Kniha Vznik přemyslovské državy a Bylo to jinak | Jan Cinert

Domnělé výročí 1100 let v roce 2021 od údajného zavraždění kněžny Ludmily

Není to tak dávno, v minulém století se slavilo domnělé milenium sv. Václava v roce 1929. Posléze to bylo označeno za chybu, neboť kníže Václav měl být zavražděn v roce 935, čímž se takto uměle stanovený rok přiblížil popisu ve Widukindově Kronice Sasů. V ní je počátek Boleslavovy vlády vložen mezi události roku 936. Chybný rok 929 podle Kosmovy Kroniky Čechů a Kristiánovy legendy prosadil Josef Pekař, bez ohledu na mínění předchůdců považujících za správný rok 936. Odlišnost uvedených letopočtů v písemných pramenech výborně objasnil už v roce 1984 bulharský slavista Ivan Dobrev. Povšiml si, že sedmiletý rozdíl mezi 929 a 936 odpovídá témuž sedmiletému rozdílu mezi kalendářem Antiochejské éry užívaným v 9. století a kalendářem Byzantské éry uzákoněném v Byzantské říši roku 988. Podle Dobreva byl nejprve učiněn soudobý zápis podle Antiochejské éry odpovídající latinskému roku 936 a v 11. století byl v domnění, že je podle Byzantské éry, převeden zkrácený o sedm let na 929.

Čtenáři knihy Bylo to jinak a těchto webových stránek to již 10 let znají včetně toho, že stejná sedmiletá chyba je i u ostatních dat z 1. poloviny 10. století. Takže kníže Vratislav a kněžna Ludmila nezemřeli v roce 921, ale o sedm let později v roce 928. Tomu odpovídá Gustafsonovou metodou zjištěný Ludmilin dožitý věk 68 roků, oproti vypočtenému legendárnímu o týchž sedm roků zkrácenému věku 61 roků. Do všeho jednoznačně zapadá zjištěný dožitý věk knížete Vratislava 46 roků, jemuž bylo 33 roků, když se v roce 915 ujal vlády po zemřelém bratru Spytihněvovi. Také tedy nutně musel zemřít až v roce 928.

Omyl s připomenutím legendárního zavraždění knížete Václava po 1000 letech v roce 1929 je znám novodobě asi 60 let. Úmrtí kněžny Ludmily až v roce 928 je veřejnou informací 10 let. Platí tedy, že s oslavou umučení sv. Ludmily po 1100 letech už v roce 2021 se jedná o opakovanou chybu, jež už není chybou, ale hloupostí?

Jako obvykle je to u českého raného středověku trochu složitější. Novodobý stát Československo a jeho dědic Česká republika musí dbát na uvádění své dávné minulosti, jako dokladu jsoucnosti už v minulosti s tím, že tedy není novodobým uměle vytvořeným státem, ale obnoveným státem s dávnou slavnou historií. Proto přetrvávající zapšklá obava ze změn v historii dávného státu a neochota něco měnit podle nových výzkumů. Byť dlouho jsoucí v Evropské unii bychom se už mohli narovnat a nepodlézat sami před sebou, či jak se říká, lhát si do vlastní kapsy.

To není vše. Přičíst je nutno dále naše přetrvávání v postkomunistickém období. Tedy zálibu ve slavení, stavění pomníků, udělování vyznamenání za zásluhy a přínosy, rozdávání medailí a upomínkových předmětů, vydávání esejistických rozjímání o historii, pořádání schůzí a konferencí, získávání zaštitujících osob a organizací a zejména čerpání různých finančních zdrojů na tuto činnost. Právě toto vše se sešlo ve spolku Svatá Ludmila založeném v dostatečném předstihu už v roce 2015, aby se vše včas uchopilo do správných rukou a všemu se dalo uvědomnělý směr.

Nechci přímo hanit tento sešlý typ lidí a jejich počínání, někdo to prostě dělat musí. Ale pro tyto lidi je příznačné, že jsou poněkud odtrženi od reality, ba ta je pro ně přímo přítěží, takže k ní zaujímají tzv. pozici mrtvého brouka. S uvedeným nadšenectvím se samozřejmě nesnoubí pokora s čekáním do roku 2028, kdy skutečně před 1100 lety zemřela kněžna Ludmila. Kdo by čekal, když se vše uvedené dá činit už k letošnímu roku, byť je to založeno na zfalšované historii?

Pokročme ještě dále do reality. Není žádný doklad o zavraždění kněžny Ludmily. Vytvoření vražedkyně z dříve hodné kněžny Drahomíry je nápad až příchozích staroslověnských cyriliků v polovině 11. století. Poprávu byl potrestán jejich vyhnáním knížetem Spytihněvem II. v roce 1056 spolu s abatyší kláštera sv. Jiří, jež v latinském překladu staroslověnské legendy zvaném Fuit nalezla zalíbení kvůli Ludmilině pohřbu v bazilice sv. Jiří.

Drsná realita současností zní, že všichni uvádějící způsobení vraždy kněžny Ludmily snachou Drahomírou, by měli předložit důkaz pro své tvrzení. Pokud jej nemají, a opravdu nemají, činí obvinění z vraždy bez důkazu, což je v současnosti považováno za trestné křivé nařčení. Proč v novodobé historii nemá nikdo obavu z obvinění z takového křivého nařčení? Rod Přemyslovců vymřel, nejsou potomci, a tak je možno pořádat tanečky na dosud nenalezeném Drahomířině hrobě bez obavy z pohnání k soudu. To je ale přece zcela nemorální počínání. Jak to, že se to přitom tak většinově činí? Právě díky zdánlivému bezpotížnému a beztrestnému opakování starých výkladů a bezohlednému nadšenectví z možnosti slavení a pobírání podpor k tomu určených.

Zároveň byť platí, ať si slaví kdo chce co chce, je tady závažná chyba. Při oslavách nedoloženého legendárního zavraždění kněžny Ludmily domněle v roce 921, by se měla projevit určitá míra tolerance zúčastněných k většinové společnosti, jež má přirozený nárok na výklad historie podle přesného znění písemných pramenů a dosavadních vědeckých výzkumů. Pak není přijatelné tvrzení organizátorů oslav, že legendární zavraždění mučednice stvořené záměrně myšlenkou se týká také skutečné historické kněžny Ludmily, je součástí naší dávné minulosti a je naší povinností tomu bezvýhradně věřit. Takové věření totiž patří do kostela, nikoli do učebnic dějepisu. Právě tato sebestřednost příslušných historiků a organizátorů oslav zároveň nutících děti ve školách učit se výklady historie podle legend o křesťantských mučednícich je na počátku 3. tisíciletí už velmi zarážející.

 

Jan Cinert

1. 9. 2021