava II. bylo jejím výsledkem pouze sepsání první legendy o sv. Václavu. Ta pak byla sepsána podle ústního podání biskupa Vojtěcha. Proto věcné nepřesnosti v Gumpoldově legendě, kterými autor doplnil podle svých znalostí původní Vojtěchovo stížné vyprávění. Gumpolda můžeme snad také označit za první oběť sedmiletého chronologického posunu podle rozdílu mezi kalendářem antiochejské éry a byzancké éry mladší. Vysvětluje to Gumpoldovy chyby, že Spytihněv byl poddán Jindřichu I. Ptáčníkovi namísto správně bavorskému vévodovi Arnulfovi a že Václav byl uznán za knížete pod mocí Oty I., namísto správně Jindřicha I. Gumpold musel s jistotou vědět, že ke korunovaci Oty I. došlo v roce 936 a Vojtěch dokládající dědický nárok svého rodu zprostředkoval údaj o Václavově nastolení roku 929. Gumpold se pak domníval, že se jedná o rok zprostředkovaný podle byzancké éry mladší, ale správně má být podle v Čechách stále užívané antiochejské éry. Vyšlo mu, že Václav byl uznán za knížete v roce 936, ve kterém byl korunován Ota I. Takže napsal „... pod mocí Oty I.“ Ze stejného důvodu došel k závěru, že Spytihněv zemřelý roku 915 byl poddán králi Jindřichu I. Ptáčníkovi, protože o sedm let později uznával bavorský vévoda Arnulf svrchovanost Jindřicha I.

Samostatnou kapitolou je vznik denního data Václavova zavraždění 28. září, které jako první a pouze jako denní datum uvádí Gumpold. Zde se pouze domníval, že předpokládaně Vojtěchem zprostředkované vyprávění o Václavově sesazení po smrti Jindřicha I. 2. července po svátku Kosmy a Damiána podle byzantského kalendáře 1. července se týká 27. září, tedy svátku Kosmy a Damiána dle latinského kalendáře. Po tomto svátku následuje 28. září. Přídavek pozdější I. staroslověnské legendy o vraždě v pondělí už pouze rozvíjí Gumpoldovu denní chybu spolu s dodatečným vložením Václavova zavraždění do roku 929, zkráceného rovněž o sedm let, neboť v tomto roce připadá pondělí na 28. září.

Listina z roku 1086 a spor Boleslava II. se Slavníkem

Dalším falzem vycházejícím z původních pravdivých skutečností je listina císaře Jindřicha III. (jako král IV.) vydaná na synodě v Mohuči roku 1085, zlistiněná následujícího roku v Řezně. Její znění i s komentářem uvádí Kosmas a je známo více jejích opisů. Pražský biskup Jaromír/Gebhart se domáhal sjednocení pražského a moravského biskupství a na synodě přede všemi rozvinul privigelium biskupa sv. Vojtěcha potvrzené papežem Benediktem a císařem Otou I. O listině se vede dlouhodobá diskuze, protože neodpovídá známým faktům. Císař Ota I. zemřel v roce 973, tedy devět let před Vojtěchovým zvolením biskupem roku 982 na Levém Hradci a následnou investiturou a biskupským vysvěcením ve Veroně roku 983. V listině jsou popsány hranice údajné původní jednotné pražské diecéze včetně Červených hradů (řeky Bug a Styr), které však již roku 981 držel kyjevský kníže Vladimír, tedy opět dříve nežli se sv. Vojtěch stal biskupem.

Pro řešení se vraťme do roku 973 a historických souvislostí. Boleslav II. nemohl na sněmu v Quedlinburgu pouze případně obnovovat žádost o založení biskupství. V prvé řadě musel obhajovat uznání svého práva na pražský knížecí stolec včetně tehdejších hranic. Jenže ve hře byl i Slavník, předpokládaný syn sv. Václava, který měl podle stařešinského řádu přednost před Boleslavem. Přidejme k tomu, že ve Vavřincově legendě (asi 1039) je údaj o přenesení ostatků sv. Václava „za časů biskupa sv. Vojtěcha“. To je možná Vojtěchova záměna za jeho otce Slavníka. Potom to vypadá, že v privilegiu použitém v Mohuči roku 1086 je stejná záměna a z otce sv. Vojtěcha byl vytvořen přímo sv. Vojtěch. Takže už by to mohlo být jasné. Po sněmu v Quedlinburgu (nebo již na něm?) byl privilegiem pro knížete Slavníka uznán jeho nárok na vládu, potvrzený papežem Benediktem VI. (pontifikát 19. 1. 973–červenec 974) a císařem Otou I. (císařem 2. 2. 962–7. 5. 973) v uvedených hranicích. Součástí privilegia snad mohl být skutečně i souhlas se vznikem jednotné diecéze ve Slavníkovi přiznaných hranicích. Boleslavovi II. nezbylo, nežli se spojit s Jindřichem II. Svárlivým a v roce 974 zahájit odboj proti Otovi II. V něm musel pokračovat sám po Jindřichově zářijovém poddání se Otovi II. i dále v roce 975.

