Kniha Bylo to jinak | Jan Cinert

Malostranská rotunda svatého Václava v Praze – recenze

V prosinci roku 2020 vydal Národní památkový ústav výjimečnou publikaci Malostranská rotunda svatého Václava v Praze archeologů Jarmily Čihákové a Martina Müllera. Je doplněna příspěvky M. Cihly (opracování kamenů), J. Zavřela s A. Kloužkovou a M. Kolářové (výroba dlaždic), P. Hadravy (astronomické souvislosti), M. Slížkové a kol. (malované omítky), O. Trojánkové (rozbor zvířecích kostí), opět J. Zavřela a kol. (těžba železné rudy) a N. Profantové (kovové předměty).

Kniha vznikla na základě archeologického výzkumu v čp. 2/III na pražském Malostranském náměstí provedeného v letech 2004 a 2005. Je zpracována na vysoké úrovni, jak ohledně odborného a velmi podrobného popisu nálezů, tak i grafické podoby. Text je doprovázen množstvím vysvětlujících doprovodných vyobrazení, což odsouvá do minulosti dosud častý způsob psaní historických pojednání se sem tam vloženým obrázkem jako nutnou dekorací. Přes svou odbornost je psána hezkou češtinou, a tím je v převážné části srozumitelná i širší veřejnosti. O kvalitě knihy také svědčí povšimnutí mimochodem pouze dvou překlepů v textu.

Čtenář je nejprve seznámen s dějinami kostela a jeho okolního prostoru podle písemných pramenů a s postupem archeologického výzkumu. Autoři ukazují na půdorysu malostranské rotundy a dalších použití své metody Zpětného projektu představené už M. Müllerem v roce 2012. Následuje popis nalezených zbytků rotundy, popisy vrstev pod její podlahou s vyhodnocením veškerých nálezů s použitím mezioborové spolupráce s dalšími specialisty.

Nemá smysl pokračovat ve velebení knihy, neboť si o ní může čtenář udělat obrázek sám. Kniha bude dlouhodobě informačním zdrojem, na rozdíl od mnohých jiných, a tak bych si raději dovolil upozornit na některé rozporné výkladové záležitosti, aby nedošlo k jejich bezmyšlenkovitému přejímání.

Při úvaze o sídlení cizích kupců v Praze koncem 11. století je na str. 105–107 rozebráno tažení křižáckého houfu Pražskou kotlinou během I. křížové výpravy do Jeruzaléma v roce 1096. Je tam zmíněn text S. bar Simsona: Křižáci dali rabínovi na vybranou, aby se do tří dnů rozhodl pro křest nebo popravu. O výhrůžce byl zpraven kníže, který vyslal napadeným na pomoc velitele s tisícem meči ozbrojených jezdců. Po srážce s křižáky knížecí garda převedla členy židovské obce „na jiné místo proti městu Praze na druhé straně řeky“, kde poté zůstali v klidu a míru až do odchodu křižáků. Autoři oprávněně odmítají dřívější výklad P. Charváta, že Židé byli přesunuti z pravobřežního staroměstského prostoru do nějakého opevněného místa na levém břehu. Jenže jeho výklad nepřijatelně převrátili. Měli být přesunuti z chabě opevněného malostranského prostoru, kde byli křižáci, na druhý břeh do nově opevněného Týna u dnešního Staroměstského náměstí.

Není možné, aby bylo nějaké cizí vojsko vpuštěno do města, obzvláště tehdejší houf drancujících a protižidovské pogromy vyvolávajících křižáků. Například uherský král Koloman tehdy jiný takový houf dal rozehnat ještě před vstupem do své země. Křižáci museli stejně jako jiná vojska dospět ku Praze ze západu, přebrodit bubenský brod a položit se ve volném prostoru pozdějšího Staroměstského náměstí či severně od něj. Odtud činili příkoří Židům usídleným jižněji v tzv. Vyšehradské ulici. Vojenská pomoc mohla být vyslána jedině z Vyšehradu ležícího ještě více na jihu, jenž byl také tehdy knížecím sídlem. Kronikář Kosmas zmiňuje, že biskup Kosmas sídlící na Hradě, nemaje osob nemohl násilnostem zabránit. Zároveň podle něj v té době Břetislav II. byl v Polsku, a tak pomoc ve skutečnosti vyslal jeho pověřený zástupce. Tomu i odpovídá doslovně zápis, že Židé byli odvedeni, nikoli převezeni a převedeni přes řeku, na jiné místo proti městu Praze na druhé straně řeky“, což je jedině Vyšehrad. To celé ale není v rozporu s předpokládaným prvotním sídlením židovských a jiných kupců v tehdejším opevněném malostranském areálu už od 2. poloviny 10. století.

