Kniha Bylo to jinak | Jan Cinert

Stručná podstata českých dějin 9. a 10. století

České země, to je včetně Moravy a Slezska, se původně skládaly ze samostatných sídelních oblastí, daných krajinným reliéfem. V každé z nich se vytvořila knížecí mocenská struktura, to znamená, že každá oblast měla vlastního knížete a sněm předáků-hospodářů. Jednotlivá knížata prováděla svojí vlastní politiku vůči svému okolí, avšak při uznávání přirozených přírodních hranic a beze snahy rozšířit svá území. Ke změně došlo po roce 800 na Moravě, kdy se zde začal sjednocovací proces reprezentovaný Mojmírem I. Po tzv. pádu Velké Moravy roku 907, kdy byla vyvrácena sjednocovací královská moc, došlo ve skutečnosti k mocenskému rozpadu opět na původní jednotlivé oblasti.

V Čechách probíhal vývoj za jiných podmínek. Po vzestupu významu Velké Moravy se Čechy rozdělily na dvě zájmové sféry, franckou a velkomoravskou. Hranice mezi nimi vedla oblastí Praga (Pražsko) a Čáša (Kralupsko, Velvarsko a Mělnicko). Střídavé přiklánění se na tu či onu stranu učinilo postupně z bezvýznamného pražského knížectví významného politického činitele a jeho knížata se stala historicky známými. Teprve roku 909 došlo k první přemyslovské územní expanzi, po pravděpodobné předchozí devastaci jižních Čech Maďary, a kníže Spytihněv vytvořil v jižních Čechách úděl pro mladšího bratra Vratislava s hradištěm Doudleby. K dalšímu rozšíření přemyslovské državy došlo až roku 928, když ovdovělá Vratislavova manželka Drahomíra dobyla hradiště Budeč kněžny Ludmily a připojila k Praze oblast Čáša.

Pro české dějiny 10. století bylo určující soupeření dvou přemyslovských rodových větví, z nichž hlavní založil Spytihněv, jeho syn sv. Václav a pokračovatelem byl zřejmě vnuk Slavník a pravnuk sv. Vojtěch, vedlejší větev zase Vratislav a jeho syn Boleslav I. Nově zjištěná skutečnost, že Václav a Boleslav nebyli bratři, ale bratranci nyní osvětluje podstatu tzv. temných dvacátých a třicátých let 10. století. Historickým paradoxem je, že nejznámější poddání se, tedy Václavovo saskému králi Jindřichovi I. roku 929, způsobila vyhnaná Drahomíra v marné naději, že Jindřich pomůže Boleslavovi usednout na pražský stolec. Opak se stal skutečností, a tak i ono „poddání se“ bylo ve skutečnosti uznáním Václavova práva na pražské knížectví, protože byl příslušníkem hlavní rodové větve.

Ke sjednocení Čech došlo za vlády Boleslava I. v průběhu 3. čtvrtiny 10. století. Boleslav dokonce vytvořil mohutnou říši zahrnující nejméně sever Moravy, Slezsko a Malopolsko. Po ztrátě Slezska a Malopolska koncem 10. století se však již Čechy nerozpadly na jednotlivé sídelní oblasti jako Velká Morava. To umožnilo v 1. polovině 11. století připojit natrvalo území Moravy k Čechám a vytvořit relativně územně stálý státní útvar, který přetrval dodnes.