Na rozdíl od Slavníka si Boleslav II. doslova vydobyl na Otovi II. uznání svého práva na knížectví v přímé dědické linii po (svém dědovi?) Boleslavu I. díky disponování knížecí pokladnicí a brannou mocí. Teprve součástí dohody o smíření v druhé polovině roku 975 mohlo být založení pražského biskupství v kompromisní podobě. Nevznikla již jednotná diecéze se smíšenou liturgií, ale zůstalo zachováno samostatné moravské biskupství a vzniklo nové pražské biskupství s latinskou liturgií. V roce 976 byl již nastolen první biskup Dětmar a následujícího roku byl založen nový podélný biskupský chrám sv. Jiří podle kánonů latinské liturgie. Boleslavova rotunda, původně určená pro staroslověnského biskupa, se stala jen Dětmarovým provizorním biskupským kostelem. Tato skutečnost se samozřejmě liší od souhlasu „Jana, sluhy sluhů Božích“ z Kosmovy kroniky, ve které měla být biskupským kostelem rotunda a sv. Jiří klášterním kostelem. Potom ani není možné, aby v roce 976 byla naplněna žádost o souhlas poslaná v roce 961, ale jedná se o výsledek dohody podle reálné situace v roce 975. Slib postavení nového biskupského kostela sv. Jiří byl nejen odklonem od smíšené liturgie, ale i formou pokání Boleslava II. Analogii totiž nalézáme za obdobné situace po roce 922. Tehdy kníže Vratislav založil původní kostel sv. Jiří, jako odměnu za své potvrzení na knížecím stolci bavorským vévodou Arnulfem na úkor knížete Václava. Ostatně již i Bořivoj postavil první rotundu Zvěstování P. Marii jako splnění slibu za moravskou pomoc při návratu do Prahy a uplatnění svého nároku na knížectví oproti konkurenční rodové větvi.

Záležitosti kolem Privilegia sv. Vojtěcha z roku 1086 můžeme shrnout následovně. Má-li být jeho původ v 1. polovině roku 973, aby jej mohli potvrdit Benedikt VI. a Ota I., tak se jedná původně o listinu potvrzující rozsah državy Boleslava I. Její dědictví nárokoval Boleslav II. a Slavník. Pokud by již od počátku byla listina spojena s jednotnou diecézí, tak se jedná o prostředek Slavníkovy politické aktivity spojené s „nabídkou“ vytvoření sjednocené politické správy s latinskou diecézní příslušnosti k Praze, k jejíž správě by byl snad již roku 961/962 předurčen sv. Vojtěch budoucím arcibiskupem Adalbertem, při jeho údajné zastávce na Libici. Listinu mohl používat sv. Vojtěch při svých zahraničních aktivitách, marginálně potvrzenou v jeho prospěch. Na tomto základě by pak byla listina použita roku 1086, jako doklad jednotné diecéze schválené již Benediktem VI. a Otou I., zároveň potvrzená sv. Vojtěchovi. Je naopak vyloučené, aby odsouhlasení jednotné diecéze bylo důsledkem politické aktivity Boleslava II. v roce 973, jestliže v té době existovalo moravské biskupství a Boleslav II. se zpočátku zřejmě snažil navázat na snahy Boleslava I., jak politické, tak i v uplatnění smíšené liturgie. Je samostatnou otázkou, zda zmiňovaná listina může být obnovou archetypální listiny mající původ již ve snaze Boleslava I. o vznik arcibiskupství spravujícího jednotně celou jeho državu, jak vyplyne níže.