Pěkně a poučně je podána rozsáhlá kapitola o dlažicích tzv. vyšehradského typu také nalezených v rotundě. Lidsky pochopitelná snaha o co největší dokonalost zakryla důležitý poznatek. Dlaždiči pokládali jednotlivé kusy tak, jak jim přišly pod ruku, což dokládají zobrazení nálezů in situ na obr. 165 na str. 114 a obr. 174 na str. 119. Nikoli podle složitého schéma v současnosti uměle vytvořeného a vybraného komisí z několika návrhů, jak uvažují autoři. Zároveň odmítli vysvětlení už I. Boháčové z roku 2013, že pokládka ve vyšehradské bazilice sv. Vavřince byla náhodná. Z této baziliky pochází prvotní dlaždice, protože obsahují významnou chybu. Tvůrci matric vydlabávali reliéfy podle pozitivních kreseb a neuvědomili si, že výsledný otisk bude stranově převrácený. Navíc pouze tam byl nalezen ucelený soubor čtyř námětů. Jsou zobrazením základních věrských a mýtických postav: bůh zimní poloviny roku nejvyšší bůh Jupiter (vladař císař Nero), jeho letní protiklad pes či lev, heroj 20denního měsíce tzv. trikster (sfinga) a heroj 30denního měsíce, obvykle považovaný za boha Měsíce (gryf). Podle této čtveřice byli dokonce stanoveni čtyři evangelisté se svými atributy. Jedině správné by bylo řazení dlaždic do vodorovných čtveřic, jak jsou seřazeni níže na reliéfu z Palmýry. Totéž platí pro zúžení námětů v rotundě na dva – lev a gryf. Také ty by měly být důsledně ve dvojicích.

 

Palmyra06

 

U pokládek dlažeb už prostě nebyl tvůrce záměru a kresebných předloh. Kupodivu v zásadě dobře byla dlažba nově sestavena v kresbě A. Wiehla z roku 1903 a následné replice dlažby z kostela sv. Vavřince, viz obr. 228 a 229 na str. 153.

 

Vys.dlaz.r.VaclVysehrad_dlazba

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na str. 143 je návrh formy pro výrobu uvedených dlaždic tak, že matrice s vydlabaným reliéfem byla šestiboká a vícedílný rám byl nasazen po jejím obvodu. To možné není. Některé reliéfy jsou totiž o 90° pootočené, jak je na prasklé dlaždici vlevo na obr. 165 na str. 114. Mohlo se to omylem přihodit jen tak, že matrice byla rozměrnější nežli rám a ten se na ni položil zasunutím trnů na spodní straně rámu do otvorů v matrici. Trny byly dva na každé ze šesti stěn rámu a dělily rozměr stěny na třetiny. Jen tak mohlo dojít k onomu pootočení o 90°. Navíc při v knize popsané matrici s rámem by se tvořily na dlaždici ostré hrany vytočené nahoru vzniklé natlačením hmoty do svislé spáry mezi matricí a rámem.

 

Ram_dlaz

 

Přehledně je podáno posouzení opracování kamenů kamenickými nástroji od M. Cihly. Jen na str. 240, obr. 311, se vloudila chybička. Příznačné stopy po opracování teslicí (podobnou motyčce) jsou označeny za stopy po plošině (podobné sekyře). Skutečné opracování plošinou je na obr. 312 na následující straně.

Na str. 260 začíná popis kruhu z kamenů předcházejícího stavbu rotundy. Je vykládán jako zbytek základového zdiva předchozí rotundy. To je vyloučeno, neboť na str. 267 je popsáno opracování stran kamenů tvořících vnitřní líc kruhu. V jiných případech jsou opracované kameny v základech vždy považovány za druhotně použité z předchozí stavby, protože použití opracovaných kamenů v základech by bylo nesmyslné. Záměrem bylo přesné vytvoření kruhu a účelem bylo zřejmě sledování rovnodenností a slunovratů. Důležitá východní polovina kruhu s vizíry se nedochovala, ale celý takový kruh se nalezl v Mikulčicích z velkomoravského období. Je jím také údajná rotunda označovaná za kostel č. VII. Stavba je přesně orientována k rovnodennostnímu bodu na východním obzoru a v základech jsou patrné stopy po průhledech ke slunovratovým bodům ze středu kruhu. Bývají potíže se zdůvodněním takových „pohanských“ staveb v sousedství křesťanských kostelů. Ale ony ve skutečnosti vyloženě pohanské nejsou. V polovině 10. století, kam má náležet zmíněný kruh, byl rozdíl mezi užívaným juliánským kalendářem a astronomickou skutečností už pět dnů. Takže bylo v obecném zájmu orientovat se v čase podle skutečnosti. Jednoznačným dokladem o sledování rovnodenností a slunovratů křesťanskými duchovními je stanovení údajného zavraždění sv. Ludmily 16. září v první hodinu noční. Datum v prvotní ludmilské legendě bylo vytvořeno pravděpodobně v roce 1052, kdy poslední 187. den letní poloviny roku připadl na 16. září a první hodina noční už náležela do následujícího dne podzimní rovnodennosti. To se z juliánského kalendáře vyčíst nedá, jen ze sledování východů Slunce.