Přiřazení pražského biskupství pod arcidiecézi v Mohuči

Dlouhodobá diskuze se také vede o důvodech přiřazení pražského biskupství pod arcidiecézi v Mohuči. Podle D. Třeštíka tím byla Mohuči nahrazena ztráta území a zisků po založení magdeburského arcibiskupství v roce 968. Podle velké časové prodlevy do roku 975 je to málo pravděpodobné. Vraťme se nejprve k zajímavé postavě mohučského arcibiskupa Viléma, po matce Slovana. Nejstarší, ale nemanželský syn Oty I., měl výjimečné postavení na Otově dvoře. Dostalo se mu výborného vychování a vzdělání, po celý život byl Otovou loajální podporou a zároveň vychovatelem jeho druhého syna a nástupce Oty II. Od roku 954 byl až do smrti v roce 968 arcibiskupem v Mohuči. Přitom až do smrti bránil svému otci v založení arcibiskupství v Magdeburgu a Ota I. byl Magdeburgem a jeho budoucím arcibiskupstvím téměř posedlý, byla zde roku 946 pohřbena jeho manželka Edith a vedle ní spočinul roku 973 i on. Většinou se Vilémův odpor ke vzniku magdeburského arcibiskupství zdůvodňuje požadavky na majetkové vyrovnání. Tak tomu snad mohlo být při prvním nesouhlasu roku 955, ale nikoliv v následujících letech, protože Ota by jistě způsob majetkového vypořádání se synovou arcidiecézí našel. Skutečným základem sporu byly rozdílné představy o christianizaci východu Evropy.

Boleslav I. kolem roku 960 ovládl nejméně sever Moravy a nalezl zde dědictví po velkomoravském arcibiskupství se třemi biskupstvími. Jak přežívalo od pádu Velké Moravy se nedá s jistotou určit. Můžeme však přijmout, že Boleslav učinil restauraci jednoho biskupství se smíšenou liturgií a obsadil jej biskupem. Jenže toto biskupství muselo být nově přiřazeno pod nějaké arcibiskupství, když původní moravské již neexistovalo. Nejvhodnější arcidiecézí pak byla Mohuč zásadového polovičního Slovana, arcibiskupa Viléma. Byl schopný obhajovat jiný názor nežli měl Ota I. a dokázal vzdorovat tomuto vlastnímu otci. Takový krok zároveň nepoškozoval jinou diecézi, takže se nezachovaly ani listinné dokumenty protestů, nebyl ani nutný zvláštní souhlas s obnovou moravského biskupství a nebyla ani osoba která by z nějakého důvodu chtěla vystoupit proti tak vlivnému muži, jakým byl arcibiskup Vilém. Záhada kolem přiřazení Prahy pod Mohuč tedy vznikla poněkud „pragocentristickým“ přístupem. Za hlavní byl považován vznik pražské diecéze a v prvé řadě byla řešena jeho příslušnost k Mohuči. Máme-li nalézt smysluplné řešení, tak na to musíme jít právě obráceně.

Nejprve došlo k obnovení moravského biskupství a jeho přiřazení k Mohuči, jako nejsnadněji proveditelný úkon. Když v roce 975 konečně došlo k založení pražského biskupství, tak kvůli sjednocení hranic Boleslavova panství s hranicemi příslušnosti k arcidiecézi bylo pražské biskupství zcela samozřejmě také přiřazeno k Mohuči. Takto stanovený proces zároveň odpovídá na další vzniklou otázku, proč Boleslav I. po roce 962 nezaložil pražské biskupství, byť s latinským ritem. Po obnově moravského biskupství k tomu nebyl vyloženě nucen a jeho záměry se mohly proměnit.

Zamýšlel Boleslav I. založit arcibiskupství?

D. Kalhous (2004, 2005) došel k závěru, že Boleslavovi I. šlo od počátku o vznik samostatného arcibiskupství. Polemika o této možnosti přesahuje poslání tohoto článku, jehož podstatou je pouze nalezení vazeb mezi archeoastronomickým datem založení Boleslavovy rotundy a známými historickými daty a souvislostmi. Jak jsme si však ukázali, tak celá záležitost se vyvíjela, stejně jako politická situace. Pak není možné přijmout, že i Boleslav I. by setrvával stále na svém prvotním záměru. Pravděpodobně se snažil po obnově moravského biskupství a získání východních provincií o sjednocení diecézní příslušnosti se smíšenou liturgií na svém panství. Tím se pro něho možnost vzniku pražského biskupství s latinským ritem stala méně významnou a mohl se snažit o uskutečnění dalekosáhlejšího záměru.

Připomeňme si ještě okolnosti založení Bořivojovy rotundy 12. 4. 876. Byl to první kostel v Čechách, zároveň postavený za poplatnosti Prahy Svatoplukově Moravě a zcela jistě pro staroslověnské duchovní. Jestliže první kostel postavil Bořivoj, tak Praha diecézně spadala pod Moravu. Něco jiného je světská poplatnost východofrancké říši a bavorskému vévodství, která se u jednotlivých knížectví v Čechách jistě různě uplatňovala. Příslušnost (snad) pražského archipresbyteriátu k Řeznu může mít počátek až ve Spytihněvově poddání se králi Arnulfovi roku 895 a založení kostela Nanebevstoupení P. Marie 16. 8. 897, což je právě v souladu s Gumpoldovou legendou a legendou Crescente fide. Následně došlo k obnově církevní organizace Velké Moravy za Mojmíra II., avšak nelze určit, jestli byla snaha nárok na Prahu dále uplatňovat. Je pouze informace, že roku 897 se do Řezna dostavilo poselství „Bohemanů“, kteří si stěžovali na útisk ze strany Moravanů. Není z toho jasné, o které z českých knížectví šlo a co bylo skutečným smyslem stížnosti. K poplatnostem a příslušnostem je zajímavá přítomnost bavorského vévody Arnulfa v Praze zároveň s Jindřichem I. Ptáčníkem roku 929. Tehdy byla stanovena poplatnost knížete sv. Václava Sasku, ale nadále přetrvala příslušnost Prahy k regensburské diecézi. Jestliže Boleslav postavil větší kopii Bořivojovy rotundy respektující její jižní apsidu, před kterou byl Bořivojův hrob, tak vědomě navazoval na velkomoravskou tradici. Opravdu je možné, že se mohl nakonec snažit i o vytvoření „nové kopie" velkomoravské církevní organizace z doby Mojmíra II. Ta by pak byla kopií se vším, včetně obnovení příslušnosti Prahy s novým biskupstvím k obnovenému moravskému arcibiskupství. Případně mohlo být výslednou snahou přenesení arcibiskupství z Moravy do Prahy. Vzhledem k nedostatku zpráv z písemných pramenů se velmi dostáváme do roviny hypotéz. Jedno se však zdá být možné. V průběhu 60. letech 10. století nebylo zřejmě již hlavní založení pražského biskupství, ale obnova tradice velkomoravské církevní správy v celé državě Boleslava I.

Jako doplněk si uveďme jedinou výpověď archeologického výzkumu k této záležitosti. I. Borkovský publikoval v roce 1975 výsledky archeologického výzkumu v kostele sv. Jiří a klášteře. Popsal nález nejstarší východní zdi klášterní budovy, k ní dodatečně přizděných vnitřních příčných zdí a odvodil, že to zřejmě byl tehdejší způsob stavění (Borkovský 1975). Ve skutečnosti je východní zeď kolmá na osu prvotního Vratislavova kostela sv. Jiří, a vnitřní zdi jsou již souběžné s druhým kostelem Boleslava II. (Cinert 2008). To znamená, že nejstarší zděná budova kláštera byla založena za existence Vratislavova kostela a její přestavba s příčnými zdmi probíhala po založení Boleslavova kostela v roce 980. Takže klášter zcela jistě vznikl dříve, nežli druhá fáze kostela sv. Jiří. Bližší datování se podle toho bohužel stanovit nedá. Diskutabilní zatím zůstává datování klášterní kaple P. Marie a vedlejší neznámé budovy. Měla by být následná po postavení prvního kostela sv. Jiří (Borkovský 1975, Cinert 2008), ale podle J. Frolíka et al. (2000) by měla pocházet až z 12. století. Mohl by to pomoci rozřešit genetický výzkum ženy z hrobu č. 102 v klášterní kapli a prvních Přemyslovců, avšak tento výzkum se setkal s odporem části odborné veřejnosti a nezájmem o výsledek většinové společnosti. Takže se výzkum asi nikdy neuskuteční (?). Archeoastronomické datování přináší nové možnosti řešení složitostí kolem kláštera a kostela sv. Jiří. Nejschůdnější variantou se jeví založení kláštera s původní kaplí již knížetem Vratislavem. Zmíněná východní zeď, předpokládaná dosud jako nejstarší klášterní pozůstatek, by měla vzniknout o něco později, snad po přeměně na ženský benediktinský klášter v 60. letech 10. století. Příčné vnitřní zdi této budovy by měly být pozůstatkem přestavby uskutečněné v širším období od 80. let 10. století do průběhu 12. století.