Pojednání o odrazu rotundy v legendách začíná na str. 288. Legenda Ut annuncietur vzniklá před polovinou 13. století popisuje zázrak během převozu Václavova těla k pohřbení v kostele sv. Víta. Měla spadnout pouta poprávu i nevinně uvězněným v blízkém žaláři a na pamětnou měl být v místě žaláře postaven řešený kostel a zasvěcen sv. Václavu. Podle autorů žádná starší legenda než Ut annuncietur neuvádí motiv žaláře poblíž trasy průvodu, ani zmínku o kostele v místě zázraku. To je v zásadě pravda, ale už v prvotní Gumpoldově legendě je tentýž zázrak, jen posmrtný a vězni byli osvobozeni po přímluvě sv. Václava k Bohu. V Ut annuncietur se tedy jedná o záměrné posunutí tohoto zázraku už k převozu ostatků a je spojen s kostelem. To je velmi důležité, jak uvidíme v závěru.

Dále se autoři pokouší ztotožnit údajný předchozí kostel, z něhož má pocházet zmíněný kamenný kruh, s vyvýšeným místem ve Vavřincově legendě, napsané před rokem 1030: … jakmile přišli k vyvýšenému místu v řečeném městě, koně táhnoucí vůz náhle se zastavili. Pak dorazil Boleslav a kál se, biskup poté shromáždil lid ke společné modlitbě a potom došlo k zázraku: Neboť týž vůz, který předtím nebylo možné ani čtyřmi koni ani snad 12 páry volů rozjeti a vůbec jím hnouti, jakmile dokončili modlitbu, z vůle všemohoucího Boha, který řídí otáčení celého světa, velikou rychlostí se začal pohybovat s jedním toliko spřežením volů.

Snaha o ztotožnění místa je zbytečná. Mnich Laurentius (Vavřinec) píšící v montecassinském klášteře neměl nejmenší ponětí o podobě Prahy. Vymyslel si vyvýšené místo a použil světový mýtus vázaný na závěr Venušina cyklu. Jeho nejbližší znění je v osetském Nartském eposu při převozu zemřelého heroje Batradza do hrobky, s nímž se také nedalo pohnout: Zapřáhli tedy 12 párů volů, ale ocelové Batradzovo tělo se ani nepohnulo. Potom jim Bůh poradil, aby zapřáhli dva býčky, ... A opravdu, býčci odvezli Batradzovo tělo k hrobce Sofi. … Ve vstupu hrobky se ale tělo vzpříčilo a teprve až když Bůh uronil tři slzy za Batradza, posunulo se dovnitř.

Ve velmi současné až nadčasové knize je smutným návratem do 80. let minulého století kapitola K možnosti astronomické orientace rotundy na Malostranském náměstí od Petra Hadravy. Včetně uplatnění chybného metodického postupu. Autor vychází z předem zvoleného vstupního předpokladu, že orientace azimutu rotundy má být k nějakému svátečnímu dni spojenému se sv. Václavem. Kostely jsou orientovány k východu, a tak autor nejprve prověřil východy Slunce na východním obzoru. Jak se na astronoma sluší, s použitím současných matematických modelů a se zadáním ověřených přesných údajů. Jenže nic nevyšlo, azimut se liší od východů Slunce v den legendárního přenesení Václava 4. března i údajného zavraždění 28. září. (Že to ani není možné, doložil u hradních kostelů už Miloš Weber v roce 2007.) Autor tedy obrátil pozornost na západní obzor. Ani zde k žádné shodě nedošlo, ale síla předpokladu byla veliká. Takže nakonec došel k závěru, že azimut rotundy směřoval k západu, ale ne podle skutečných západů Slunce na daném obzoru. Byl stanoven tak, jako by se vyměření odehrálo na hladině moře bez převýšení. K tomu prý tehdy došli výpočtem.