Legenda Diffundente sole

Nově se můžeme podívat též na legendu Diffundente sole a posoudit, jestli se také ve své podstatě neobsahuje pokus o zfalšování historie. Vznik legendy je filologicky kladen ke konci 13. a do průběhu 14. století a je považována za derivát legendy tzv. Kristiána. Při vší úctě k autorům dosavadních sofistikovaných filologických rozborů legend a sestavám jejich filiací, není něco takového možné. Vždyť je její text již součástí Bödeckého rukopisu z 12. století! Latinsky psaná legenda není vlastně skutečnou legendou, protože v ní není uctíván světec, ale stručně se zmiňuje o Přemyslovi a Libuši, Cyrilovi a Metodějovi, o Svatoplukovi I., Bořivojově pokřtění Metodějem, knížatech Spytihněvovi a Vratislavovi a jimi postavených kostelech. Jestliže výčet přemyslovských knížat končí Vratislavem I. (882928), tak její základ byl vytvořen po jeho smrti a pocházela-li by nejdříve z konce 13. století, není myslitelné, aby nebyl zmíněn příběh sv. Václava. Pouhé uvedení jeho jména v předposlední větě „ ...na vévodský trůn Vratislav, otec svatého Václava.“, je zjevným pozdějším doplňkem.

Výsledné znění legendy, opravdu asi nejdříve z konce 13. století až 14, století, mělo nepochybně složitější vývoj. Informačním základem mohly být jedině nedochované a neznámé pražské staroslověnské anály asi z 1. poloviny 10. století popisující Bořivojův příběh a zaznamenávající vládu jeho synů a postavení či vysvěcení prvních kostelů. Jako vymyšlený přídavek již v archetypu se jeví údaj o založení kostela sv. Klimenta knížetem Bořivojem na Hradci a totéž se týká i prvního kněze Kaicha (Caycha), zjevně vymyšleného podle prvního praotce Čecha (Cinert 2008). Záměrem bylo nejspíše zveličení Bořivojových zásluh při šíření křesťanství, nebo se jedná o obtížně odhalitelné použití primárních informací, spojených s nalezením ostatků sv. Klimenta Cyrilem a Metodějem, převedených na založení prvního vymyšleného kostela sv. Klimenta.

Kdy a jaký smysl mělo pořízení latinského výtahu ze staroslověnských análů, který obšírněji zdůrazňuje převzetí křesťanství z Moravy a křest knížete Bořivoje, zatímco o Spytihněvovi a Vratislavovi se zmiňuje stručně a Václava vynechává zcela? Motivem mohla být jedině podpora založení pražského biskupství se smíšenou liturgií a vznik je tedy možné položit do 60. let 10. století, či přímo do 1. poloviny roku 961. To je ovšem v době, kdy byl čekatelem na knížecí stolec předpokládaný Václavův syn Slavník. Proto není kníže Václav zmíněn, a jako by měl být z historie vymazán, aby nebyl podpořen Slavníkův nárok. Je vidět, že obě strany reprezentované autory legend Gumpoldova a Diffundente sole se pokoušeli upravovat historii podle svých potřeb. Takže i archetypem legendy Diffundente sole by měla být listina popisující příchod křesťanství do Prahy, hypoteticky třeba i sepsaná přímo pro papeže Jana XII. Legenda mohla být i míněna jako podklad pro následující úsilí Boleslava I. o obnovu moravského arcibiskupství.

Další falšování historie 10. století

Staroslověnským duchovním v Praze trvalo delší dobu, nežli se ztotožnili s novou situací po založení biskupství. V roce 976 byli odsunuti ze svého výsadního postavení (možná na Vyšehrad) a z jejich podporovatele a významného knížete Boleslava I. se následně stal bídný bratrovrah. Teprve nejdříve (!) koncem 10. století, spíše někdy po roce 1004, mohli sepsat I. staroslověnskou legendu, jejíž základ je dochován v pozdních opisech tzv. Minejní redakce. Využili věcných údajů z tehdy již zřejmě hůře čitelných či poškozených staroslověnských análů a v jejich podání alespoň není Boleslav I. strůjcem úkladů proti Václavovi, ale je k nim sveden jinými. Pro jistotu přidali jména čtyř Václavových vrahů, jejichž počet je odvozen z jiných apokalyptických podání, jako například biblického Zjevení sv. Jana. V literatuře je podle toho uváděno tvrzení, že ve Staré Boleslavi byl mimo knížecího dvorce i dvůr jednoho z vrahů, velmože Hněvsy, byť to archeologický výzkum nepotvrzuje. Jedna z mýtických personifikací druhé poloviny osmiletého Venušina cyklu opravdu nemohla mít dvorec v Boleslavi.