Výsledkem je údajná orientace rotundy k západům Slunce na ideálním horizontu ve dnech 4. března a zároveň 28. září. Autor si pro výpočty zvolil jako rok vyměření rotundy 1085, a tak zkusme výsledky prověřit. V uvedeném roce zapadalo Slunce na skutečném obzoru ve výšce 274 m n. m. 10. března a 21. září (dle autora 12. března a 20. září). Na ideálním horizontu shodném s nadmořskou výškou rotundy 203 m b. m. to bylo 28. února a 1. října (dle autora velice blízké k 4. 3. a 28. 9. bez uvedení dat). Takže to nevychází ani při představě o stanovení azimutu v roce 1085 tak, že místo Petřína se uvažovalo o rovné hladině moře. Autor to zakryl výrokem o zjištění velmi blízkých hodnot. Dále zkoumal možnost záměrné volby Přenesení v den 4. 3. kvůli symetrii se Zavražděním 28. 9. k zimnímu slunovratu. Pro posouzení zvolil rok 955, byť data se objevují u legendisty Gumpolda v roce 983. Vyšlo mu 80 dnů od 28. 9. do zimního slunovratu a od něj pak 77 dnů do 4. 3., a uvedl: Přesto je málo pravděpodobné, že i tato méně přesná shoda nastala čirou náhodou. (Při výpočtu recenzisty byl použit program A°zor na zhola.com s provázáním na NASA Horizons.)

Použijeme-li metodu Archeoastronomického datování, totiž že azimuty kostelů směřovaly k východům Slunce za lunárních fází po svátcích liturgického roku, dostaneme jiné výsledky. Azimut rotundy 82,87° je závislý buď na svátku Zvěstování P. Marii 25. 3. nebo Nanebevzetí P. Marie 15. 8. Byť nelze mezi těmito svátky rozhodnout, je zřejmé původní mariánské zasvěcení. Není překvapivé, protože kult sv. Václava v 11. století se snažili po Slavníkovcích prosadit Přemyslovci, kteří ale ještě neměli legendu dokládající potřebné náležitosti ke svatořečení. Z pohledu církve tedy kníže Václav svatým ještě nebyl. Podobně jako u svaté Ludmily se situace začala měnit až v průběhu 12. století.

Takže někdy došlo k přesvěcení rotundy na sv. Václava. Nejstarší doložená zmínka o tomto zasvěcení je až z roku 1309. V té souvislosti je zajímavý výše uvedený přesun zázraku s osvobozením vězňů už k přenášení ostatků v legendě Ut annuncietur z doby kolem roku 1230. Nejlépe potom vše vychází tak, že zmíněná legenda má vazbu na přesvěcení rotundy, ba že přímo byla sepsána v souvislosti s ním. Převoz Václavova těla z Boleslavi se uskutečnil přes brod v místě dnešního Mánesova mostu s pokračováním šikmo po jižním úbočí hradního ostrohu do rotundy později zasvěcené sv. Vítu. Takže vymyšlená představa o trase přes dnešní Malostranské náměstí v legendě Ut annuncietur mohla vzniknout až po dostavění Juditina mostu nejspíše roku 1161. Je tím dán časový úsek pro přesvěcení rotundy po roce 1161 a před rokem 1230.

Recenzovanou knihu lze doporučit všem zájemcům o raný středověk, protože každý by v ní měl najít něco sobě prospěšného. Vzhledem k obsahu a rozsahu nízká cena 546,- Kč je zřejmě dána tím, že vydavatel NPÚ ji prodává jen ve své vlastní prodejně Na Perštýně 12 v Praze 1 (www.npu.cz), čímž odpadají vysoké marže u jiných knihkupců. Kniha formátu A4 má 520 stran, 462 číslovaných vyobrazení a dalších několik desítek s archeologickými nálezy.

 

Jan Cinert

7. 4. 2021

 


 

Čiháková 2009 = Jarmila Čiháková: Datování a skladba románské dlažby vyšehradského typu. In: Staletá Praha 2012/2, 2012.

Nechvátal 2007 = Bořivoj Nechvátal: K archeologickému poznání baziliky sv. Vavřince na Vyšehradě. In: Královský Vyšehrad III. Sborník příspěvků ze semináře Vyšehrad a Přemyslovci, 2007.