Předposledním falzátorem historie byl tzv. Kristián v 1. polovině 14. století. V době „prvního národního probuzení", kdy byla také česky napsána kronika tzv. Dalimila, a na nějž později nemohl nereagovat ani Karel IV., vznikla kompilace tzv. Kristiána. Autor využil dosavadní latinské texty a aby dodal svému dílu na vážnosti a starobylosti, věnoval jej svému „nepos carissime“ sv. Vojtěchovi. Dnes je fiktivní postava tzv. Kristiána považována za našeho „nejstaršího kronikáře“ z konce 10. století a legenda je v odborné literatuře hojně citována jako důvěryhodný pramen. Podle závěrečného doplňku legendy o zázračném poražení kouřimského knížete a jeho ponechání hradským správcem, jsou v historické literatuře vytvářeny spekulace o Václavově mírumilovném rozšiřování přemyslovské domény, které se lišilo od ukrutného řádění Boleslava I. Nikomu přitom nevadí, že Kristián použil název středověkého města Kouřimi, založeného až kolem poloviny 13. století.

Úplně posledními falzátory jsou současní historici vytvářející novodobou legendu o 10. století, která je realitě velmi vzdálena. Nejnověji je takovým historik a archeolog Prof. PhDr. Petr Charvát, DrSc, autor knihy Václav, kníže Čechů (2011). Při čtení jeho posledního díla si čtenář není jistý, jestli snad nečte román George Orwela, Michaila A. Bulgakova, nebo jinou sci-fi. Nejen kvůli obsahu, ale i podle stylizace textu. Například knížete Václava autor nazývá „pa rusky" Venceslav Vratislavic. Snad je tato kniha již příznakem počátku úpadku a nemožnosti uplatňování novodobé legendy o 10. století. Dovolím si uvést jeden „orwelovský“ odstavec z knihy: O účinnosti tohoto opatření svědčí skutečnost, že Václav po čase matku povolal zpět. Nepochybně mezitím dosáhl svého cíle – z pražského dvora vytvořil politický organismus poslušný především jeho samého.

 

 

 

Namísto uvedení pramenných zdrojů a citací, si dovoluji jen uvést odkazy na novější po drátě přístupné práce, které je obsahují, a ze kterých jsem čerpal i některé informace a podněty.

Článek Davida Kalhouse Záhadné počátky pražského biskupství, ve kterém autor upozornil na nesrovnalosti v tzv. oficiálním výkladu, obsahuje bohatou bibliografii. Téma zpracoval i ve své disertační práci Kristiánova legenda a počátky českého politického myšlení pod vedením Martina Wihody. Zadání disertační práce přineslo plod v teoretických úvahách o odrazu vzniku české státnosti v legendě domněle z přelomu 10. a 11. století, byť ve skutečnosti pochází z 1. poloviny 14. století. Přesto je práce cenným příspěvkem k našemu tématu a obsahuje rovněž odkazy na zdroje.

Bakalářská práce Jitky Sedlářové Moravské biskupství v letech 885 až 1063 je studentskou prací, v níž se autorka vehementně pustila do práce, avšak s blížícím se termínem odevzdání došla ke strohému a rozpačitějšímu závěru. I tak je práce velmi cenným přínosem obsahujícím objektivní polemiku s dosavadními názory a teoriemi. Práce vznikla pod vedením Libora Jana a oponentem byl David Kalhous.

 

 

Jan Cinert

27. 5. 2011

(poslední úprava 5. 4. 2013)

 


 

Borkovský 1975 = Ivan Borkovský: Bazilika sv. Jiří a přilehlý klášter, 1975.

Cinert 2008 = Jan Cinert: Bylo to jinak, 2008.

J. Frolík et al. 2000 = Jan Frolík - Jana Maříková - Eliška Růžičková - Antonín Zeman: Nejstarší sakrální architektura Pražského hradu. Výpověď archeologických pramenů. In: Castrum Pragense 3, 2000.